Letní puťák Krásami Jižních Čech

Příjezd

Bylo, nebylo… V dolní hale Hlavního nádraží se po pondělním poledni začala „slézat“ trošku zvláštní skupina: jeden (Pímon), druhý (Jirka-Špidla), třetí (Sniper), čtvrtý (Vojtík), pátý (Tip) muž a… ale ne, je to v pořádku, těsně po limitu přichází šestý muž (Pavlus) a vede si sličný doprovod – Bedlu! Jenže ouha, ona jede trochu jiným vlakem než pánská squadrra. No nic, šest mladých pohledných mužů nastupuje do rychlíku směr Budweis samo.

Rychlík je to však jen „de iure“, „de facto“ je to spíš stojík, protože z důvodu stavby koridoru si napřed dáváme nevyžádanou pauzičku ve Vršovicích a pak ještě několikrát v různých jiných kleindorfech. Náš sextet ale nakonec přece jen dokodrcá do jihočeské metropole a po přestupu i na nádraží Nové Hrady (POZOR! Neplést s městem, to je totiž pár kiláčků stranou…). Po dobytí novohradského náměstí jsme předběžně vybírali hospodu na večer.

Za chvíli už nás ale vítala Vyhnánkovic chalupa. Tak tady to všechno začalo, říkali jsme si, a ze samé pickwickovské nostalgie nám div neukápla slzička. Jenže sluníčko pálilo a po dlouhé cestě jsme potřebovali dvojité osvěžení – první fáze proběhla v mírně smrdutém rybníku s leklými rybami, druhá na dvorku příjemné restaurace na náměstí.

Žízeň byla veliká a obsluha pomalá, což nás znervózňovalo, zvláště když u vedlejšího stolu, kde seděli hosté z domu rakouského, se personál točil ve velmi krátkých intervalech. Mimochodem – hospodu vybíral Vojta kvůli tomu, že tam točí žlutou (limonádu, chabou náhražku kofoly). Největší rozčarování nás čekalo, když jsme se zeptali na jídelní lístek (na ten jsme čekali neúspěšně) a posléze na nabídku – byla velmi široká: guláš. Po ostřejší diskusi jsme si vybojovali aspoň utopence. U vedlejších stolů přitom (nejen) zahraniční hosté dostali bohaté menu.

A tady přichází druhý Vojtův zásah do zdárného průběhu večera: už od počátku návštěvy restaurace Vojta pod stolem tahal z igeliťáku sleďe a chleba z pražského Lidlu. Myslel si, že je strašně nenápadnej, ale je pravděpodobné, že právě jeho „sledze w jogurtu“ byly příčinou neodpovídajících služeb podniku. Každopádně nám to náladu nezkazilo (i když znáte Pavluse, když má hlad…) a omámeni songy z 90. let, které se linuly z hospodské kuchyně, jsme odkráčeli vlahou nocí na chalupu, kde jsme postupně v průběhu četby časopisů usnuli.

Výlet do Vitorazi

Ráno se probudil každý, jak chtěl. Posnídal zbytek z Prahy, nebo si skočil pro něco do obchodu. Po delším debatování jsme se rozhodli, že podnikneme zčásti noční pochod do Weitry (A).

Střelec byl trochu utahaný z pražské brigády, proto se rozhodl odpočívat v chatě. Slíbil ovšem, že nám připraví večeři, až se vrátíme. Tak jsme vyrazili. Po pár kilometrech se mi rozbila sandále; ale díky vzorně připravené KPZ se mi ji podařilo „rozchodit“.

Tempo jsme neměli nijak závratné, zvlášť, když jsme se asi na hodinu zastavili u dětského hřiště v rakouské vesnici, které bylo nadstandardně vybaveno (ping-pongový stůl s pálkami i míčkem, trampolína,…).

Naši pozornost také zaujaly místní Erlebniswege – zážitkové cesty. V jistých směrech byly trošku zanedbané (stromy přes cestu, příp. naprostá neprůchodnost), ovšem doopravdové atrakce (skluzavka po kameni) jsme s radostí využili.

