Letní puťák "Slovensko I" Plešivec - Slovenský kras - Rudohoří - Dedinky - Muránský hrad - Fabova hoľa - Polomka

Cesta na Slovensko a Plešivec

Prolog: Teď sedíme pod střechou a je mi děsná zima.
Ale od začátku. Včera večer jsme se sešli u Elišky a rozdělovalo se jídlo, někdo si zajamoval a všichni jsme se shodli na tom, že Elišky dům je supr kalící → takže Eliško?! :-) No, pak jsme se nějak dopravili na Hlavák, kde na nás čekali ty šmeliči, co si nechají všechno přinést až na Hlavák ← ten se mi moc nepoved – nevadí. Ve vlaku jsme měli docela komfort – každý své lůžko, polštářek, 2 prostěradla. Akorát to tam bylo děsně nebezpečný. Na záchod jsme museli chodit po více, aby nás někdo nepřepadl a muselo se celou noc nechat otevřený okýnko, kdyby náhodou nějakej Ukrajinec stříknul mezi dveřmi uspávací sprej a pak nás všechny zabil. Já jsem se vždycky, když někdo prošel uličkou vzbudila a měla tendenci budit ostatní a když sem cejtila nějakej divnej smrad, tak taky… ale nakonec jsem se vzbudila jen jednou, a to když šli kolem celníci. Sice nepotřebovali pasy od všech, ale když už jsme byli vzhůru, tak jsme jim je taky ukázali. Ve vedlejším kupé si prej povídali vtípky a divili se mlze. Taky zábava. Naštěstí jsme tu hroznou noc ve zdraví přežili a jsme všichni živí. :-)

Ráno na nádraží v Plešivci jsme zevlovali a čekali až chlapci dočerpají patřičné vitamíny, koupili si súši a 3 krát prošli kolem nádraží. Chtěli jsme se kouknout do ňákejch jeskyní, ale pondělí nepremávaj. Takže teď sedíme pod střechou, už tolik neprší a asi pudem dál. A šli jsme. Pršelo. Ádí bylo už všechno jedno. Prostě jsme furt šli a šli a furt to byl jen jeden kilometr. :-) Nakonec jsme onu „lagunu“ našli, někteří jedinci si v ní dokonce i umyli nohy, nacpali jsme si měchy buřtíkama. Někdo šel spát a u ohníčku se ještě lidi přiznávali k heterosexualitě a jiní ji zas popírali… Já jsem měla špunty, takže to bylo vlastně všechno jinak. No bylo to zajímavý. A v noci… prší, prší, prší… prší a… prší.

Katuchka

Čekání u studny na lepší počasí

Tak jsme se probudili do nového, bohužel deštivého dne. Nikomu se nechtělo vylézat ze stanu, takže jsme vylezli až když jsme měli hlad, tj. asi po jedenácté. Potom co se alespoň většina sešla pod přístřešek, kde jsme si určili deathline v 16:00 v případě, že by nepřestalo pršet, tak zde budeme kempovat ještě jednu noc. Samozřejmě v 16:00 pršelo a tak jsme šli do blízké koliby na večeři. Zde jsme dostali limit 150 Sk na osobu a dali se do vybírání jídel. Většina z nás si objednala tradiční slovenské jídlo halušky. Podle ohlasů byly vynikající.Kvítě zaplatila a my jsme vyrazili k našemu dočasnému kempu. Při cestě se probírali dosti důležitá témata a když jsme došli ke stanům, tak jsme trošku pozměnili složení ve stanech (snad ku všeobecné spokojenosti) a po chvilce povídání (asi do tří), jsme usnuli.

Pavlus

Mokrý přesun k Zadielské doline

Hroznej den!! Kdosi… radši nevím kdo… řekl, že půjdeme tentokrát za jakéhokoliv počasí… Vlastně se to domluvilo, takže se to muselo splnit. Každopádně ráno všechno vypadalo jakžtakž nadějně – první cíl – cesta do koliby a lehký oběd nám byl dobrou motivací, dokonce ani nepršelo, takže jsme zabalili svých pět švestek a šlo se. Koliba dobrá – klobásky a polívčička.

Tady ale všechno příjemný končilo. Když jsme vyšli, začalo samozřejmě co?? – no chcát, takže kdo měl ještě trochu sucho v botách, tak už brzo neměl. No a aby toho nebylo málo, tak se přidal i menší větší větřík. Z koliby jsme vycházeli prý ve 12:10 (podle Katuchky, ale tý jdou hodinky o 2 minuty napřed) a šli jsme tak 6–7 hodin, to už si pořádně nepamatuji. Co si pamatuji – mokro v botách, zima, zničený záda, vítr, bahno a pořád odkládané jídlo. No, ale jinak se nám šlo vlastně úplně dobře. Takže abych to zkrátil, jsme se nakonec dostali lesní cestou, plnou spadanejch stromů (který asi napadaly ještě téhož dne z toho hroznýho vichru) dolů do jisté doliny, jejíž jméno mi nějak neutkvělo v paměti. Tam jsme zakotvili u nějakého baru s „tanečnou zábavou“ pod jakýmsi přístřeškem, který skýtal jakous takous ochranu před nepřízní počasí. Bylo bohužel zavřeno, tak jsme museli pojíst z vlastních zásob (a taky hlavně popít).

