Slovensko Poľana – Detva – Zlatá Studna – Bánská Bystrica – Prašivá – Ďumbier – Liptovský Mikuláš

Cesta na Slovensko

Podle mě by měl hlídač ve vlaku vypadat hrozitánsky, aby z nej šla hrůza a děs, ale ten náš byl takový klouček, kterého bych spíš pohladila. Takže jsme se radši pořádně zamkli, aby nás nikdo neukrad. Zamávali jsme tatínkům, zavřeli okýnko, dali boty na poličku, naklepali polštář a spali.

Až do Bánské Bystrice. Zkontrolovali jsme, jestli máme vše, až na jednoho. Když jsme vystoupili, tak jsem se jan tak, i za účelem ??? poklidu (i když už jsem ??? :-) ) zeptala, jestli Jirka má pohorky. A Jirka řekl hroznou větu. Naprosto příšernou; řekl: „A doprdele!“ A opravdu to v prdeli bylo. Utíkali jsme na nástupiště a i když náš běh je naprosto nejrychlejší, vlak už tam nestál. Pomohla mu však paní v informacích, která zvedla telefon, zavolala na další stanici a za půl hodiny mu boty přijely. To je servis na Slovensku, co? My jeli zatím do Chvatimechu a vzhůru do hor. Chlapci si to dali po sjezdovce (Ano, jsou dobrý!) a my ženy po cestě vedle.

Jirka nás za chvíli doběh. Aspoň pro začátek jsme nešli moc, tak akorát. A aby jsme toto první den neshledali málo, poté, co jsme našli studánku a místo na spaní, hledali jsme Tipíka (kterého jsme našli podle upouštěného H₂S), Terezku a Vlaďku. Našli, moji rádcové, našli jsme je. K véče jsme měli každý zeleninovou a vepřovou polévku z Číny, které chutnaly stejně všechny stejně. Začali hrát Huntera, ale naštěstí začalo pršet, a tak jsme zalezli do stánků již v 21.20 a spinkali až do 9.20. Áách. Kdyby to tak vydrželo celý puťák…

Výstup na Poľanu

V úterý jsme se probudili až před desátou ranní a nijak zvlášť nespěchali, protože nás čekaly asi jen čtyři hodiny cesty.

K snídani jsme si dali každý půl vánočky s naprosto přírodní borůvkovou marmeládou, až na Pímona, který se altruisticky svého kusu vzdal a pak zarytě mlčel a poslouchal naše logické propočty, že přece není možné, aby ze 7 vánoček půlka zbývala, když je nás 14.

Po snídani jsme vyrazili a hned celkem zezačátku nás čekal ostrý výstup na Hrb. Na Hrbu byl skvělý výhled, a protože nám již opět vyhládlo, dali jsme si chleba s nutelou. Po chvíli odpočinku se od nás trhli PavelH, Pavlus a Jirka a vyrazili napřed, aby obhlídli místo na spaní. My vyrazili celkem záhy po nich, pohodovým tempem a cestu jsme si zkrátili hrou na způsob Riskuj! Otázky padaly vskutku z různých oborů, od české literatury za 36 tisíc až po stavebniny za 6.

Večer jsme došli k skvělému seníku s ohništěm a vodou s komfortními vanami, ovšem naši průzkumníci nikde. Dorazili, až když jsme rozbili tábor a pustili se do přípravy večeře. Po malých neshodách jsme se rozhodli zůstat tam, kde jsme a uvařili jsme si škubánky se salámem a cibulkou a pak ještě výbornou smaženici (já to nemůžu hodnotit, houby nejím). No a po večerní očistě při měsíčku a supr hvězdách jsme se odebrali na kutě.

Dlouhá cesta do Detvy

Den začal brzkým vstáváním: odchod byl naplánován na osmou hodinu ranní. V 6.30 nám Téra a Tipík připravili božský „poridž“ avšak (… bohužel nevím, utekla mi slina neb promovaná VOSA mi furt říká co píšu blbě: Tímto se omlouvám všem nadšencům českého pravopisu, nicméně LEPŠÍ UŽ TO NEBUDE!) … náš apetit nebyl tak velký.

