A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se toho nacvrčely! Prostě ideální čas na to vyrazit za všema těme ptáčkama a cvrčkama a včelama a dokonce i skálama a převisama a propastma a jezkyněma z Prahy. Tak jme nasedly v Praze do autobusu a vystoupili až asi po hodině a půl jízdy, která nebyla asi ničím zvláštní, prostě obyčejná cesta dálkovým autobusem.
Pak jsme se vydali po obyčejné cestě mezi obyčejnými poli a obyčejnými chalupami za neobyčejnýma skálama. Cesta, ač nebyla zrovna nejkratší, nebyla tak dlouhá a utíkala rychle. Nejdřív po rovině, pak se šplhala nahoru do skal a zas dolů. A právě tam nahoře to začalo být neobyčejný. Shodili jsme batohy na vrcholu jedné vyhlídky. Krajina pod náma, jak jsme jí tak viděli seshora, vypadala úplně jinak než zdola. A vypadala jako Kraj. To byly kopečky a chaloupky nalevo. A napravo, kde už se obloha černila, a kde obzor lemovaly špičaté vrchy českého středohoří (a nebo je to zas někde jinde?) byla země Mordor.
Zahráli jsme si jednu hru („kdo má víc sourozenců než dva…kdo má v kapse mobil…kdo má rád jaro…kdo má rád Pána prstenů…“ atp.)a pak jsme se, protože přeci jenom už nebylo zrovna nejtepleji, vydali na cestu k převisu, který jsme ale nenašli, ale jako náhradu za něj našel Jirka s Vojtou jiný-byť menší. To už byla úplná tma, tak jsme si dali kolem ohně večeři a šli spát. Ráno jsme se vzbudily do krásného slunného dne a ke zdravému chutnému poridgi, kterého jakoby neubývalo. Pak jsme vyšli a netrvalo to ani tak moc dlouho a dorazili jsme k velkému převisu, kde ještě dohoříval oheň. Tam jsme si zahráli jednu psychohru s obrázkama. Jirka nám ukazoval různé fotky, pod kterými byli tři možnosti. Tak třeba tam byli tři děti a na nás bylo, abychom poznali, kdo z nich není sourozenec ostatních dvou a zdůvodnit to, což nebylo někdy moc snadné…
Od tohoto převisu jsme šli naslepo. Tedy jenom polovina z nás. Jeden byl jakýsi navigátor a druhý šel poslepu. A že cesta poslepu nebyla jednoduchá! Na začátku se muselo přejít pár klád a cesta končila rozvázáním očí slepého na okraji skály. Milé probuzení…
Potom nás čekal pomník Járy Cimrmana. který na tom místě zahynul při zkoušení svého nového vynálezu.
Dnešní cesta nebyla nijak dlouhá, proto jsme poměrně brzy dorazily k cíli-totiž dalšímu převisu. Zahráli jsme si jednu improvizovanou hru s hadrovými koulemi a pak pár dalších her, zatímco Eliška s Vojtou byli pro vodu. Hráli jsme alibi a dost jsme se přitom bavily;postupně od krádeže lentilek jsme přešli na znásilnění babičky (nebo dědečka?) a krádež dvou značkových zkumavek ze školy v České Lípě.
Ve hře jsme pokračovali ještě večer, a to všichni dohromady, a hrály jsme ještě Na vraha. To už byla úplná tma…
Ráno se s námi rozloučili Karel, David a Vašek a pádili na vlak, zatímco my ostatní jsme si dávaly na čas u buchet a posléze u rybníka. Voda byla studená, tak si jí ani Jirka pořádně neužil. A co dál? Šly jsme na autobus, chvíli čekali, autobus přijel a my jeli do Prahy…