Se suchýma nohama se nám (nebo aspoň mně) vrátila dobrá nálada a kolínka s tuňákem pomohla zahnat opomíjený žaludek a jeho oprávněné požadavky. Rozjela se také velice zajímavá diskuze se sexuální tématikou, ale o té by měl pohovořit někdo jiný. Já nebyl aktivním účastníkem a ze stanu toho nebylo zase tolik slyšet. No a to by bylo asi tak všechno… (Hrozný kecy, ale já za to nemůžu, mně přemluvili, že prej to musím napsat. A přitom jsem naposledy psal maturitní slohovou práci před 3 měsícema, což mě omlouvá. :-) )

Pavel H.

Výstup na hřeben Slovenského Rudohoří

Dnešní ráno(spíš dopoledne) nás budí Tipík svým halasným hlasem, že už by jsme mohli vstávat, protože už je 10h. Trochu prkenní – spali jsme na betonu – vylejzáme ven a s opatrnou radostí zjišťujeme, že zatím neprší. Mezitím co balíme pro změnu suché stany, přijíždí osobní automobil a v něm majitel bufetu se svým synkem. Po úvodní frázi (jako co tady děláte) nás tu nechal i naobědvat. Dostali jsme každý ½litru guláše, slovenský bílý chléb a různá koření. Místní pivo byl spíš odvar a tak „zachmelování“or­ganismu neproběhlo dle našich představ. Špidla stůl vystlal svými mapami a nastínil nám cestu. Čas postoupil a z nebe se snesl déšť. Nálada nám opět klesla k bodu mrazu. :-(

I když jsme nechtěli, vyrazili jsme. Cesta nás opravdu nešetřila. Šli jsme lopuchami, vodou, bahnem a hlavně do šílenýho kopce, ve kterém ale přestalo pršet a vysvitlo slunce, takže super! Naše včerejší motlitby byly vyslyšeny. :-) V období čůracích a „picích“ pauz se vyřešily hmotnostní kvality našich maličkostí. Vylezli jsme někam nahoru a octli jsme s na příjemném paloučku. To už i Sunny vytahuje svůj fotoaparát a fotí o „106!“ Na kládách dáváme jednu kokošku, kde se dostáváme do sporů, že bychom mohli nakopnout i další. Špidla bere batoh a říká, že další bude až na Osadníku. Slovo se dodrželo a tak, když jsme s Háčkama dorazili na Osadník, každý dostal čtvereček čokolády. A šlo se dál a dál a dál… Nohy bolely, puchýře vadily, ramena pálila, žízeň a hlad se ozýval čím dál tím víc a mentální svěžest jsme si v naší čtyřce:Sunny,Kok­ták, Ádí a já vylepšili zpěvy táborových ohňů a Sunny nám vyprávěl stóry se svými bratry.

Bylo asi 21 hodin, když jsme dorazili k ostatním, kde opět proběhla čokoláda a řešilo se, co dál. Katuchka už nemohla a navrhovala někam sejít, udělat véču a zalézt do spacáku. Po valné hromadě návrhů jsme se odebrali do přilehlé vesničky Úhorná (pozn. redakce ÚMORNÁ!!) Já osobně už bych v tuto dobu zalezla do spacáku, protože bolest mezilopatkových svalů se čím dál tím víc zvětšovala. Inu šlo se. Během cesty se vymysleli další akce: chlapci pochod Praha-Ještěd a dívky společný víkend u Jelenů v Sušici, kde hlavním programem bude zewlo a dámská pohoda. V Úhorný jsme trochu bloudili a pak po písni „Nonstop, já chci jít nonstop“ jsme opět sešli do Úhorný a Špidla zašel do místního obydlí a optal se na cestu ke kapličce. Z domečku byla cítit pohoda, teplo a dobrá rodinná nálada u teplého čaje a vína… V momentě když domorodci vylezli s našimi chlapci ven, začalo lejt. Pro představy bylo asi po 22 hodin. Následný a v podstatě závěrečný výstup tohoto dne byl lehce slalom mezi kravskými lejny. Zakotvili jsme kolem kapličky a za silného deště jsme postavili stany společnýma silami. První stan Vítek, Špidla, Střelec se nám postarali o večeři. Kluci díky za donášku. Byla jsem šťastná, že ležím v jakžtakž v suchym spacáku a nezáviděla těm, kteří v noci běhali do keřů.

