Zimní přechod Ralska

Noční cesta do skalního obydlí

Vzhůru na Sachalin!

Odjezd z Prahy, příjezd do Hradčan, cesta přes letiště a do skal

Sešli jsme se ve složení (tradičně dle abecedy, slečny první, protože si jich vážíme) Kačka, Maki, Maruška, Honza, Jirka, Pavel H, Rákos a Vláďa. Já dorazil jako poslední :-), ale fakt za to nemůžu, měl jsem problémy s vyklopením bábovky. Tímto Maki děkuji za technickou podporu formou telefonické konzultace.

Na nátlak žen jsme měli dokonce zakoupené místenky, čili jsme suverénně předběhli chudáky čekající lidi a zaujali místa. Cesta dopadla dobře, autobus nevykolejil ani nepíchnul, a tak jsme relativně včas dorazili do Hradčan v Ralsku (to jen aby laskavý čtenář nedopadl stejně jako nebohá paní v informacích, kde jsem kupoval ty místenky—nějak nechápala, k čemu že chci místenku na autobus z Florence na Hradčany).

Po krátkém posilnění (bohužel bylo opravdu hodně krátké, leč stihl jsem sežrat mnoho rohlíků podstatné části výpravy) jsme konečně vyrazili na letištní plochu známého exvojenského letiště, kteréžto jest zejména skrzeva svá nyní obilná sila a známý to film Tmavomodrý svět proslulé. Na rozdíl od let minulých jsme zde nepotkali žádná auta trénující smyky, pouze jejich stopy ve sněhu.

Z letiště jsme za duchaplné konverzace pokračovali dále směrem kóta Zbynsko. Nic zvláštního se nedělo, nepočítám-li zcizení batožiny slečnám odběhnuvším na toaletu či občasné podrážení nohou a překonávání plotů, prostě relativně obyčejná cesta zasněženou noční krajinou. Ale bylo to pěkný. :-)

Jedenáctá hodina večerní, doba, na kterou Jiří odhadoval předpokládané doražení na místo noclehu, se povážlivě blížila, leč my jsme byli ještě tuze předaleko. Od trudomyslnosti nás však chránila naše přirozená radost ze zimy, hladu a jiných libůstek, a tak když jsme ve 23.50 konečně dorazili ku Zbynsku, byli jsme maličko zklamáni, že už není kam dále jít, nicméně večeře nám záhy zprostředkovala radostné zapomenutí.

Pojedli jsme prosté, leč výborné jídlo skládající se ze směsi „Co dům a místní supermarket dal™“, zjistili, že vyspat se na jednom místě v osmi lidech je opravdu „no way“, následně tedy vyexpedovali Jiřího s Vláďou do vedlejší místnosti (v šesti to sice bylo taky zajímavé, leč vešli jsme se v jedné vrstvě a všichni jsme stále mohli dýchat), poté pokračovali ve večeři, následně vybalili spacáky, ulehli k odpočinku a usnuli spánkem spravedlivých. Pouze někteří ráno konstatovali, že už jim bylo v noci i tepleji, leč ti z nás, které hřály popdůrné prostředky jako svědomí, láska, mládí či teplý spacák, se vyspali poměrně komfortně.

Cesta vojenským prostorem

Ráno mě a Vláďu probudil už okolo osmé telefon připomínající večerní předsevzetí připravit snídani, ale vzájemným ubezpečováním, že za chvíli určitě vylezem, a též relaxací a uvažováním o zhoubném vlivu chladu na lidský organismus jsme strávili tak hodinu a půl. Nevadilo to. V místnosti vedle se nacházela hromada spacáků, jejichž obyvatele by na pohled nepoznala ani FBI. S pomocí velikonočního ubrousku s kuřátkem a připraveného dříví jsme rozdělali oheň a uvařili dva kotlíky čaje. Pohled skalním oknem na zasněžené stromy byl pěkný, ale proč na tu nádheru koukat jen oknem, že? A tak jsme se s buchtama a výše zmíněným nápojem přesunuli ven. Někteří úchyláci si vyčistili zuby, zabalili jsme a mohlo se vyrazit.