Za zvuků zvonců jsme pobalili svých pár švestek, vyfotili ovečky a razili do vysněné koliby. Nebylo to tak jednoduché. Stačilo málo: ujít 7 hodin podle mapy. Čekalo nás dvojité převýšení: 1 320 m a 1 458 m. n. m. (Poľana). Musím uznat, že jsme si vedli statečně a snažili se nedělat tolik oddechových zastávek. Během cesty nás pobavil Pavlus se svými vtipy („Čurila Plenkovič“ a „Na voko“) a Vosa přidal trošku do mlýna o „Rumcajzovi“.

Slunce nás dnes tedy vůbec nešetří. Docala padáme, akorát na Pavluse a Vojtíka, kteří se kdekoliv a kdykoliv těší ze své blízkosti. :-) Začínají být čím dál tím (ne)snesitelnější. To, co se zdálo být problémem bylo dohodnout se, kde si dáme oběd. Pivsoni směřovali své choutky do hotelu (horský hotel Poľana), kde spojí naplánovaný chleba s paštikou s případným druhým obědem a tekutým chlevem a dámská část preferovala oběd na Poľaně. Pímon to vyřešil šalamounsky a dali jsme si zbytek „poridže“ od snídaně. Někteří pak pojedli vyloženě labužnicky: lovecký salám (klasický, nikoli ten z Lidlu :-) ), lisovaný batožní chléb a olivy. Odchod z Poľany byl již pln vědomí, že výš už to nebude a že budeme směřovat jen dolů – nota bene k již zmiňovanému hotelu.

Horský hotel Poľana – pokleslá architektura 70. či 50. let reálného socialismu na straně jedné, pivečko a jiné vymoženosti cicilizace na straně druhé (podle vývěsek tam měli i bazén, saunu, masáže a tak vůbec). Pomineme-li oběd ve výhni před hotelem, byla zastávka vydařená: odpočinek, pohledy, chlazená Plzeň, slunící se slečny a akademický spor mezi Tipíkem a Vosou o to, zda-li hudba vyřvávající do plénu jsou Holki nebo Verona…

Odchod byl poznamenán jistou roztrhaností: někdo už chtěl vyrazit, jiný spíš počkat na otevření restaurace a na to navazující prodej zmzliny. Dle některých se tak odstup mezi „uprchlíky“ a „peletonem“ (Armstrong to po sedmé vyhrál v neděli, proto ta asociace) dosáhl až 20 minut.

Dolů – vytoužené slovo nepřineslo všechnu tu očekávanou rozkoš: někdy se šlo dolů moc prudce, takže kosti a klouby jen praštěly, navíc čím níž, tím horší vedro bylo. Dole v Detvě bylo k padnutí. A k tomu ta uchozenost.

Sešli jsme se všichni na autobusové zastávce, někteří blíže světu onomu než tomuto: hodiny chůze, prudký kopec, šílené vedro a na závěr asfaltová cesta.

Ještěže jsme byli navigování ke kýžené hospodě, jejíž vychutnávání nám zajisté zpříjemnil i fakt, že pro nás Vítek s Dubíkem zajistili nocleh na farské zahradě.

Čepované nápoje: Kozel. Lahvové: Šariš. Ten druhý se ukázal být poněkud teplejším, pročež kulinární patriotství, alespoň pokud jde o pivo, slavilo úspěch. V oblasti pevné krmě vítězily halušky na různé způsoby, smažený sýr, hranolky a palačinky. Zkrátka po polní kuchyni následovaly lukulské hody.

S dobrou náladou kalenou jen bolestmi těla jsme se odebrali na výše uvedenou zahradu, kde se mnozí uložili ke spánku, pod vlivem jasného hvězdnatého nebe, pod širák.

Želbohu, noc byla zkalena pološílenám psem, který byl schopen štěkat i ve čtyři ráno. Jinak ovšem je třeba závěr dne hodnotit veskrze pozitivně.

Kvítě + Vojta O. z P. – Vosa

Vedro a civilizace

Ráno nás v 6.00 probudily místo psa zvony farního kostela vyzívající k tiché meditaci. Ta pokračovala za kokrhání kohoutů až do té doby, než nás vyhnalo ze stanů a spacáků pálící slunce.