Kvíťus

Cesta z Úhorné do sedla Súľová

Vzbudili jsme se plni optimistické nálady, jelikož nepršelo, začala se vařit rýžová kaše a všichni se těšili, jak se konečně v suchu převlečou a zabalí. Jenže než jsme stačili vylézt ze spacáků, tak se ozvalo známé „kap, kap“ a naše pětiminutová euforie se ze stanu vypařila v podobě hrozných nadávek typu „sluníčko, ty pičko“ atd. Rýžová kaše byla super, s roznáškou do stanů. Poté co jsme sebrali poslední zbytky sil, jsme vylezli ze stanů a schovali se pod půlmetrovou střechu kapličky. Odtud jsme za doprovodu dešťových kapek perkusionistů pěli mariánské písně, abychom zahnali rostoucí nepokoje v našich řadách. Nastala debata, co bude dál. Odbojní revolucionáři v čele s Katuchkou začali plánovat cestu do Prahy, zatímco radikálové v čele s Punťou nadále počítali s cestou dál. Nakonec díky obratné politice Eurokomisaře Špidly jsme se rozhodli „sejít“ do Dědinek, které mají být vzdáleny „pár“ hodin chůze, místo toho abychom šli do mnohem bližší Rožnavy, odkud se už nedalo nikam jít, než na vlak do Prahy.

Tak jsme tedy zabalili mokré stany, zamávali myslivcům,kteří tábořili asi 100 m od nás a zamířili za deště do kopce směr Dědinky. Jako zázrakem (za jistého přispění mariánských písní) po chvilce chůze přestalo pršet a ten den už nezapršelo, přestože byla celý den mlha s viditelností asi 50 m. Mokrou trávou a do strašného kopce po neznačené cestě s botama úplně na chcáč jsme se vydrápali k jakési chatě dřevorubců, kde vyvrcholila naše krize, jelikož měli všichni strašnej hlad. Nakonec se každý musel spokojit s 1½ krajícem chleba, což moc pohody nepřineslo. Cesta pokračovala stále vzhůru, morkou trávou a loužemi, a pak zase dolů a tak dokola. Kolťák s Eliškou se neustále bavily o jídle, což už jsem opravdu nemohl vydržet, tak jsme se s Kvíťou a Áďou odtrhli diskutujíce o tom, jaká je jídlo zbytečnost, a že nám stačí mokro v botech, z čehož rosteme jako z vody. Přesto jsme sem tam utrhli nějakou borůvku a nakonec Kvítě vytáhla vlčí rozinky (ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl).

Po nekonečné chůzi jsme se vydrápali na Skalisko, kde jsme dostali příděl chleba s Nutellou a za stálé mlhy jsme vyrazili do Sedla Súľová vzdáleného asi 3 hodiny chůze. Cesta byla monotónní – nahoru a dolů a okolo jen obrysy stromů ztrácejících se v tajemné mlze – obraz jako vystřižený z hororu, sem tam přes cestu spadlý strom, aspoň nějaké zpestření. Všiml jsem si zajímavé věci – že každý náš rozhovor, ať je o čemkoli, se nakonec stočí k jídlu (… postřeh autora). V pozdním odpoledni jsme konečně dorazili do sedla a odtud lesní cestou na jakési tábořiště, kde prý kdysi pobývali Punťovi rodičové. Mlha se už rozpustila, jen vršky hor se stále skrývaly v mracích. My, co jsme vloni lezli na Šerák, po špatné cestě (viz Sunny, 9. 7. 2003, pozn. r.) jsme zažili „déja vu“, jelikož cesta, výhled i vršek v mracích byly zcela totožné. Tábořiště bylo opravdu úžasně romantické (palouček uprostřed lesa), rozbalili jsme stany a začali vařit, přičemž nějací boys šli do sedla pro vodu.

Vaření jsem se ujal já a Kvítě, k počtu bramborových kaší, co navrhovala Kvítě, jsem pod vlivem hladového oka přidal ještě jednou tolik, myslím, že to pak bylo tak akorát. Po večeři jsme se za sílícího větru odebrali na lože (asi trochu vznešený název pro ty kořeny), načež jsme po namáhavém dnu spokojeně usnuli (někteří vlastně ne úplně spokojeni, protože měli mokrý spacák a byla docela klendra).

KULTURNÍ VLOŽKA

CESTA BYLA SUCHÁ,
MÍSTY MOKRÁ,
VIDITELNOST BYLA
CELKEM DOBRÁ.

