Zimní Polomenky

Srub objeven!

Na zimní Polomenky, tentokrát už snad do často hledaného a Jirkou nalezeného srubu, se nás vydalo 7 statečných. Maki, Maruška, Vláďa, Jirka, Vítek, Honza a já. Batohy plné ponožek, kalhot, svetrů, jídla a na sobě všichni tak o 2 vrstvy více než normálně. Nikdo totiž nevěděl, co nás všechno (a kdo) může potkat a co (a kdo) se nám může přihodit. Ale nepředbíhejme…

Moc dramatizuju. Ale určitý dobrodrůžo :-) to v sobě skrývalo, pře srub jsme v tý tmě nemuseli vůbec najít, mohl být shořený, mohli v něm být už nějaký lidi… Zkrátka mohlo se stát spousta věcí, ovšem spousta věcí se vlastně může stát pořád.

Ve vlaku jsme navštívili zoologickou zahradu (Bronco jedoucí do Pipic), otevřený byl i bufet (Broukovi dělaj výborný řízky), pokecali jsme na Honzův účet se sympatickou pani průvodčí, kterážto nám potvrdila, že Honza opravdu vypadá jako inteligentní a blonďák že taky je. :-) V Doksech jsme se napapapali a když už do příjezdu vláčku, který by nás popovezl, zbývalo jen 15 minut, vyrazili. Ostatně, nejsme žádný béčka, že?

Na cestu nám krásně svítil měsíc a decentně chumelilo. Vzpomínali jsme na historky z předešlých Polomenek a výprav za srubem… Prostě pohodička.

A pak, nevím, jak jsme se tam dostali, jestli jsme nějak sešli z cesty, nebo to bylo podle plánu, či co. Prostě jsme se ocitli, jak jsme později zjistili, Jirka dokonce na vlastní kůži, na zamrzajícím vypuštěném rybníce. A Jirka se nám najednou začal nějak ztrácet, snižovat, propadat, mizet… Ještěže má nás a dobré boty, takže vše bylo (snad) O.K. a pokračovali jsme dál až k velkému pařezu uprostřed cesty.

Tu jsme se rozdělili na dvě části. Na Jirku a Honzu a Vláďu a Vítka, Marušku a Maki a mě. → Poznali jste ten předěl? :-) A to vše proto, pře srub byl zřejmě někde v okruhu 400 m, ale Jirka znal cestu z jiné strany (sejít 2 km do údolí, 1 km údolím a 1 km nahoru) a abychom to nemuseli obcházet všichni a aby nemusela ta první část tahat batohy, tak ho šli hledat jen oni.

My jsme zatím hráli na tučňáky a tulili se jak Teletubbies. A fakt to docela pomáhalo. Zima nám byla jen na tu nestulenou stranu a když jsme se průběžně otáčeli, tak to byl skoro úplně ideál. A Vítek měl ještě kolem sebe 3 slečny, takže ten se měl asi ideál nejvíc. :-) Nebo ne??

Asi po hodině tulení jsme zahlédli v dáli mezi stromamama světýlko, které se po rozsvícení našich baterek (teda mojí ne, pře u tý se nepozná rozdíl, zda svítí či ne) přibližovalo směrem k nám. A s ním i Jirka s Vláďou a se zprávou, že srub je nalezen a Honza topí. Což v půl-noci nebyla zas až tak špatná zpráva.

Srub byl ještě menší (2×4 m), než jsme očekávali, ale zato super!! (dvoupatrovej s lustrem). Na fotkách se zdál být větší, ale Špidla nám to v mžiku vyvrátil: pře na fotce přece měřil 3 cm a ve skutečnosti jsou to 4 m. Takže můžeme bejt vlastně ještě rádi. :-)

Večer, než jsme zalezli do spacáčků, padali „úža-hlášky“. :-) Některý se prej zdály vtipný jenom mně, ale já sem aspoň ňáký napíšu, abyste se mohli taky zasmát:

• Seděli jsme ve srubu (2×4 m velkym) a já se ptala Vládi, jestli se může posunout, že bych si sedla vedle něj a on: „Jo, ale pozor, za mnou je koza.“ (Myslel dřevěnou kozu, která nakonec byla stůl, ale pokud máte aspoň trochu fantazie, tak si představíte, že za Vláďou sedí opravdová koza a zasmějete se taky.
• „Je tu pěknej smrádek, můžete, prosim, vyvětrat?“