Místní pan farář nám ráno zpříjemnil nabídkou toalety a dokonce koupelny s vanou, čehož jsme všichni rádi využili (divím se, že objem špíny, kterou jsme ze sebe smyli, nezpůsobil vážné komplikace). Úderná skupina Špidla a Vojta nakoupili objemnou snídani v místní jednotě. V sílícím vedru jsme museli sledovat roztékající se potraviny při čekání na Katku a Vítka, kteří se stále pekli v sauně. :-) Farská hospodyně nám přidala čerstvou zeleninu ze své zahrádky. Snídani jsme nedojedli, a proto chtěl Pímon najít dobrovolníky na dojedení vánočky pomocí vtipné hry. Po dvou neúspěšných kolech losování vyřešila problém Markétka s tím, že to sní sama a že to říkala od začátku.

Po té jsme si četli v Amazonkách třetího světa a zvláště o ženské obřízce.

Pak jsme v strašném vedru vyrazili na vlakové nádraží. Bylo to pekelně daleko a cestu mezi paneláky nám zpříjemňovaly jen lechtivé billboardy. Na nádraží nás čekala chladná čekárna s páchnoucí obludou, kterou by si nikdo do obýváku nevzal. Zjistili jsme, že vlak do Zvolena jede až za dvě hodiny, tudíž jsme vyslali nákupní team Markéta, Téra, Pímon a Tip do Lidlu, protože je levnější. :-) Ostatní se přesunuli do kulturního podniku s příjemnou obsluhou, u které se snažili vzbudit pozornost hlučným fotbalovým zápasem. Jinak ten Gemer nic moc, ale Kofolu měli fakt dobrou. Vlak byl luxusní a měl vychytaný WC. Byli jsme z toho vyplesklí jako japonští turisté.

Ve Zvolenu jsme potkali Filipa, který nám poradil jet na kúpalisko v Kováčové. Pročež jsme vyběhli na autobus. V Kováčové jsme obhlédli faru, coby možný „schlafplatz“. A poté jsme šli k bráně termálního kúpaliska a se zděšením jsme zjistili, že voda má 46,5 °C, což v takovém vedru nepotěší. Naštěstí tam byly dva další bazény s KRAPET ktudenější H₂ a vstup jen 30 Sk, což v tomhle vedru potěší. Bylo tam brutálně narváno, takže jsme obtížně hledali „zewlplatz“. Jinak to ale bylo suber, bazén byl studený tak akorát a měli tam občerstvení, zvláště vařenou kukuřici a někteří pánové využili i autodrom. Zůstali jsme tam až do zavírací doby 19.00. Potom jsme sešli zpátky k faře, kde Markéta s Vlaďkou sondovaly u místních opilců možnost přespání. Nakonec jsme se rozhodli jít do lesa, kde bude větší klid. Proto jsme se museli rozloučit s Kvítětem a Vosou, kteří ráno odjížděli ze Zvolena do ČR. „Schlafplatz“ jsme našli až po dvou hodinách u maringotky, kde se někteří obávali přepadu medvěda.

Tak dobrou noc.

Téra & Pája (Tip)

Kremnické vrchy

Budíček byl poněkud neobvyklý. Velice brzo ráno nás (mě určitě) vzbudil traktor, projíždějící po cestě, vedle které jsme měli postavené stany. Když jsme se jakž-takž vyhrabali ze svých spacáků, začal se na bombách vařit čajík. Posnídali jsme vánočky a plánovali další cestu. V tu dobu zas začalo pekelně prařit slunce. Vodu jsme nebrali, jelikož měla být po cestě dobrá studánka. Poté, co jsme nasoukali do svých batohů poslední cípy spacáků, jsme vyrazili do celkem mírného svahu k Danielově chatě s pramenem. Byla to pěkná malá dřevěná chatička s kamennými základy. Za ní byla pěkná kůlnička se dřevem a rozkládající se, mouchami obletovanou srnčí nohou (FATALITY). Před chatou bylo velice pěkné kamenné ohniště. Tam jsme pěkně zasedli a začali dělat obídek. K tomu nám holky idělali skvělé zeleninové rizoto s hráškem, kukuřicí a sýrem. Hned se po něm zaprášilo. Jelikož jsme byli eště hladoví, dojídali jsme se rohlíkama.