Sunny

Dobšinský kopec

No teda, teď bylo pro změnu krásně! I když si mnozí mysleli, že v noci taky trochu sprchne, opak byl pravdou. Byl sice velký vítr, že i stan odlítával ze svého místa, ale modrý nebe a sluníčko byly znamením, že se dnes alespoň na chvilku zahřejeme. Za všechny děkuji za skvělou snídani dnešním vařičům, pařičům i když jsem prémii v podobě lístkového oříšku nevylovila. Ale i přesto byl porridge dobrej! Tak jako vždy následovalo balení (čtenáři, hádej čeho asi), čtení povzbuzení na dnešní den a odchod směr ZEWL. Když jsem se belhala do kopců, plně ozářena sluníčkem uvažovala jsem, zdali není snad lepší, mít na puťáku zimu, ale šlo to ještě vydržet. Stoupání a klesání. Jako vždy. Na vrcholku jednoho zalesněného vrcholu (1206 m), který měřil skoro stejně jako česká Sněžka či jako bitva na Bílé hoře (situační joke) jsme se posilnili meruňkovým müsli, a po takto vydatné stravě jsme si s Vlaďkou změřily obvod našich těhotenských bříšek a dál klesali níž a níž kam až nás zpuchýřené nohy vedly…

Šli jsme krásně osluněnou mýtinou přímo stvořenou pro zmijí království až ke kraji lesa blízko potůčku, abychom si uvařili polívku. Horský potůček sváděl k umytí týden nemytých těl a vlasů a tak to v těch slovenských lesích na těch několik pár minut připomnělo pražské Čakovice a nebo břehy Gangy. Každopádně to bylo příjemné osvěžení. Francuzská polievka juž vrela, trochu dochucená cestou nasbíranými houbami. Byla fakt fakt fajn fajn fajnová. Že bych jí jedla klidně i doma v Bohnicích. Mňam mňam. Ještě trochu odpočívání a pak opět vzhůru k výšinám. Tentokráte však umyti alespoň částečně. S Kvítětem a Vlaďkou jsme oživovaly starší písničky např. od Yvonne Přenosilové či z Rebelů. Maliní drásalo nohy, sluníčko nutilo přivírat oči a žízeň zas nutila pít. Zase nahoru dolů, jako vždy… Jedna skupinka řešila dívčí románky a Harlequeeny a ostatní vychutnávali léto. Já a Sunny jsme řešili Slima Jima, profesora úrody ou jé!

Schylovalo se k šesté hodině a před námi se objevil kopec zarostlý zlatou, dlouhou bodavou trávou. Nahoře byly 2 auta a kolem postávalo několik mladých i starých lidí oblečených v zimním oblečení, pouštějících letadýlka na ovládání. I my jsme se trochu přioblékli, shodili krosny a střemhlav skákali do tý vysoký trávy a váleli sudy a kotrmelce. Vítr. Zapadající slunce. Hory. Výhled na Dědinky. Jezero. Nekonečné lesy. Euforie. Skákání. Pro někoho jízda. Modrý nebe – to jen kdybych měla několika slovy shrnout výstup na ten kopec. Přijelo i několik cyklistů. Kochání, kocháníčko, a pak jsme vyšli k Dědinkám. S Vlaďkou jsme potkaly 2 sympatické i když krkající cyklisty, a na mostě jsme si zahráli minizávody v plivání do dálky. Vyhrál Pavlus.

Tak abych to shrnula: obloukem jsme se vyhnuli „mastnému“ kempu a pokorně se optali místního faráře, jestli bychom my, čeští katoličtí skauti mohli přenocovat u něj na zahradě. A tak svolil. Navečeřeli jsme se v restauraci a pak se vrátili na farní zahradu, kde u ohně postávala a zpívala parta farářových kamarádů. My jsme si jakoby mimochodem stavěli stany a po chvíli osmělování se s nimi zapovídali. Zpívali nám české i slovenské vypalovačky jako Biely květ atd… My jim, nebo spíš Sunny zahrál na kytaru Almu a pak jsme se začali rozcházet do pelechů. Jen Kvítě s nimi konverzovala až do půl druhé ráno… Co my víme, co se dělo pak? :-)

Ádí Pickwicková

Dědinky a Dobšinská ľaďová jaskyňa

Ráno nás probudily sluneční paprsky, díky kterým se vnitřky všech stanů změnily v líhně. A tak byli všichni nuceni vylézt ven a pak hurá do kostela. Mše byla pro některé z nás netradiční, možná kvůli tomu, že se hrálo pouze na kytaru a varhany a všude kolem nás se rozléhala slovenština. Po mši jsme si dali labužnickou snídani a pak už se opravdu neděle stala symbolem nic nedělání! Tak tedy: někteří z nás horlivě vyběhli do krámu za účelem přetláskat se čokoládičkami a dalšími cukrovinkami. Jiní si vyndali karimatky ven, pěkně na travičku a vystavili svá těla, sluníčku, které pražilo a pražilo. Mnozí z nás však dali přednost kadibudce a tam strávili většinu dne. K obědu jsme si dali neposlušné nadýmající fazole a potom ještě čtrnáctikilový meloun.