  „Už lidi umrzli, ale ještě nikdy neusmrádli, takže ne.“

• Kamna měla po straně škvírku: „Nemůže z toho unikat CO?“

  „Tak to něčim obložíme a žádnej CO unikat nebude. Třeba bundama.“

Před usnutim jsme se již tradičně lechtali, mačkali, nemohli se vejít, smáli se, Maki nám četla pohádky, chodili se vyvětrávat, pře záchod tam instalovanej ještě neni, povídali si, povídali si… a postupně usínali a usínali… až usnuli všichni.

Za srubáky (ne srabáky :-) ) Katka

Procházka zasněženými Polomenkami

Opravdu sobota pro nás začala až okolo čtvrt na 9, když jsem se probudil a šel se ‚projít‘. Chvíli jsem se venku kochal krásně zasněženou krajinou a zasněně hleděl do dáli, ale z tohoto pocitu mě znenadání vytrhl fakt, že stojím venku uprostřed lesa, v sobotu ráno, v kraťasech a navíc ještě relativně dost sněží. :-) Dovolil bych si tvrdit, že tou dobou ještě všichni spali. Postupně jsme se probouzeli a začali si povídat. Před desátou jsme se vyzubili a Jirka s Vláďou se vydali hledat vodu. Vrátili se s prázdnou. :-( Voda nenalezena. Posnídali jsme, pooblékali se, Katka si zabalila všechny věci do krosny, jelikož nás ve tři hodiny odpoledne chystala opustit (nebudeme předbíhat), vzali jsme si jídlo na oběd a nějakou sváču a vydali jsme se na ‘celodenní výlet‘ (jak krásné slovní spojení… :-) ). Náš první cíl byla již známá mufloní obora, do které jsme úspěšně přelezli avšak zpočátku mufloni žádní. Už jsme mysleli, že uvidíme velký ‘kulový‘ ale opak byl pravdou. :-) Naskytla se nám jedinečná možnost shlédnout prchající stádo divokých prasat (asi 8 kusů), hlouček srnek (aspoň doufám, že to nebyli mufloni :-) – 10 kusů), ale to nebylo vše. Pomyslným zlatým hřebem večera bylo obrovské stádo muflonů, čítající minimálně 40 členů, které jsme objevili. Podařilo se i něco zachytit digitální technikou obou duchapřítomných fotografů. Neměli to jednoduché, protože se stádo pohybovalo velice rychle a během 30-i vteřin už nebylo vidět jediného jedince. Pokračovali jsme dále oborou. Cestou samozřejmě neustále probíhali nesčetné koulovačky, bitky a potyčky mezi všemi cestovateli.

Po půl jedné jsme vylezli z obory. O kus dále jsme se zastavili, udělali si teplej čajík a namazali si chlebík s výbornou slaninou a plátkovým sýrem, znovu se vyváleli ve sněhu, zahráli ‘matku sardel‘ a znovu se navzájem zkoulovali. :-) Sněhu za krkem není nikdy dost!!! (Viď, Maki… :-) ) Jak jsem již zmínil, tak nás ve tři opustila Katka. Šla na autobus do nedalekého Jestřebí, protože musela další den na nějakou jinou akci. Naše cesta se dále ubírala ke skalnímu útvaru Psí kostely, kde jsme v prvních Polomenkách strávili jednu noc. Začalo se smrákat. Tak jsme neotáleli a vydali se k bývalému vojenskému letišti Hradčany. Cestou jsme objevili prapor, jež někteří jedinci neúspěšně hledali už na posledních Polomenkách (16.-19. srpna 2004). K němu jsme ale nešli, jelikož nás čekal stále značný kus cesty. U letiště jsme nabrali vodu. V hangáru jsme si uvařili čajík, pojedli jsme zbylé chleby se slaninou a nafotili pár uměleckých fotek s Ralskem a přistávajícím meteoritem či marťany. :-) Nabrali jsme další vodu u velice milé paní, která nám s úsměvem na tváři oznámila, jestli víme, že by lidi neměli otvírat takovýmto mladým lidem jako jsme my, a už vůbec ne takhle pozdě večer, že prý to říkali v televizi a že je to hrozně nebezpečné… :-) Nicméně nám pani vodu nalila, vyřídili jsme dobrou noc a šli již konečně zpátky ke srubu.