Konečně jsme prosadili odchod, nahodili jsme bágly a razili směr sedlo Laurová. Tam jsme dali müsli a tanga. :-) Pak jsme se rozdělili na extrem, který šli napřed, Katku a Vítka a zewl. Sraz byl v sedle Tri krize. Já sem byl v zewl skupině. Hned asi 300 metrů za Laurovou jsme se zakecali a sešli ze značky a šli po biatlonové dráze. Už se nám nechtělo vracet, dali jsme cross. Když jsme přišli na Tri krize, byli už tam vši. První tam přišla Katka a Vítek, kteří šli normálně po značce. Extremisti se ztratili stejně jako zewlové, což nás celkem potěšilo, protože jsme nebyli sami. Ze Tri krizu jsme sešli k chatě Hostinec, kde by super pramen. Sice tam byli majitelé, ale nebyli proti, když přespíme na louce za chatou, kde bylo ohniště a dokonce i kadibudka. Večer jsme si dali těstoviny se sýrovou omáčkou. Pak šli někteří spát, ostatních pár lidí včetně mě si dalo brutálního HUNTERA. Po hunterovi jsme šli dát vši šíro.

Sniper

Od Tri krizu k Bystrici

Ráno jsme se probudili do krásného dne. K snídani nám holky uvařili rýžovou kaši. Rozdělili jsme se na dvě skupiny.
Zevl: Terka, Pímon, Střelec, Vítek, Katka, Pajucháček, Dubík a Vlaďka
eXtreme: Já, Špidla, Pavel H. a Vojtík
Zevl skupina to vzala rovnou co nejpřímější cestou na Bánskou Bystrici. My eXtrémisté jsme to obešli oklikou přes Zlatou Studňu.

Naše cesta byla dost do pohody. Cestou ze sjezdovky, kde jsme sešli po schůdkách od skokanského můstku, jsme se stavili v kolibě u dolní stanice vleku. A pak zašli dovnitř na jedno. Tam jsme narazili na partu slovenských ožralů, z nichž jeden byl totálně na plech a jeden byl do půl těla, s krásnými vyčuhujícími růžovými trenkami. Fakt cool!!! Radši jsme se rychle po dopití zdekovali. Totální klesání, které fakt nemusím a to až do Bánské Bystrice. Po cestě jsme potkali babičky v podprsenkách a drsné motorkáře. V jednom údolí bylo jezírko na koupání, shodli jsme se na „Adamovi“ a šli se vysvléknout ze strany rybníka. Po svléknutí jsme zase zakusili, proud vody okolo třísel. Labůžo! Pak jsme zase lehce vystoupali v dost velkém vychru. A pak only klesání do Bystrice. Těsně před Bystricí jsme potkali babičku, které zprvu vypadala na to, že cvičí Tai-či, ale náhle se ukázalo, že chce odhalit své vnady, na které jsme opravdu nebyli zvědaví. A tak jsme se jí obloukem vyhnuli. Těsně před koncem modré značky v Bystrici jsme trestu hodně s Pavlem H. jsme přehlídli dívky, které se opalovali „nahoře bez“. Nacož nás upozornil bohužel až pod kopcem Vojta. Protože bylo hrozný vedro a trolejbus jel za pár minut, volba byl jasná. Jízdné za 15 Sk. Dojeli jsme až na vlakové nádraží, zde jsme se měli setkat se skupinou zewl. S nimi jsme se také v tomto nádraží setkali. Po prvotních rozporech s odjivší trojicí dívek (Terka, Dubík, Kolťák) jsme se rozhodli odložit návštěvu restaurace, až po jejich odjezdu. Nakoupili jsme jim do vlaku jídlo, po chvíli vyprovodili na vlak a ádié…

Následně jsme zewlili na náměstí SNP a úderné duo Pímon – Špidla, našli dost do pohody slovenskou hospodu, tam jsme se někteří dosyta najedli a poté se odebrali na levné dopití. Našli jsme stánek se zahrádkou a jukeboxem. Dali jsem si do chobotu a následně nás obsluha natáhla, jako při pondělních fotbalcích (Stromovka rulezzz). Vypli jukebox, který byl už předplacený na minimálně tři písničky a zavřeli krám. Potom jsme se tedy museli vydat na předem stanovené místo noclehu nad městem. Cestou jsme v řece Hron dali kolektívně „Adama“ za neustále asistence místní policie, pak následoval krutý výstup na místo noclehu „Předkopec“ Fakt záhul, alespoň pro mě. Nahoře nás čekal „meeting point“ se Slováky, kteří byli zjevně v náladě. Po družném rozhovoru jsme se odebrali spát.