Náhle nám však došlo, že pokud chceme vidět Dobšinskou Ľadovou jeskyni, musíme vyrazit na vlak. A tak jsme vyrazili: Já Eliška, Vojta, Vítek, Jirka, Markéta, Tipík, Sunny, Vlaďka a Ádí. Ostatní dali přednost zewlu. Jen Ádí se od nás musela odpojit z důvodu bolavé nožičky. Když jsme došli na vlakovou zastávku, zjistili jsme, že místní průvodčí je trochu retardní. A tak se stalo, že jsme si museli koupit jízdenku až ve vlaku. Díky diplomatickému výstupu Špidly, jsme ale neplatili žádnou přirážku. :-) Ľadová Jaskyňa byla opravdu ľadová! To jsme vyzkoušeli na vlastní kůži a myslím, že to určitě stálo za to. Zpátky jsme se vrátili asi v 18:30 a pak si začali opékat klobásky. Po takto vydatné večeři jsme se postupně přesunuli do hospůdky za hotelem. Tam jsme pili, hráli kulečník, tancovali a dělali další věci. Co se dělo dál, si přesně nepamatuji, a vůbec nevím, čím to bude. Hmmm, tak to by bylo snad všechno.

Eliška

Druhý zewl den v Dedinkách

V pondělí jsme se opět probudili s blahou představou zevlování a s nesnesitelným horkem ve stanu. Plán a) byl, že náš drahý přítel Pímon dorazí ještě dopoledne a my tedy opustíme náš zewl plac ještě dnes. Plán b) byl, že nespolehlivý cestovatel PIM dorazí až odpoledne, a tedy vyrazíme až zítra ráno. A plán c) byl, že ten šmelič Klufa nedorazí vůbec a my vyjdeme tak, jako tak. Někteří tedy nedočkavě vyhlíželi Pímona, jiní až odpoledne našeho chybějícího Pickwicka. Ku radosti mnohých (přiznávám i autora) se čas přehoupl k době oběda a Pímon stále nikde. Zůstaneme zde tedy ještě jednu noc! Pro tentokráte již opravdu poslední.

Na oběd jsme si zašli do oblíbeného hotelu, pro každého byl limit 125 Sk. Po obědě jsme si dali „taneční hodiny pro pokročilé“ pod vedením našeho tanečního mistra pana profesora Sunnyho. Také jsme chytali trochu horského sluníčka. Příjemná letní pohoda se postupně měnila v nervozitu až vztek, kde že ten Klufa Jan je?! Kvítě už to nevydržela, a potom, co jsme našeho milého Střelce se střevními potíži doprovodili na vlak do ČR, napsala Márovi SMS. PIM byl prý v Dědinkách cca do 15:00 a nyní se nachází u Dobšínské Ľadové jeskyně. A jako volaný účastník je dočasně nedostupný, jelikož nemá aktivovaný roaming!!! (Má bráchu u Eurotelu a přitom nemá aktivovaném roaming, nechápu…) Úderná skupina ve složení Tip, Pavlus a Kvítě tedy sedla na vlak a jela pro Pímona. My ostatní jsme vychutnávali klobásky, buřtíky… Večer jsem se sešli nejen s již očekávaným Pímonem, ale i s trochu méně očekávanými Punťovými rodiči. Prohlédli jsme si na počítači fotky a pak již usínali v naší tradiční, kompletní soustavě.

Kolťák

Pohled úderné skupiny

Kolem šesté hodiny večerní jsme ve výše zmíněné sestavě vyrazili hledat Pímona. Došli jsme na vlakovou zastávku a zjistili, že vlak nám jede až ve třičtvrtě, tak jsme spořádali erární sušenky a čekali. Vlak byl (… nepřečtu to …) jsme a kochali se krásnou krajinou. Po dvou zastávkách jsme vystoupili a vydali se na průzkum. Řešili jsme, jak PIMa najdeme.Tušili jsme, že bude v hospodě (… zase to nepřečtu …) jeho typickou světle béžovou mikinu a zelený batoh. To se díky Bohu stalo – batoh i mikina ležely na lavičce u silnice. Nadšeně jsme tam běželi a to už jsme viděli Pímona, jak si v potoce myje nohy. Byl usměvavý a nadšeně se s námi zdravil. Byli jsme nadšeni, že ho konečně „máme“ a vydali jsme se zpátky na zastávku. Tam si nás PIM fotil svým novým japonským přístrojem a povídal nám všechny novinky. A samozřejmě nás nezapomněl prudit. Vlak přijel, my nastoupili, odjeli do Dědinek, tam vystoupili a šli Šťastné setkání oslavit k „bratrovi.“ Pak jsme snědli buřty, které nám kamarádi nechali a připojili se k prohlížení fotek…

