Bylo nebylo, jedno Masarykovo nádraží, kde byl zahájen start akce Polomenky. Nakonec se ukázalo, že nás pojede jenom 7! – Já, Markéta, Katka, Lucka, Martina, Pavel a Jirka. Po různých přestupech, ujetí různých vlaků a následném několikahodinovém čekání v Mladé Boleslavi jsme se nakonec dostali k Mácháči, kde pár otužilců přece jen vlezlo do vody, ale většina seděla v klídku na pláži a odpočívala po velmi „namáhavé“ túře ze Starých splavů. Navečer jsme vyrazili na Psí kostely, které se staly místem našeho nocování. Došli jsme tam celkem rychle, protože se už všichni hladově těšili na maďarské a šunkové klobásky.
Druhý den-čtvrtek začal tím, že jsme uskutečnili jeden z nejšílenějších návrhů středečního dne: Hon na muflony! A protože jsme se nacházeli jen kousíček od mufloní obory, kam je sice vstup zakázán, ale nám, co umíme přelézat ploty to přece vůbec nevadí, rozhodli jsme se, že se tam vypravíme. A zatímco naše menší polovička (já, Markéta a Jirka) zběsile bloudila po mufloní oboře, zbytek si pěkně zevloval čtyři hodiny na lesním rozcestí a radil kolemjdoucím jak se dostat k nejbližší hospodě do Hradčan a tak dále. Ale my jsme nakonec ty muflony přece jen viděli a i slyšeli. Takže obora naplnila naše očekávání a ještě ke všemu jsme tam našli parohy! A to paroží s lebkou daňka se pak po zbytek našeho čundru velebně neslo na Jirkovým báglu, takže chudák Jirka získal hned několik kilo navíc. Večer jsme dorazili na Hradčanské letiště, kde jsme prolezli pár hangárů a dalších opuštěných objektů a pak ulehli do trávy vedle ranveje, kudy předtím projížděli nadšení vidláci na motorkách pořád dokola a taky malé soukromé letadlo.
Brzo ráno Lucka vyrazila na nákup a pak začalo poprchávat. Jakmile na mě spadla první kapka vody, okamžitě sem naběhla do hangáru, kam pak přišli i ostatní. Bylo čtvrt na osum a my se rozhodli spát dál. Někteří však přece jen zůstali ležet venku v trávě, protože jim déšť zřejmě nevadil (Markéta, Pavel). Snídani jsme měli kolem poledního, a pak šli ani né půl kilometru na Hradčanské koupaliště, odkud jsme se vyhrabali až v půl sedmé večer – po válení se na pláži a návštěvě místní hospody. A potom jsme vyrazili do okolních lesů s nadějí, že najdeme srub.
Jak se dalo očekávat srub jsme nenašli, ale zato jsme našli perfektní převis i s ohništěm. V noci pršelo, ale to nám bylo jedno, ale co nám jedno nebylo bylo to, že naše Katuška vtipně někde vytratila karimatku, takže naše noc pak připomínala noc sardinek v konzervě. Prostě a jednoduše: jakmile se někdo rozhodl jít v noci na záchod, nebo někam jinam, musel počítat s tím, že zpátky už se neprobojuje a skončil pak někde na listí, nebo v lepším případě v kozelci u nohou spících lidí.
Ráno jsme vyrazili opět k Máchovu jezeru, do kterého tentokrát vlezl jenom Jirka a pak jsme řešili noc. Asi pětkrát jsme změnili plán a nakonec se rozhodli, že budeme spát někde u Doks, aby jsme mohli večer někam vyrazit. Nakonec to dopadlo tak, že začalo pršet a nám nezbylo nic jiného, než přespat na nádraží. Takže nám ochotná průvodčí po dohodě navrhla, že nás zamkne v čekárně – v 11, ale že v půl páté ráno zase odemkne. A tak si všichni rozbalili karimatky a rozhodli se jít spát, kromě mě a Lucky, protože my jsme se zase rozhodli vyrazit do nočních Doks a obhlídnout kdejaké akce.
S Luckou jsme po „propařené noci“ přišli zpátky až ráno ve čtvrt na pět. Všichni jsme pak zpátky jeli nejdřívějším vlakem v 5:08 do Prahy, abysme stihli raní mši v Kobylisích, nebo jiné věci.
Co se dělo cestou zpátky ve vlaku nevím, protože mě Pavel ráno v osum vzbudil s tím, že už jsme v Praze a to je konec. Byla to prostě výborná akce plná smíchu, radosti, nadšení, dobrého jídla a přátelství. Eliška*