Bánská Bystrica

V neděli jsme se probudili do krásného slunného dne. Po přátelském rozloučení s místní partou jsme se vydali dolů do města na mši. Když jsme vyšli z kostela, tak už sluníčko slušně připalovalo, tudíž jsme doplnili zásoby tekutin v pítku na náměstí a vydali se směr hypermarket někam na druhý konec města (světa). Cesta po silnici v hrozném vedru byla celkem nepříjemná a zdlouhavá, ale nakonec jsme svého cíle úspěšně dosáhli. Sundali jsme bágly a hurá dovnitř nakupovat – bylo nutno doplnit tenčící se jak erární, tak vlastní zásoby na další týden. Uvnitř byl krásný chládek, takže se mi ani nechtělo ven, což se mi obvykle při nakupování nestává. Poté jsme se uvelebili u stolků, patřících k nějaké pochybné hospodě vedle hypermarketu, která byla na(ne)štěstí zavřená, a dali jsme si něco k obědu. Z příjemného zewlu ve stínu se po jídle nikomu nechtělo, Jirka to ještě okořenil svojí památnou hláškou, a tak jsme vyčkávali, až bude trošku menší vedro. Nakonec ta hospoda, u níž jsme seděli, otevřela a my jsme byli vykopnuti. :-) Ale celkem slušně – majitelka podniku nám umožnila doplnit zásoby vody a dokonce nám poradila, kudy se vydat na hřeben. Neopomenula se zmínit, že jsme blázni, ale to jsme si při pohledu do svých nyní jídlem přeplněných báglů uvědomili i my.

A tak jsme se po silnici vydali směr Starohorské vrchy a hřeben Nízkých Tater a opustili Banskou Bystricu. Cestou jsme viděli pár rogalistů a pak už se začala silnice vinout v serpentinách prudce vzhůru a my jsme vstoupili do NP Nízké Tatry. Při jedné zastávce u pramene po cestě nahoru zjistil Vojta, že klíšťata mají opravdu nehoráznou drzost. :-) Následná operace vyndavání klíštěte stála za to (doufám, že byla zfotodokumentována :-) ). Při další cestě nahoru nás zastihla průtrž mračen a menší bouřka, ale naštěstí neměla dlouhého trvání. Nakonec jsme dorazili k nějakému rybníku a usnesli se, že zde zakempíme. Od místních trempů tam bylo ohniště a bordel jako v tanku. Ale to nás neodradilo, nebo zde byl větší magnet – večerní koupání a očista na adama. :-) Katuchka si musela splnit bobříka odvahy, když se poté vydala umývat ve večerním šeru sama. K večeři jsme si opekli buřtíky, dobře jsme se najedli a hurá na kutě!

Starohorské vrchy

Probudili jsme se do lehce mlhavého rána. Posnídali jsme každý půlku vánočky (samozřejmě kromě Pímona, který je altruista) (a taky kromě Pavluse – ten si dal posledního buřta, který zbyl ze včerejší večeře). Extrémní skupina ve složení Háškus, Špidla a Vojta se vydala nahoru pod vlekem na Panski diel. To byl zase jednou skvělej nápad. Škrávat se do krpálu v mokrý kluzký trávě a ve výsledku zbytečně – ani jsme si to nezkrátili. Ale chlapi si přece musejí dokazovat, že jsou dobří. :-) S ostatními jsme se setkali u horského hotelu Šachtička, kde si dal někdo Šariše, někdo něco jiného a někdo plánoval, jak sem vezme svoje polovičky na dovolenou. Střelec tu chtěl ukrást krásný měkoučký polštářky, ale nakonec se neodvážil. :-)