Tip

Chata Janka

Po dlouhém zewlu v Dědinkách jsme dnes konečně opustili Slovenský ráj a jali se poznávat další krásy našich sousedů. A tak jsme zase šli a šli… přes hory a doly… První delší zastávka byla u koryta s vodou, kde se hlasovalo o tom, jestli bude oběd. Nakonec jsme tam „jen“ otevřeli čokolády. S Vlaďkou a Katkou jsme si pak odskočili za menší kopec, kde jsme potkali jednoho veselého turistu, kterého Vlaďka ještě v podřepu zdravila, aby to nebylo trapný. :-) Když jsme se vrátily k ostatním, dotyčný turista okolo nás ještě asi 4krát prošel (asi hledal cestu) a někteří se dost divili, proč nám přijde tak vtipnej. :-) A tak jsme zase šli… A nejnáročnější byla poslední hodina cesty – uzounká, bahnitá pěšinka, zčásti zavalená různými spadanými stromy, chvílema jen kus dřeva přes zatuchající bažinu… (Každopádně moc děkuji všem, kteří se snažili odklízet dřevo z cesty a pomáhali projít blátem…) Celej tenhle úsek cesty šla jako první Katuchka a bylo vidět, že ji to celkem zmohlo…

Úleva nastala až u rozcestníku, kde se rozdala nějaká vlčí čokoláda a chlapci se rozeběhli do různých stran hledat vodu a přenocování. Dlouho to vypadalo, že skončíme u rozcestníku a bez vody, ale… asi za čtvrt hodiny se přihnali dosti zběsilým tempem (tu čtvrthodinku dali asi za 4 minuty – a to po celým dni chůze) Pavlus a Špidla. Jen co nabrali dech nám oznámili, že u blízké chaty Janka je voda, ohniště, kadibudka a nedaleko se prý nachází skvělej „field“. A tak jsme se tam vydali. Musím uznat, že to tam bylo fakt super. Chlapci donesli dřevo z kůlny a hned na něm rozbili sekyrku, ale naštěstí jí hned Pavlus spravil a brzo na to už hořel oheň a ohřívala se na něm voda. V tom vypukl strašný spor o to, co se bude vařit. Nakonec to vyhráli těstoviny s tuňákem. Pak jsme se usadili okolo ohně a slova se ujal Pímon. Poděkoval za přízeň v době, kdy byl mimo domov a ocenil maily dovezenými samolepkami. Nechybělo ani vyhodnocení soutěže. Kolťák vyhrála krásné (červené) tričko se švýcarskou hymnou na zádech. Gratulujeme. :-) Ostatní dostali bonbóny s příchutí Coca Cola jako cenu útěchy. Po Pímonově dojemné řeči následoval proslov našeho Eurokomisaře, ve kterém nás obeznámil s dalším průběhem cesty. A pak už jen večerka a pozdrav a … DOBROU NOC

Markéta

Muránský hrad

Dneska byla výborná rýžová kaše v podání Vojta a Eliška (dík, že jste vstali :-) ). Když jsme se dosyta najedli a odcházeli si zabalit své věci, spatřili jsme nějakého pána, jak schází k chatě. V ruce mu chrastily klíče. Vzhledem k tomu, že náš stan stál u vchodu do chaty, snažily jsme se ho rychle odklidit. Pán s ledovým klidem počkal, než byl stan úplně sbalený, pak s pozdravem vstoupil do chaty a od té doby již nevyšel… No, takovej dost milej pán. :-)

A pak už jsme vyšli… Na kládách silnice jsme si dali chleba s tuňákem a nějakou tu čokoládu. Brzo jsme prošli hranicemi NP Muránská planina. Nevím, co dělali po cestě ostatní, ale já jsem šla vzadu s Háčkama a zpívali jsme. Dnešní cesta nebyla příliš dlouhá ani namáhavá. Šlo se pěkně. Brzy jsme se tedy přiblížili k „Veřejnému táborisku“. Byl to takovej plácek u silnice, ale prej jsme tam nemohli dostat pokutu, takže fajn. :-) Ádí si hned vyndala spacák a karimatku a že prej už nikam nepůjde.

