Polomenky IV

Z Hamru do Zbynska

V pondělí 16.8.2004 se v 7:45 sešla skupinka lidiček na Masarykově nádraží, ačkoliv sraz měl být v 7:30. Složení bylo velice různorodé: Vítek, Verča K., Jirka, Magda K., Vláďa M., Vojtík H., Maruška H., Honza K., Lenka Č., Vojta R. , Markéta a Já. Hned ve vlaku jsme se vrhli na zásoby svačin z domova a jeli směrem do Lovosic, kde jsme poté přestoupili na motoráček do České Lípy. Skoro celou cestu jsme sledovali podle vytištěného jízdního řádu zpoždění, protože přestup na autobus, na který máme 10 minut v nichž musíme najít i autobusové nádraží není žádná maličkost. No povedlo se, i když sprint to byl pěknej. Pohodlně jsme se v Karose usadili a protože naši spolucestující nechali několik míst volných, složili jsme bágly úsporně na dvě dvousedačky. Jenže co se nestalo – přijeli jsme další zastávce, kde jsme se poněkud zděsili čekajícího davu. V rámci úspory místa jsme skončili namáčknutí kdesi mezi sedačkou, okýnkem a baťohy. Autobus praskal ve švech a proto nám přišli lidé čekající na další zastávce dost naivní. Nechápu jak, ale nejak se nacpali dovnitř, i když poslední zbývající slečně zbylo místo jen na klíně řidiče. :-) Vystoupili jsme v Hamru na Jezeře a už jsme věděli, jak si připadají sardinky v konzervě. :-)

Objevil se před námi překrásný rybník, který přímo lákal k tomu, aby jsme ho okusili na vlastní kůži. Smutné zjištění však pro nás bylo to, když jsme si na ceduli přečetli, že na písečnou pláž se skluzavkou se platí velice nekřesťanské vstupné 30 Kč. :-( Někteří tedy hned začali vymýšlet nejrůznější plány na téma, jak se dostat dovnitř. Sbalit pokladní, nebo přeplavat rybník k pláži s krosnou nad hlavou jsme ovšem zavrhli a tak jsme se museli spokojit s travičkou. Voda byla „mírně“ znečištěná, ale to nás neodradilo a tak jsme hráli různé hry jako např. stavění pyramidy. Poté následoval oběd – tuňák s chlebem a návštěva místní sámošky, kde jsme si koupili polárkáče. Takto posíleni jsme vyrazili na cestu.

Lesní pěšina nás zavedla až ke zřícenině Děvín, odkud se nám naskytnul jedinečný pohled do kraje. Bylo odpoledne a po tom, co jsme ušli několik dalších kilometrů, snědli perníčky a trošku váhavě stáli nad mapou jsme se dostali až k opuštěnému vojenskému areálu, ve kterém se rozkládali jako dominanta tři velké stavby, připomínající obrovská skladiště. K čemu tyto objekty sloužili přesně jsme se nedozvěděli, ale každopádně se nám postarali o zábavu asi na hodinku a půl. A nejen nám, protože jsme si později všimly světlic, broků, sprejů a terčů. Nejspíš si tam někdo hrál na vojáčky už před námi, ale tak jako tak, stěny dýchaly velice divnou mrazivou atmosférou. A aby toho nebylo málo, tak se mi Vláďa ještě ke všemu snažil namluvit, že ve sklepě jednoho z domů je v písku zahrabaná mrtvola.

Když jsme se ale podívali na hodinky, rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jít. A tak jsme vyrazili směrem do skalního tvrziště. Cesta však byla záludnější než jsme čekali, ale díky naší trpělivosti a orientačním schopnostem některých jedinců jsme tvrziště nakonec našli a mohli si spokojeně udělat večeři. Ubytovali jsme se rozděleně do dvou jeskyní a ještě dlouho do noci hráli nejrůznější hry jako např. „Co by to bylo, kdyby to bylo“. A pak jsme spokojeně spali a spali a jestli nás někdo neprobudil, tak tam spíme dodnes.

Eliška*

Dlouhá cesta na letiště Hradčany

Probuzení do slunečného rána v 11 hodin bylo velmi příjemné a buchty a perníky k snídani to jen vylepšily. Jenom Maruška nevypadala nadšeně, protože vstávala v 8 a během čekání na nás ostatní ji přestali bavit už i činosti jako připravování dřeva. Vyšli jsme s myšlenkou dojít na letiště a mezitím ještě popátrat po bývalé střelnici, kde si někteří nejmenovaní jedinci museli dokázat, že udělají dva kroky za ceduli „Životu nebezpečno vstupovat, je-li vlajka na stožáru“.