Po příchodu jsme kupodivu našli své věci, které tam ležely bez sebemenších změn polohy. Ale něco se zde za naší nepřítomnosti přece jen dělo. Naše zásoby navštívily myši! Myši!!! Kdo by je v takovýchto končinách hledal?! Já teda ne. (Asi špatnej názor :-) ) Nakousali nám uzený, buchty, bábovku a sušenky! Ničeho jsme se nezalekli a všechny tyto potraviny jsme postupně beze zbytku a ztrát snědli. :-) A podle mých informací stále všichni žijeme, takže OK. :-) Stačilo vždy jen nahlodanou část odříznout. K večeři měli být těstoviny s ninou. Tak jsme zatopili v kamnech a dali jsme vařit vodu na těstoviny. Nicméně, když se voda po hodině pobytu na kamnech jen lehce ohřála, tak jsme byli nuceni využít vymožeností moderní doby a vodu jsme uvařili na plynovém vařiči. Vyskytli se problémy s tím, že jedna polovina nivy je moc plesnivá a že to není normální, takováhle plíseň, tak jsme tento „malý konflikt“ vyřešili tím, že jsme řekli:„kdo nivu nechce, ať jí nejí!“ Nikdo jí nechtěl, tak jsem jí jedl jen já. :-) Ostatní se spokojili s poloviční porcí nivy a vykompenzovali si to určitě uzeným (syčáci! :-) ).

Po večeři jsme začali hrát jednu psychohru, která spočívala v tom, že nám Jirka přečetl nějaký příběh a my si na ní udělali nějaký názor (o problému, který se zde vyskytoval). Pak jsme si názory sdělili a debatovali a nich. Proč to, proč ne tohle… no docela vtipný. Já jsem využil trošku volnější atmosféry a začal jsem do srubu nosit spousty sněhu. (Po nikom jsem ho neházel, zatím… :-) ) A proč? Protože jsme měli málo vody a já si řekl, že když je jí venku tolik (avšak v jiném skupenství), tak ať máme taky nějakou vevnitř. :-) Z jednoho kotlíku a osmi naprosto narvaných ešusů napěchovaného sněhu jsem uvařil neuvěřitelné 3,5 litru vody!!! Dalo to práci, ale stálo to za to. Voda byla převařena a dvakrát přefiltrována od větších nečistot. Byla hodně dobrá. :-) Nastal další menší konflikt ohledně toho, jestli se nám může něco stát, když bychom vypili nalačno 2 litry takovéto destilované vody (vody ze sněhu). Také vyřešeno – ve prospěch těch, kteří si mysleli, že může. Ano, opravdu bych to nedoporučoval zkoušet. :-)

Pomalu jsme se začali přesouvat do horního patra a ukládat se do vodorovnější polohy. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybychom spali všichni spolu nahoře, nicméně aby nás spalo 6 na prostoru 2,2×2,5 metru mi připadalo poněkud dost. Tak jsem to nepokoušel a v klidu si dole vychutnával krásných 2×1,3 metru jenom pro mě. :-) A udělal jsem dobře. Proč? Vysvětlím. Všechno to začalo asi tím, když jsem se šel ven projít a oni měli nahoře otevřené okno. Co by jste asi ode mě čekali…? Že vezmu sníh a hodím ho dovnitř…, že? No, právě! A protože já jsem předpokládal, že to předpokládají, tak jsem to proto neudělal! :-) Ale kouli jsem si stejně udělal a suverénně s ní vešel do srubu a hodil jí po nich, ne oknem, ale normálně zepředu. Začali řvát, ale nechtělo se jim vylézat ze spacáků, tak zůstali v klidu. Mě to nedalo a šel jsem pro další sníh. :-) Tentokráte jsem hodil kouli tak, že zaletěla Honzovi přímo do spacáku! To už ale nerozchodil, sebral se a šel na mě. Tak jsem jeho výzvu přijal a šli jsme se ven zkoulovat! Nutno ale podotknout, že měl Honza jenom slipy a vylez ven bos! Hloupoučké-to rozhodnutí. Obětavě vyklusal i Jirka, podobně oděn, že to bude jako fotit. To neměl dělat. Vychytralé holky a Vláďa nás venku zavřeli! Když už to opravdu přestalo bejt vtipný, stát takhle v půl druhý v noci, uprostřed lesa, ve vánici sněhu, ve slipech, bosí, tak už nás konečně pustili dovnitř. Já měl sice jenom pantofle bez ponožek, ale dovolil bych si říct, že jsem na to byl podstatně lépe. Něco, lepší než nic. :-) Opět jsme se všichni přemístili nahoru a povídali si. Avšak nezůstalo jen při povídání. Láhev s vodou, která byla nahoře u spacáků – předem určená výhradně na pití – se jakýmsi nevysvětlitelným způsobem (za držení mě, Jirky a Maki) otevřela a obrátila dnem dolů takovým způsobem, že jsme byli všichni během dvou sekund totálně mokří. Ale úplně durch i se spacáky! Já z toho vyšel asi nejlépe, protože jsem byl sice také úplně mokrej, ale spacák jsem měl jako jedinej v pohodě, jelikož byl dole. :-) Nějak jsme se převlékli, dali si sušit mokré věci – mokrej či vlhkej spacák se hold musel vydržet- a už jsme si řekli poslední dobrou noc(jenom asi po čtvrté… :-) ) a šlo se spát.