Do malebného městečka Weitra jsme dorazili kolem 20.30 hod. Náměstí žilo v tom správném duchu. Povečeřeli jsme z vlastních zásob a Pímon se vydal najít „vhodnou“ hospodu. Hned na náměstí se jedna naskytla – o obsluhující alte mutter a pěknou mladou servírkou. Nás ssamozřejmě obsloužila „mutter“. Pivo za 2,5 € jsme si pěkně dlouho vychutnávali… Bylo ale vážně báječné.

Na cestu zpátky jsme se vydali po silnici, což nebylo tak špatné. Šlo se svižně a lépe, než za parna dopoledně. Coby dup jsme přešli hranice a dohodli se, že se vykoupeme za svitu luny v zevlově rybníku (byl pěkně bahnitý :-) ). Od tamtud jsme se vydali „na adama“ až do Nových Hradů (cca 1,5 km). V chalupě nás čekala výborná večeře – těstoviny se špenátem a nivou. Díky Střelče! Asi kolem 3. hodiny ranní jsme šli spát.

středa – přehrada

středa – přehrada

Toto má psát Střelec

Odchod z Hradů

Opět se probouzíme v bezpečí Vyhnánkovic chalupy a v pozdním dopoledni se scházíme u snídaně a diskutujeme, co budeme obědvat, co teď a co potom a další detaily. Plán vypadá následovně – zahrát si fotbálek, dobře se najíst, uklidit, vyrazit do třeboňských bažin a cestou nabrat dorazivší Kvítě.

Vydáváme se do parku, ze zahradních židlí vytváříme branky a bosky rozehráváme špičkový zápas.

Střelec, Pímon, Tip a já × Pavlus, Sunny a Vojta

Hra se vyvíjí vyrovnaně, jdeme do toho naplno i přes úmorné vedro. Po hře se jdeme ochladit do ledové Stropnice, samozřejmě na ádu, spoléhajíce že zrovna nepůjdou okolo turisté.

Přípravu oběda nečekaně zkomplikoval výpadek elektřiny. Zatápět v kamnech se nám nechtělo, tak věříme inženýrům z JČE. Ti naši důvěru nezklamali a tak si po několika hodinách pochutnáváme na grilovaném vepřovém se zapečenými bramborami. Mňam!

Uklízíme a prokládáme to hrou fris-bee a střílením na branku. Už téměř za soumraku je zaveleno k odchodu.

Ale ne! Chyba navigace. Taková ostuda se ztratit hned za Novými Hrady. :-( Vracíme se do správného směru a potkáváme rybník. Večerní koupel jednomyslně schválena. I když rybník jsme mohli vybrat lepší – ten smrad rybiny a půlmetrová hloubka s bahnitým bonusem nepatří k věcem, které by člověka potěšily… Zbývá 8 km k zastávce, kam má za hodinu přijet Kvítě. To už ani největší optimisté nedoufají, že tam budeme na čas a to ještě nikdo nevěděl, že nás čeká spousta stromků spadaných přes cestu.

Konečně jsme tam. Kvítě již netrpělivě čeká. Pokračujeme po ???? značce a netrpělivě čekáme, až Pímon zavelí k vyhledání vhodného místa na spaní, protože jsme po těch několika dnech zevlování fakt unavení.

Nenáviděné roje komárů nás nutí zalézt do stanů bez tropika a nepřestávající vedro přivádí na myšlenku emigrovat k ledním medvědům.

pátek – piskovna

pátek – piskovna

Toto má psát Kvítě

Příchod do Třeboně a vesnická zábava

Když už nikdo nepsal na letošním puťáku žádný deník, tak jsem po příjezdu alespoň stvořil básničku. Teď jsem na ní narazil, když jsem promazával plochu, tak jsem si říkal, že by byla škoda se o ni nepodělit, i když básník ze mě nebude…

Když jsme šli do Třeboně,
zpívali jsme si vesele,
to jsme ještě nevěděli,
do jaký jdeme prdele.