Ostatní se však vydali na hrad Muráň. Cestou tam jsem se snažila s Vlaďkou konverzovat anglicky, takže jsem neměla čas soustředit se na cokoli jiného. Díky Vlaďko. :-) Zjistili jsme, že z hradu zbylo jen trochu zřícených zdí, ale stejně tam bylo krásně… A ten výhled… Jen jsme se báli, že Jirka spadne, protože ani na okraji té skály se v něm neobjevil pud sebezáchovy… ale naštěstí dal na naše rady a dolu neskočil. :-) Každopádně na „hradě“ to bylo fakt super. Mimo jiné spousta krásnech kytek, nádherně modrý nebe (no, možná to bylo mejma modrejma brejlema (z Kauflandu za 19,5 Kč), ale to je jedno…)

Když jsme se vrátili do táboriska, Ádí s Eliškou skákali po balících slámy tak dlouho, než jim je odvezli. Kluci došli na dřevo, rozdělali oheň a pak už se začala vařit večeře. Pro změnu zase těstoviny. Tentokrát v nich bylo spousta nakrájeného dobromyslu a kečup. Dobrej nápad. :-) Asi 20 m od nás se utábořili 4 neznámí lidé, kteří během hodiny uvařili asi 6 různých jídel, který taky nevypadali špatně (ale to je jenom tak na okraj). Večer si šli někteří zaběhat, jiní se oddali hygieně a ostatní si jen tak povídali… Z jednoho nejmenovaného stanu se potom ještě dlouho do noci ozývaly veselé i méně veselé písně, ale po několikátém okřiknutí přestaly i ty. Nakonec musím poděkovat Špidlovi a Pavlovi Háčkovi, kteří večer došli, když už ostatní leželi, doplnit zásoby tolik potřebné vody. Díky moc. :-)

Markéta

Fabova hoľa

Probudili jsme se do slunného rána asi tak okolo sedmé hodiny. A začal se dělat poridge. (Sám se samozřejmě neuvařil. Začali ho vařit obětaví jedinci. Díky :-) ) Pak byl i dobrej TESCO čaj, kterej jsme uvítali jako příjemný vstup do nového dne. (Čajík byl dobrej v hodně velkejch mezích, ale potěšil a zahřál nejen u srdce.) Naši čtyři společníci si taky začali něco kuchtit, ale co přesně, to opravdu nevím. Zase tak důkladně jsem je nesledoval. Jakmile jsme byli sbaleni (každej někým jiným), vydali jsme se směr Fabova Hoľa. Hned u veřejného táboriska se nacházel mamlas, na kterém stálo: Fabova hoľa 5¾h. Tak se šlo, šlo a šlo. Ale co se nestalo. Po hodině cesty ukazoval, mamlas jeden, stále Fabova Hola 5¾h: Za další hodinu jsme došli k místu zvané Studňa. Zde se dojídal poridge od snídaně. :-) A naše cesta pokračovala. Zanedlouho jsme dali zewla na skalní vyhlídce, kde byl krásný romantický výhled do krajiny. Zde také Ádí polemizovala, že to musí bejt asi blbý, vědět že umřeš… U dalšího mamlase byly chleby s nutelou, pro Sunnyho s marmeládou a pro labužníky s paštikou. Po obídku jsme dále putovali kupředu Fabově Hole. Pod vrcholem nás uvítal místní pes; pán kterej nám posléze vynadal, že jsme ho nepozdravili a mamlas, kterej tvrdil: Fabova hoľa 1:10 h Λ (a zároveň) mapa tvrdila 1,5 km.

Již od rána jsem slýchal jedno téma omílané zas a znova: „To dáš na 3 hodiny do hrnce, kde to vaříš a pak je z toho výbornej karamel… Opravdu? Ty’s to zkoušela? No, na táboře. Já jsem to dala … Fakt jo? To je dobrý. To vyzkouším… :-) :-) :-)“ (To bylo jenom tak na okraj.)

Leckteří se vydrápali na Fabovu Holu v rekordním, polovičním čase, než udával rozcestník. Na vrcholu jsme se zvěčnili do deníku. Pak už následovalo jen dlouhé klesání, z větší části podél horské bystřiny. U řeky jsme zanedlouho našli fleka na spaní. Bystřinu jsme uvítali až tak zblízka, že to bylo slyšet na kilometr daleko. K večeři byla gulášovka, experimentalisty zahuštěná bramborovou kaší. Po papání jsme se ještě chvilku ohřívali u ohníčku, pak jsme si vyčistili zuby a šlo se do… samozřejmě spát. (Kdo ví, jestli jsme spali nebo jenom relaxovali…)

Vítek

Polomka

Po noci, kdy někdo spal pod širákem a někdo ve stanu, jsme se probudili do parného dne. Ke snídani jsme zhotovili již tradiční jídlo – rýžovou kaši. Během přípravy jsme se prostřídali u potoka, kde jsme po ránu osvěžili svá nemytá těla. Pocity vskutku mrazivé. Po sbalení stanů jsme rozdělili na dvě skupinky. Úderníci šli z údolí (kde jsme spali) rovnou nahoru, po strmé stráni, aby si vychutnali rozhled. Krásný pohled na Polomku a v dáli trčící Nízké Tatry nás fascinoval. Dále jsme měli v úmyslu sejít do Polomky po sjezdovce. Představovali jsme si, že je zima a my si to jedeme „šusem“ dolů a hned se nám šlo líp. Už zdálky jsme viděli nádraží slovenských železnic, kde jsme měli sraz s flákačskou skupinou.