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc se nám vzdaloval, protože přes tři hodiny to k němu byla už jen hodinka. Konečně jsme dosáhli vytouženého letiště a s radostí trhali jablka mezi polorozbořenými domy, protože jsme už hodnou chvíli byli bez vody a bylo vedro. Když jsme dorazili k rybníku, většina naskákala do vody, ale Eliška, Markéta a Madla daly přednost nejdříve obědu před koupáním – přece jen když se obědvá v šest večer, tak už je docela hlad. Poté co jsme snědli chlebík s plátkovým sýrem a kořením na ryby, jsme se odebrali do blízké hospůdky a pak se vrátili zpět na letiště, kde jsme se v relativně čistém hangáru rozložili na noc. Večer jsme hráli Městečko Palermo, Na vraha nebo Mafii, jak kdo chce. Zkrátka se to tam mrtvými a podezřelými jen hemžilo, ale vrazi vždy prohráli. A my pak vysíleni bojem za spravedlnost jsme uléhali za zvuku deště v suchém a tmou vylepšeném hangáru.

V Hradčanských stěnách

Probuzení v hangáru bylo příjemné. Na suchý(!) spacák svítilo sluníčko a za chvíli už se vařila rýžová kaše. Nikam jsme nespěchali, protože plánovaná trasa byla tak „na hodinku“. Stihli jsme se tedy ještě vykoupat v rybníku, zahrát několik hříček, jako například „Co by to bylo, kdyby to bylo“ nebo „Blázinec“, krátký deštík nás zahnal do známé hospůdky, kde jsme se zahřáli čajíkem a pak jsme vyrazili. Do kopce, na kterém podle mapy měla být vyhlídka, se nám nejdřív moc nechtělo, když jsme se ale celí udýchaní vyškrábali nahoru, zjistili jsme, že to stálo za to. Ze skály se nám naskytl pohled do širokého okolí, a tak jsme se mohli podívat, kudy že jsme to včera bloudili. Ještě lepší ale byl oběd, který se nám i přes ztrátu soli podařilo udělat. Bramborové knedlíky s kořením na ryby a se zelím nakonec taky nebyly špatné.

Už jsme chtěli pokračovat dál, když jsme nedaleko vyhlídky objevili pěkný převis a rozhodli se, že tam zůstaneme přes noc. Složili jsme tedy batohy a vydali jsme se na průzkum okolí. Zahráli jsme si pár pěkných her s hadrovými koulemi a už byl čas jít zpátky připravit večeři. Nakonec jsme se rozdělili na dvě skupiny. Část lidí se vrátila a my jsme se vydali hledat bílý prapor, který prý někdo viděl z jedné skály.

O notnou chvíli později jsme se špinaví, zpocení ale nadšení vydrápali k převisu. Prapor jsme sice nenašli, zato jsme už zdálky cítili vůni opečených buřtů. Po večeři a nočním koupání jsme ještě dlouho hráli městečko Palermo. Bylo to fakt super, i když to už patří spíš do čtvrtka…

Návrat domů

Náš den začal probuzením pod skalním převisem okolo desáté hodiny. Část z nás se ještě chvíli povalovala ve spacácích a ti pilnější šli vařit poryč. Mňam, byl opravdu dobrej, klobouk dolů. Pak přišla od dívčí části již tradiční otázka na Jirku: „Jak je to daleko?“ Jeho odpověď „asi hodinu a půl“ už moc z nás nevěřilo, ale tentokrát ho musíme pochválit, že to trefil docela přesně. Během cesty si někteří povídali, někteří zpívali staré písničky ze sboru (já + Markéta) a chudinka Lenka, která si už ráno stěžovala na nevolnost dokonce v lese zanechala ranní poryč a i včerejší oběd s večeří…

Kolem poledne jsme dorazili do cíle – Staré Splavy. V pěkné zahradní restauraci jsme si dali obídek a nikam jsme nespěchali a nechali si ujet první vlak. Na druhý jsme ale už příjemně nacpaní dorazili. Už přesně nevím, kde jsme přestupovali, ale na onom místě jsme každý sdělili veřejně své pocity z letošních Polomenek, které byly velmi pozitivní.

Po nástupu do vlaku a menší panice, že jsme ve špatném :-) jsme se rozjeli ku Hlavnímu nádraží v Praze, kde jsme se také všichni rozloučili.

Tak naschle příští rok!