Vyrazili jsme na místní disko,
všude kolem spousta dívek,
po pár pivech u stolu,
dělal náš kmen chlívek.

Po skončení diskotéky,
šli jsme centrem města,
pak jsme ale narazili,
na sochu ve stoce zčista.

Do grandslamu jsme se dali,
kdo pózovat k ní půjde,
první turnaj vyhrál Vojtík,
jako Adam ujde.

Následuje další turnaj,
já a solidárně Sany,
vydali jsme se na venuši,
bez bázně a hany.

Když v tom cajti něco křičí,
vylézt prý a bez prodlení,
máme totiž na krku,
přestupek – veřejné pohoršení.

Vytáhli jsme občanky,
že prej lázeňské město,
pokuta tedy bude mastná,
rovných korun pět sto.

Nasranost si kompenzujem,
trochou toho kouření,
a ku této příhodě,
doplnil jsem si rčení:

Není všechno zlato,
co se třpití,
lepší někdy nechlastat,
než být potom v řiti.

Pavlus

Zewl v Třeboni

V neděli ráno jsme se probudili, rychle si zabalili věci a vyrazili na mši. Rychlost, s níž se obvykle zdlouhavá ranní procedura odehrála, nebyla ovšem dána tím, že byl překrásný polojasný sváteční den, nýbrž (pozdním) zjištěním, že naše nocležiště je poněkud kentus. Na mši jsme ještě dospávali a regeneračně odbourávali zbytkové indispozice, k čemuž báječně napomohl i nevýrazný homiletický projev místního faráře.

Po bohoslužbě jsme si koupili snídani a oběd v místním minimarketu a zasejvovali se v centrálním třeboňském parku. Ten se ukázal být ideálním místem pro definitivní regeneraci. Mnozí využili dlouhého odpočinku i ke krátké procházce, Jirka a Vojta též k výhodnému nákupu vybavení v Army-shopu.

Když jsme se dostatečně zotavili a když se navíc poněkud zhoršilo počasí, přesunuli jsme se na hráz. Zde se oddělila vlastivědná sekce, aby si prohlédla schwarzenberskou hrobku, a vzápětí i plavecké trio, aby se vydalo do světa … rozuměj do Světa. Po opětovném shledání jsme se odebrali do restaurace, nabýt síly a nabít mobilní telefony před dalším putováním. Leč cesta, kterou jsme zde naplánovali, odložila se vývojem událostí o jeden celý den.

Aktivní Vojta totiž při svém výpadu do nitra města potkal naši dobrou známou Josefku, která nám nabídla ubytování v podkroví jejich starobylého domu. Nabídkou, která se neodmítá, jsme nepohrdli, a přesunuli jsme se do brány, tedy do Šimkovic bytu nad jednou z třeboňských bran.

Večer jsme došli až na druhý konec Světa, kde jsme strávili pár příjemných chvil v hovoru s Josefkou a ve vzpomínkách na bohaté události minulého dne.

Lovení kola a příjezd holek

Probouzíme se na půdě šimkovic věže, líně scházíme dolů a u snídaně diskutujeme, co dělat. Vítězí jako obvykle pasivní varianta: půjdeme se zahrát fotbálek, vyčkáme příjezdu dívčího tria, vykoupeme se a večer odejdeme směrem k Rožmberku.

Takže jdeme na Tyršův stadion u Zlaté stoky. Cestou potkáváme Dubíka a Kolťáka, které nejeví přílišný zájem o fotbal a jdou se s Josefkou zabavit nějak alternativně. Využíváme kvalitního hřiště s brankami a opět hrajeme bosky, je to tak zajímavější. Okolo poledního se vracíme do věže.