Abychom nemuseli zbytečně obcházet fabriku na dřevo, ke které vedla sjezdovka, střihli jsme to skrz travnatou louku vzdušnou čarou rovnou na nádraží. Ale ejhle. Nevěděli jsme, že scházíme rovnou do údolí, tam, kde mají romští občané svojí osadu. Ze začátku jsme si mysleli, že procházíme skládkou, ale když jsme se ocitli na něčí zahradě s polorozbořeným domkem, kde se na nás podezřele dívala deseti-členná romská rodina, bylo nám vše hned jasné. Raději jsme na sebe počkali a sborem je všichni pozdravili. Velmi nás překvapila jejich vlídnost. Odpověděli nám na pozdrav a zeptali se, jestli jsme nezabloudili. Řekli jsme, že ne a kráčeli jsme rychlou chůzí na nádraží. Po vzoru jsme každé další obyvatele pozdravili a usmáli se na ně. Naštěstí nám vždy oplatili stejným gestem.

Na zewl skupinu jsme na nádraží čekali asi hodinu. Markéta totiž ztratila své drahocenné brýle (ty za těch 19,5 Kč) a musela se pro ně vracet. Poobědvali jsme a dlouhé chvíle jsme vyplňovali čutáním merunou, kterou po cestě našli Pímon a Sunny. Jelikož nám autobus do Popradu jel až večer, zašli jsme do hospody a nakoupit zásoby do vlaku. Před sámoškou jsme sehráli turnájek ve fotbale s místní bandou malejch romíků. Ze začátku to vypadalo skvěle – bylo nás pět na pět, ale množství protihráčů se neustále zvyšovalo a nakonec jich tam bylo najednou 20! Po fotbálku jsme se s nimi vlídně rozloučili, nechali jim míč a popřáli mnoho fotbalových úspěchů. Autobusem z Polomky jsme se přesunuli do Popradu. O cestě vlakem a o úplném závěru se ale dozvíte od Pímona.

Vojta

Návrat do Prahy

Místenky, které jsme byli zakoupili spolu jízdními kartami (jízdenkami), nás odkázali do tří různých kupé. V Pímonově kupé se uhnízdila skupinka Kolťák, Dubík, Pavlus, Sunny a Pímon. Došlo pak ale k drobným přeskupením (respektive docházelo). Mimo nich zde skončila také jedna sympatická rodinka ze Slovenska. Zabydlení předcházel dojemně trapný výjev vyexpedování dvou českých turistů, kteří se nacházeli v nesprávný čas na nesprávném místě bez výdobytku zvaného MIESTENKA :-( Již od Polomky jsme se připravovali na rozloučení s Pavlem H., který měl vystupovat v Liptovském Mikuláši, což také učinil. BYE! Jeho odchodem však mužská část Pickwickovců nedoznalo újmy, neboť byl nahrazen tajemným cestujícím Vojtěchem, o němž je nutné říci především to, že během cesty vlakem pracoval na závěrečné části své diplomové práce, od čehož byl odváděn půvaby naší Kvítěcí vedoucí. Po mini-večeřích a unavených debatách v rámci jednotlivých kupé (během nichž se údajně vypařila šiška salámu) jsme usedli ke spánku. Záměrně nepíšu ulehli, protože bezstarostný šlofík v poloze ležmo se podařil jen několika šťastným jedincům. Já jsem mezi ně nepatřil, Pavlus taky ne, Sunny rovněž ne. Sunny si svým prapodivným na zavazadlovém regálu výrazně řekl o obsazení v připravovaném americkém velkofilmu o Tarzanových dobrodružstvích.

Permanenci spacího procesu neustále narušovaly úřední osoby, žádající nějaký doklad – tu jízdenku, tu zas místenku, tu pas. NOC tedy NIC MOC :-( Ráno bylo o něco veselejší :-). Ti, kdo měli chuť a vlčí zásoby se dali do breakfastu ostatní (do breku) jen ospale sledovali již mnohokráte projížděnou linii Choceň-Pardubice-Kolín-Český Brod-Praha. Zde, konkrétně na Nádraží Františka Josefa (to je Hlavák), jsme si zapokřikovali a postupně se rozdrolili domů. Farewell Slovakia!

Pímon