Polomenky VI

Lezení po Čertových hlavách

Je pátek, 6. května 2004, 17 hodin a jak se později ukázalo, tak nejen já začínám řešit kde je vlastně sraz. Nakonec se nás však úspěšně sešlo 11 – Markéta, Lukáš, Wojta, Vláďa, Martina, Maky, Jirka, Vítek, Katuška, Pavel a já. A ačkoliv se nám nepodařilo včas nastoupit do plánovaného autobusu v 17:30, do stanice Želízy jsme se přece jen dostali, ač se zpožděním, ale to bylo způsobeno hlavně tím, že pan řidič měl menší problémy s počítáním (11 osob a 11 zavazadel). A i když se mu to Jirka snažil slušně vysvětlit, že bude přece jen jednodušší to zaplatit všechno dohromady, řidič trval na svém, že nám bude lístky prodávat po jednom. Jenže když zjistil, že neumí dostatečně ovládat přístroj na tisk lístků, tak to vzdal a vzal si nějaké peníze. A díky tomu s námi do autobusu prošlo ještě pár osob a jeli načerno.

Poté, co jsme vystoupily v Želízech jsme se vydali na Čertovi hlavy, kde jsme chvilku lezli po skalách a pak pokračovali lesem ke skalnímu převisu. Pravdou je, že cesta trvala déle než jsem očekávala a my tak dorazili až okolo půl jedenácté. Ale i přesto jsme si ještě stihli zahrát upravenou hru na vraha, kde je asi tak třikrát více rolí, než obvykle hráčů. Na mně zrovna padla role „kus koňa“ a pak se celá hra začala docela vtipně vyvíjet. Vysvětlovat pravidla by bylo dlouhé, tak to nebudu popisovat, ale zkrátka – ta hra se dost povedla a všichni se u toho bavili. A jak utíkal čas, tak se nám začínalo více a více spát a tak jsme se postupně odebírali do spacáků. A den tak skončil o něco později, než by se očekávalo…

Eliška*

Putování kokořínskou krajinou

No, tak po roce a půl jsem si řekl, že článku od Pavla se asi nedočkáme, tak se pokusím zachytit zbylé vzpomínky… :-D

Probouzíme se okolo deváté hodiny pod převisem a s aktivitou to nepřeháníme. Snídáme buchty z domova a k tomu vaříme čajík. Konečně vyrážíme. Ale proč jít do Vidimi po turistické značce, když proti sobě vidíme skvělou skalní škvíru? Procházíme téměř jeskyní, já s Vláďou máme v úmyslu komínovat vzhůru, ale rozumná frakce prosadila o málo méně extrémní variantu po strmém svahu. :-)

Jdeme po staré vojenské cestě, přecházíme uzoučké lávky bez zábradlí přes skalní průrvy, někteří trhají kytičky někde za hranou skály a jiní se o ně bojí… :-)

Konečně vycházíme na cestu do Vidimi. Obdivujeme zámek, dnes luxusní domov důchodců, a pokračujeme směrem na Osinalice. Cestou zastavujeme a hrajeme oblíbené hry, třeba na orla (ležíme na zádech a kdo uvidí orla vyhrává). O kousek dál dáváme oběd. Máme švédskou zem, :-) kde si můžeme vybrat ze sýra, salámu, tuňáka a dalších dobrot.

Pokračujeme směrem k Nedvězí. Cestou obdivujeme skalní byteček, fotíme různé zajímavosti a cesta nám rychle utíká. U kapličky ve vesničce Nedvězí se rozdělujeme – část zůstává u houpačky a ostatní se jdou podívat na stejnojmenný kopec. Pokochali jsme se kruhovým rozhledem, přesvědčili ostatní k opuštění houpačky :-) a pokračovali přes Dražejov do Dubé.

Cestou jsme potkali cyklistický oddíl. Totiž, nebyl to oddíl cyklistický, ale 24. skautský v čele s Karlem na cyklistické výpravě. Po chvilce jim přejeme šťastnou cestu a upíráme své pohledy k nedalekému městu, kde tušíme místo, kde bychom si mohli odpočinut po dnešním namáhavém pochodu.

Naší pozornosti nemohla ujít hospůdka skrývající se hned v prvním domě. Vydatně se občerstvujeme, hrajeme fotbálek a povídáme. Je tu příjemně, ale přece jenom se najdou lepší místa na spaní a tak vyrážíme dále k severu po linii Vrchovany-Starý Bernštejn-Šedina. Cestou se nám postupně stmívá, únava se projevuje čím dál silněji a vytoužený převis stále nikde.

Konečně se v temném lese objevuje ještě temnější skála a v ní černá díra. Rozkládáme ležení, zapalujeme oheň a vaříme rizoto. V průběhu večera se objevili hosté vskutku nečekaní – Pavlus s Vojtíkem! Přijeli na kolech z Prahy s úmyslem nás v noci přepadnout, ale nakonec dali přednost zdvořilostní návštěvě. :-D

Ještě hrajeme psychohru s názvem „Spojeni volbou“, která nám prozrazuje, s kým máme podobné uvažování, a pak se už pomalu odebíráme spát.

Schovka před kroupami v Braniborské jeskyni

Tak se nám Polomenky pomalu chýlí ke konci a nastává neděle ráno – teda spíše pro některé (jako např. pro mě :-) ) neděle poledne. Já a někteří další jsme ze spacáčků nechtěli vylézt ještě hodně dlouho potom, co již ostatní měli snídani – buchty a čajík, který připravili ranní ptáčata Jirka a Vláďa, alespoň myslím. No takže nakonec nás musel Jirka neočekávaně polít vodou, a tak jsme vylezli. Komu by se totiž chtělo ležet v mokrém spacáku :-) ?!

Zabalili jsme si a v půl jedné vyrazili od našeho milého převisu. Šli jsme Černou roklí, kde jsme si zahráli hru „Na Inteligenty“. A když začaly padat kroupy, tak jsme si pospíšili a brzy dorazili pod převis Braniborská jeskyně, kde jsme si dali obídek (gulášek s chlebem), moc dobré, chválím kuchaře! :-) Oběd se trochu protáhl, takže jsme nakonec museli začít na mobilech hledat náhradní zpáteční dopravu, páč ta, kterou jsme původně měli jet ze Starých Splavů (vzdálených asi 3 km) nám ujela asi tak před 0,5 hodinou. Nakonec se rozhodlo, že se půjde do Jestřebí, odkud nám pojede autobus v 17:10.

V Jestřebí jsme byli celkem včas, a tak si někdo ještě stihl prohlédnout místní „zříceninu hradu“. Do Prahy jsme dorazili asi v půl 7 na Vychovatelnu a rychle si pospíšili na mši do Kobylis, kterou jsme jakžtakž stihli. Po mši jsme se rozloučili a každý vyrazil domů do pelíšků, do vany a na teplou večeři. :-) :-)