Jdeme se koupat. Slečny se od nás opět distancují. :-( Skáčeme z třímetrového stavidla a všelijak blbneme. Po nějakém čase si chce Střelec skočit šipku a že to jako nejdřív pořádně prozkoumáme. Tak plavu po dně a najednou je tam něco v cestě – nějaký klacek či co, ne je to jízdní kolo! A to bychom nebyli my, kdyby tam zůstalo. Jdeme s Vojtíkem k Šimkům pro provaz a jako bonus dostáváme u potápěčské brýle. Ty se sice ve vodě kvality husté hrachové kaše ukázaly jako úplně zbytečné, ale snad to nejdu i poslepu… Jenže jako na potvoru bicykl nepotkávám ani při prvním, ani druhém, ani pátem ponoru… Už to skoro chceme vzdát, když se vynořuju s vítězoslavným výkřikem: „Je tam loďák!“ Taháme za provaz a nad hladinou se objevuje… stařičký favorit. Chybí některé dráty, přesmykače, brzdy, ale jede! Přichází holky, říkají něco o bláznech, ale Josefka si kolo nadšeně bere do svého muzea. :-)

Balíme, jdeme na nádraží a dochází k mohutné obměně osazenstva: odjíždí Pímon (zařídit chatu na Sázavě) a Pavlus a Vojtík (pro finanční potíže ;-) ) a přijíždí Eliška, která byla v Norsku. V nové sestavě pomáháme Eli s košíkem meruněk. Následně míříme do blízké hospůdky, protože někteří chtějí vidět nějaký, nepříliš důležitý, fotbalový zápas. Vychutnáváme Regenta 12° a k tomu sýrové topinky za neuvěřitelných 15 Kč.

Potkáváme Josefčinu kamarádku a ta, hned jak zaslechla o kolu, vypráví o paní, která před rokem spáchala sebevraždu tak, že sjela na kole ze stavidla do Světa. Bylo to ono kolo? Třeba se to někdy dozvíme…

Potom se loučíme s Josefkou, děkujeme za poskytnutý azyl a opouštíme Třeboň. Tábořiště volíme po několika kilometrech v prvním lese.

Večeříme chleby s čímsi a následně se scházíme v jednom stanu a pouštíme se do diskuse o různých vážných tématech. Spát jsme se odebrali až po půlnoci.

utery – okolo Rozmberka

utery – okolo Rozmberka

Toto má psát Dubik

• bonus bloudeni

ma psat Tip

Návrat domů

Poslední den puťáku jsme se probudili do čerstvého rána s vědomím, že nás čeká kus cesty až do Veselí nad Lužnicí. V plné síle jsme tedy vyrazili a obešli několik jihočeských rybníků, které v nás sem tam vyvolávali vzpomínky na Kola v Kardašce. Někteří si cestou zpívali, jiní horlivě debatovali. Po nějaké době jsme došli do vesnice Vlkov. Místní hostinec se na nás tvářil přívětivě a jak jsme později zjistili – velice přívětivé zde byli i ceny. :-) Tipík ze Sunnym a Střelcem hráli biliár a my ostatní jsme seděli v příjemném prostředí a řešili jsme otázku, proč je proboha na stropě žirafí kůže? Čtete dobře, kde se vzala, tu se vzala – na stropě visela žirafí kůže. Pro mou osobu je takováto věc zcela nezvyklá, kdyby to byl třeba mědvěd… Ale žirafa??!! Kolťák zastával názor, že ji určitě ukradli z nějakého zámku, ale kdo ví, jak to bylo. Po chvíli jsme se zvedli a konečně vyrazili do toho Veselí nad Lužnicí. Jelikož jsme na tom nebyli časově zrovna nejlépe, tak to v jednu chvíli skoro vypadalo, že zmeškáme vlak. Ale když jsme došli na nádraží, vlak měl stejně zpoždění takže jsme v klidu koupili lístky a pak nasedli. V Benešově nás opustil Sunny s Kolťákem za účelem návštěvy Sázava Festu a zbytek jel až do Prahy. Tak skončil náš letní roverský puťák.