Návrat do civilizace

Po krásně a vtipně strávené noci (tímto děkuji všem zúčastněným za příjemné zpestření ležení ve spacáku, člověk by řek, že se skautíci umí napít z flašky, no neumí, no ;-) ) jsme se ráno probudili & nasnídali. Drobné detaily, jako že například bábovka (jo, fakt jsme se tam cpali bábovkama) byla mírně ohlodaná od myší, nás samozřejmě nemohly odradit, stejně jako vánočka poznamenaná dvojím průchodem stočenou karimatkou. Ale co, chutnalo to dobře. Přibližně v půl druhé :-) jsme konečně vyrazili směr civilizace. Samozřejmě že jsme si cestu příjemně (mno, možná jak pro koho) krátili intelektuálními zábavami jako například házením koulí, házením sebe, odbornými debatami o šití, kolech či informačních technologiích etc etc.

Mácháč kupodivu nebyl zelenej jako minule, dokonce na něm bylo i něco ledu, ale zdálo se to málo i Jirkovi, takže jsme se po něm neprošli (po tom ledu na Mácháči teda). Na nádraží jsme přemejšleli, jestli ti trampové, co tam byli s náma, spali taky venku, ale protože byli tři a měli jenom jeden spacák, asi ne. A protože nám zbývalo něco málo času, rozhodli jsme se, že pojíme, a tož jsme i pojedli. Chleba s ramou, máslem a solí byl dobrej. Přijel motoráček, inu nastoupili jsme a nadále pokračovali v konzumaci, klasika. Po několikero přestupech jsme opět potkali Bronkáče, co se zrovna vraceli z běžek. Někteří z nás jsem byl obviněn z hajlování, ale já jenom držel flašku, fakt. Pravou rukou, ale celkem nevinně.

Ve vlaku s námi cestovali i lidé nadmíru příjemní, kteří se nejspíše zrovna vraceli ze Sahary (jeli trošku oklikou, no), a tudíž se jim zdálo těch baj vočko 28 °C ve vagóně nějak málo, zatímco nám nějak moc. Bylo jich víc, a tak nám bylo horko. Debata byla nadmíru intelektuální („a meješ se ty vůbec někdy?“, „kdo to tu prdí?“, „fuj, nelez ke mně!“, …) (mluvím o rozhovorech, co jsme vedli mezi sebou, ne s těma jinejma, to jako fakt ne), a tak nám čas rychle ubíhal. Na HLN jsme si hezky zařvali Pickwick-pokřik a vydali se na metro, kde jsme nechali třeba Vláďu, anžto jel na opačnou stranu. V Kobylisích nám zbylo něco času, a tak jsme zašli do tamější klubovny a povídali a pojídali a povídali a pojídali a… a tak. :-) Mno a potom na mši na půl sedmou a pak už fakt domů.

Polomenky byly tradičně hodně dobrý, díky všem, co se zúčastnili.