Při cestě po zelený jsme řešili fotbal a díky Tipíkovýmu wapu jsme i zjistili, koho dostala Slavia ve 3. předkole Ligy Mistrů – RSC Anderlecht Brusel. Slávisti se radovali, Sparťani uzavírali sázky. Na rozcestí „Pri javore“ jsme poobědvali chleba s nutelou a vysočinou, nabrali vodu a s chutí vyrazili dál. Ráz krajiny se začal nápadně měnit. Z úzkých cestiček lesem se staly široké cesty vedoucí nádhernými pastvinami, kde se pásly ovečky, kvetlo luční kvítí a cvrkali cvrčci. V předvečer jsme dorazili na kopec zvaný Kečka, kde jsme dali krátkýho zewla. Užívali jsme si krásnýho počasí, svobody a volnosti. Takový jsou prostě v létě hory. Místo na spaní jsme si chtěli zajistit na salaši pod Kozím Chrbátem, ale to byla spíš taková chajdí troska, tak jsme došli až do Hiadeľského sedla, kde jsme se utábořili. Rozdělali jsme oheň a pokoušeli se udělat halušky s bryndzou. Pravý halušky z toho asi nebyly, ale jíst se to dalo.

Se stmíváním dorazilo k noclehu ještě pár dalších skupin, se kterými jsme pak měli stejnou cestu Nízkými Tatrami. Před spaním ještě Pivsoni určovali Miss Kobylisy a jiné mužské záležitosti.

Na hřeben Nízkých Tater

Tento den začal pro každého v jiný čas. Pro mě a Pavluse Háčkuse ve 4.20, kdy nás probudila ta nepříjemná potvora a my jsme vyrazili na Kozí Chrbát sledovat východ slunce. Pro Tipíka začal ve stejný čas prohlášením, že nikam nepůjde a pro ostatní až o mnoho později. My dva jsme byli zachumlaní do mikin a bund a poněkud ospale jsme stoupali do strmého svahu s vidinou nevšedního zážitku. Konečně jsme u kříže na vrcholu a rozhlížíme se na všechny strany. Na východě se do výšky tyčí Prašivá a pravidelný jehlan Malej Chochule, za kterým čekáme východ slunce. Na severu se v údolích převalují mraky, ale na jihu je jasno až ke Hronu. Nejzajímavější je pohled na západ, kde mraky přetékají přes hřeben Kečky a Handliarky a padají do údolí na jihu a rozpouštějí se. Čekáme, ale sluníčku se pořád nějak nechce. Konečně se za horami objevují první paprsky a ten pohled nám vynahrazuje to strašné vstávání.

Po návratu jsme začali vařit porič. Byl to teda spíš spořič, protože cukru i rozinek jsme tam dali množství menší než malé v zájmu dalších poričů a rýžových kaší. Ale po přidání borůvek a čokolády to většině i chutnalo.

Oproti plánu vyrazit v 7.00 jsme se opozdili přibližně o dvě hodiny, ale stejně to byl úspěch. Hiadeľské sedlo leží ve výšce 1099 m.n.m. a Prašivá má 1652, takže kopec to je solidní. Nejprve stoupáme lesem a následně kosodřevinou, kde se nám naskýtá nádherný a lehce depresivní pohled do výšin vpředu a nádherný a povzbuzující pohled do nížin vzadu. Cestou předcházíme ostatní skupiny, které s námi tábořili v sedle a vyrazili dříve, pracovně označované jako „mravenci“, „čechoslováci“ a další. Vedoucí jezdci peletonu míjí vrchol Prašivé z důvodu přílišné obsazenosti závodníky jiných teamů a tak zastávku dáváme až na Malej Chochule (1719 m.n.m.). Pímon si neodpustí říci každému nově příchozímu tradiční joke „one minut to go“. Jíme sušenky a čokolády, pijeme tangy a u některých se naplno projevuje vrcholová euforie.

Dál pokračujeme přes Veľkou Chochuľu a za ní slézáme k prameni a vaříme oběd – těstoviny s kečupem. Nakonec rozdělujeme zbylý porridge od snídaně na dvě části a o každou hrajeme „grand slam“. Obě kola vyhrává Vítek, který první porci hrdinně snědl, ale s druhou se odebral do křoví.