Bylo teplo, skoro až moc. Ze stromů kapalo voda a navíc to asi nebylo jen ze stromů. Ale takové blbosti nám přece nemohou zkazit náladu! Šli jsme přímo za nosem, přelezli pár plotů a před námi se (zaručeně náhodou :-) ) ocitly ruiny sovětských baráků u Hradového vrchu. První reakcí Marušky (s tichou podporou ostatních holek) bylo: „Tam už nejdu!“, ale my jsme snadno obhájili, že přeci nebudeme svačit venku, když můžeme pod střechou.

Po svačině někoho napadlo (snad jsem to ani nebyl já :-) ), že na střeše to může vypadat žůžově. Holky reagovaly už jen mlčením a my jsme vylezli po žebříku, zase o trochu více rozpadlém než minule, na zasněženou plochu, porostlou břízama a s nádherným výhledem. A my se chovali jak malý děti. Vytvářeli jsme obrovské sněhové koule a svrhávali je dolů, uspořádali sněhovou bitvu, … Slezli jsme dolů a zaskočila nás nepřítomnost slečen a batohů. Což o to, bez holek se obejdem, blbosti jako spacáky nepotřebujem (ale nemít ani jedno, no nevím ;-) ), ale bez jídla, to prostě nejde. Posledním argumentem, který rozhodl o velkolepé pátrací akci, byla ztráta čokolád. Ale zase jsme pořádně setřeli. Jak jinak. Po usilovném hledání stop najednou vidíme, jak holky stojí i s krosnama uprostřed baráku.

Jenže za tu dobu se nám Maki zamilovala! Tentokrát byla velmi sdílná a svěřovala se nám, jak hluboký je její vztah a že On je jediný, kdo jí rozumí a kdo je na ní hodný. Určitě chcete vědět, kdo je On. Byl to takový divný kus betonu, který Maki oslovovala „Dlaždice“. A Honza se hned nabídl, že jí tuto hrůznost ponese (teda, prý byl vybídnut, ale to je jedno).

Po silnici jsme dorazili ke Stohánku. Na strmých skalách s jediným schodištěm se tyčí hrad. V dobách, kdy krajem putovala husitská vojska, nosili poddaní na vysokou skálu trámy a stavěli pro Beneše z Vamberka nedobytnou pevnost. A my o více než půl tisíciletí později lezeme nahoru, kloužeme po zmrzlé skluzavce a nahoře obdivujeme prostornou jeskyni.

Jenže nejsme přece nějací zevláci a tak jdeme na procházku. Koulujeme se, koukáme po skalách, diskutujeme co znamenají cedule „POZOR! KONEC ZONY UD, ŽIVOTU BEBEZPEČNO!“ a krátce po setmění se vracíme náš hrad.

Pasivnější část testuje kvalitu svých spacáků a já, Rákos, Vláďa a Maruška sbíráme dřevo. Vytáhnout otepi dřeva po skluzavce je hodně zajímavé, ale jsme šikovní a zvládáme to. Maruška se připojuje k zewl skupině a my přemýšlíme, jak rozdělat oheň. Venku pořád kapa, všechno je mokrý a tak zkoušíme rozdělat oheň v jeskyni u vchodu. Povedlo se, ale viditelnost klesá a když není vidět na metr, tak činíme zásadní rozhodnutí – přestěhujeme oheň. Půjčujeme se od Maki dlaždici a přenášíme hořící klacíky ven. Díky úžasné a praktické Dlaždici můžeme otáčet oheň až do dosažení optimálního úhlu k větru. Po hodině usilovného foukání a přikládání dřev, která jsou zasněžená FM (fakt moc), už oheň stabilně hoří a Vláďa vytváří speciální závěs na kotlík, který umožňuje s ním hýbat ve všech možných dimenzích, a dáváme vařit vodu.

Najednou mi Maruška podává telefon. Na bezdrátě je PavelM: „Čau Jiří, kde jste?“
„No na Ralsku přece… Kde ty?“
„No já v Praze a kde jste vy přesně?“
„Počkej… Kde je mapa… 50°40´27" severně a 14°50´33" východně.“
„OK. Tak já za váma snad přijedu.“

Konečně je první kotlík těstovin hotový. Mícháme do něj nivu a uzený, jenže po dvou hodinách blbnutí okolo ohně (i když jsme se teda fakt docela bavili :-) ) máme snad nárok na odměnu, ne? :-D Takže vše mizí v našich žaludcích, aniž by to ostatní zaznamenali. Ti vyhrávají teprve druhý kotlík. A to už je čas jít Pavlovi naproti k pomníku generála Sochora.