Padá rozhodnutí dojít do turistickej útulne pod Chabencom a dělíme se na team „A“, který má za úkol zabrat místo a team „B“ (Vítek, Katka, Střelec). Vojtík, Tipík a já ovšem neodoláme pokušení lehnout si na Latiborskej hole do skvěloučké měkkoučké trávy a tak vytváříme team „B+“. Závěrem vychutnáváme rozhled z Ďurkovej (1750 m.n.m.), posilňujeme se čokoládou pak už jen sejdem kousek pod hřeben k útulne. Stavíme stany a neodoláváme pokušení okusit Gemera. K večeru vaříme knedlíky s uzeným, někteří blázni se jdou vykoupat do extrémně ledového pramene a pak se ještě s některými scházíme nad Borovičkou v útulné, pertolejkou osvětlené útulne.

Na Chopok a do Demänovské doliny

Budíček vařičů rýžové kaše byl na půl 7, aby se vše stihlo, zabalilo, najedlo a mohlo se vyrazit v 8 vzhůru do hor na Chopok či Ďumbier. Ale skutečnost byla bohužel jiná. V 7.30. kdy už jsme měli být napapáni, se voda na rýži a ani na čaj stále neměla k varu. :-( Špidlovy počty, že se voda ve 2000 m. n. m. vaří asi při teplotě 88 °C byly možná správné, ale voda se ne a ne vařit. Štěstí se k nám však nakonec přiklonilo a chvíli po osmé jsme snídali vynikající rýžovou kaši od Pímona a Vojtíka, s cukrem od trošku vrávorající slečny z útulny, který vyžebrala Katuchka. Děkujeme všem, kteří se podíleli na jeho přípravě! :-) Vyšli jsme chvíli po deváté a byli jsme poslední, kdo toho dne ráno opouštěli útulnu.

Většina prý odešla ještě před tím, než jsme my vůbec vstali. :-) (Když na to maj, tak proč by ne :-).) Mravenci odešli 20 minut před námi. Z útulny to bylo necelých 5 hodin na Chopok. S mravenci jsme se celý den navzájem předcházeli, ale vždy jsme byli kousek napřed. Obídek byl před dvanáctou na kopci „Nevím“. Nejen Katce se šlo lépe po vynikajícím kulatém chlebu s nuttelou, paštikou a pomazánkovým máslem. (Samozřejmě se vším najednou :-).) Již jsme byli na hřebeni a v docela přívětivé výšce, takže jsme překecali Katuchku, která chtěla těsně před Chopkem sejít dolů do údolí a počkat tam na nás, aby šla s námi aspoň na Chopok. Na vrchol rychlíci dorazili chvíli po 13 (přesněji 13.07 SEČ). Jelikož se určitě všem šlo skvěle po vydlážděném chodníku, tak rychlíci nečekali ani tak dlouho, jak předpokládali. (Chtěl bych vidět toho, kdo tam na tom hřebeni tahal ty tunový šutry a udělal tam z nich tak zhruba 4 km chodník :-).)

Na Chopku bylo občerstvení s názvem Kamenná chata. Obětavci vystáli frontu a koupili 6 Kofol pro předplatitele. Díky Vítku, díky Pímone! :-) Berme v potaz, že je chata přesně ve výšce 2000 m. n. m. a že se tam vše nosí od stanice lanovky pod kopcem, protože lanovka až nahoru již delší dobu nejezdí. Odhaduji 1 km a převýšení něco mezi 150 a 200 m. Byl tam papír, kde bylo napsáno, co kdo nanosil za květen 2005. Jeden borec tam vynes za jednu várku 84 kg. Celkem frajer. Další borec tam vynes najednou sice jenom 75 kg, za to za celý květen 2050 kg! (Ten to má prej jako povolání.) Zpátky k Pickwickům. Dopili jsme Kofolu a následovalo dělení, jelikož ne všichni chtěli jít 3 hodiny navíc kvůli tomu, aby byli jen o 20m výš na vrcholu Ďumbier (2042 m. n. m. – nejvyšší vrchol Nízkých Tater). Skupina „A“ ve složení Katka, Sniper a překvapivě i Vítek šla téměř přímo dolů do Demänovské doliny. Jako bonus, že nešli na Ďumbier, tak dostal každý tak 3–5 kg věcí navíc. Kotlíky, bomby, 2 stany, jídlo – abychom ten sestup a asi neměli tak jednuduchej. :-) Zbytek osazenstva se okolo druhé vydal vzhůru na Ďumbier. A jako bonus začalo pršet a začal foukat celkem silnej vítr. Skupina „A“ ještě chvíli zewlila (přestalo pršet), Vítek se šel podívat úplně na vrchol a chvilku po čtvrt na tři, vyrazila i ta.