Večer už jen chvíli povídáme a někteří dříve, jiní později, se odebírají ke spánku.

Boty a lahve s vodou zůstávají ležet všude po jeskyni. Zvyk spát se zabaleným batohem je v jeskyni úplná zbytečnost…

Sibiř

Ráno nás probudila opravdu nechutná zima, morna, Moskva, sibiř, arktida, prostě něco strašně nepříjemnýho, TOTÁLNÍ EXTREME!!! Podle našich střízlivých odhadů maximálně 253 Kelvinů (-4 stupně Fahrenheita)!!! Z vyhřátého spacáku se nechtělo naprosto nikomu a tak jsme radši zneužili situace, vrhli se na slečny a zahráli si na tuleně. :-) Když se začali první odvážlivci klubat ze spacáků, ať už za účelem stvořit snídani, či uposlechnout volání přírody, zjistili zajímavou (nepěknou) věc… Veškeré věci, které byly předešlého dne alespoň mírně navlhlé, nám přes arktickou noc ztvrdly na solidní šutr. :-) Zvláště pak samozřejmě botky, do kterých bylo možno se dostat až po totální deformaci nohy! Mě to trvalo asi půl hodiny než jsem se do těch pitomejch bot konečně napasoval! :-) Po vynikající snídani – myslím, že to byla tradiční rýžová kaše (kterou nikdo moc nejed, ani Honza se tentokrát moc nepřežral a tak jí spoustu zbylo :-) ) – jsme rychle sbalili věci a vyrazili na cestu, prostě někam, hlavně rychle pryč a hýbat se, abysme nepřimrzli na místě, přičemž ledové botky nás zespod „příjemně“ chladily. :-)

Držkopádem jsme zdolali cestu po ledových „schodech“ dolů z kopce a zamířili k autu. Pět šťastlivců – Maki, Maruška, Kačka, Rákos a samozřejmě řidič Pavel vyrazili autem a my drsní polárníci ve složení Jirka, Honza, Vláďa a já jsme se rozloučili a vyrazili pěšo, sraz v hospodě ve Stráži pod Ralskem. Po pár kilometrech terénem na mě přišla krize, jsem nějak přestal úplně cítit prsty pravé nohy, což mne mírně znepokojilo… Honza mě ale naštěstí zachránil před jistou smrtí a půjčil mi svoje luxusní a hlavně suché ponožky (máš to u mě :-) ). Pokračovali jsme v cestě, přičemž jsme dostali zprávu od Pavla, že hospoda je zavřená, že jsou v Mimoni v cukrárně a že za námi přijede do Stráže… Zima nás už pěkně s*ala a tak jsme nasadili tempo, dostali se na zmrzlou silnici, a brzy doklouzali na místo určení. :-) S Pavlem jsme se hned potkali, nasedli a jeli se ohřát do cukrárny.

Tam jsme se pěkně rozšoupli – dortíky, čajíček, kafíčko, teplíčko a pohodička. :-) A pak už následovala cesta do Prahy—opět 2 skupiny—auto x autobus, tentokráte v jiném složení, se mnou autobusem jeli ještě Maki, Honza a Vláďa, kdo jel v autě si už můžete udělat obrázek sami.:-)

Naše cesta autobusem nebyla ouplně nudná, třebas jsme zastavili na železničním přejezdu bez závor, zvoní to a bliká jako že jede vlak, nu ale náš pan řidič usoudil: „Vono je to rozbitý.“ a jeli jsme i přes Honzovo protesty typu: „To si snad děláte prdel, ne??“ Naštěstí nás vláček nepřejel a dalším pozitivem bylo, že jsme tím získali námět na diskusi, jak by to asi dopadlo, kdo by přežil a takový ty nechutný podrobnosti. :-) Jinak jsme klimbali, krátili dlouhou chvíli piškvorkama na zamlženým okně (Maki podváděla ale já byl stejně lepší, jak jinak :-) ). Nu dorazili jsme do Prahy a mákli na půl sedmou na mši do Kobylis, kde jsme se sešli s ostatníma.

Po mši se ještě chíli kecalo, hodili na mě, ať tenhle článek napíšu (no můžou si za výsledek sami :-) ) a šlo se domů… Do vany, moooc teplý vany, TEPLO. :-)