Cesta skupinky „A“

U horní stanice lanovky lidi nastupovali na první pohled zadarmo. Tak nás napadlo, když už jsme jednou zewl skupinka, tak aspoň pořádně. Proč se tedy nesvézt taky. :-) To bylo ale samozřejmě strašně naivní, protože při nástupu vždy každý nenápadně ukázal lístek (tak, že jsme to my zprva neviděli), který si koupil již před cestou nahoru. Zvědavý rover, se zeptal jednoho z turistů – kolik lístek stojí a zděšením si málem sednul na zadek. Jízdenka nahoru a zpět stála neuvěřitelných 230 Sk. Tak jsme jim aspoň popřáli šťastnou cestu a razili jsme dále do údolí. Cesta se linula horskými keříky pořád dolů a dolů. Střelec se od nás po chvíli odtrhl a šel napřed. Není divu, že se mi nechtělo jít pomalými zdlouhavými serpentinami, tak jsme si s Katkou cestu zkrátili jednou ze zkratek, které čas od času odbočovaly z cesty – přímo dolů. Byla to asi nějaká jiná zkratka, než jsme byli zvyklí od Špidly, protože to byla trasa kratší a po celkem normální cestě. Tak se stalo, že jsme se nějak dostali před Střelce. To jsme ale hned nevěděli, takže když jsme se zase vrátili na modrou značku, tak jsme zastavili. Dál nastal spor, zda máme jít dál, že tam na nás dole vepředu už někde čeká a nebo na něj máme čekat my… Spor vyřešila skupinka Maďaro-Bulharo-Ukrajinco-Rusů od kterých jsme se dozvěděli, že na nás Sniper nahoře čeká. Vydal jsem se tedy nahoru za ním, ale moc jsem se neprošel, Střelec už si to štrádoval dolů. Tak jsme se šťastně shledali. Sniper nám vyprávěl, jak se jich ptal jestli neviděli „Volakého chalána so žlutým ruksakom a peknou blond dievčicu“ a že prý viděli, ale „len hore u hotela“. Tak se tedy vydal dolů.

V Dämenovské dolině jsme dobrou půl hodinu hledali mamlase nicméně bezvýsledně. Takže jsme se usídlili pod přístřeškem u nějakého stánku. Provozní dobu bych odhadoval na zimní období, takže jsme neočekávali návštěvu majitele (jako tomu bylo loni na Slovensku u pána s gulášem a ředěným hnusným pivkem :-) ), navíc začalo pršet. Snipera jsme nechali střežit naší batožinu a s Katkou jsem se vydali hledat „Schlafplatz“. Našli jsem neznačenou studánku, která byla po kratší opravě zase funkční – tam se Katka usídlila a já se vydal dále do stále temnějšího lesa přírodní rezervace. Byl jsem úspěšný, takže jsme byli oba zanedlouho zpátky u Střelce.

Po shledání se zbytkem

Po krátké době dorazila i většinová část naší expedice. Shodli jsme se na tom, že ještě nebudeme nikam chodit a že večeři uděláme pod střechou. Vyndali se vařiče a věci na véču a Katka s Jirkou a Vítkem začali vařit. Byla skvělá rýže s cibulí a Lunchmeatem. Grandslam nebyl třeba, jelikož byli vši přes den hodně vyhladovělí, tak se vše zkrmilo. Naskytla se možnost zahřát se v kavárně hotelu. Rychlí posel zjistil (myslím, že Vojtík), že má otevřeno do 22.00 (toho času 21.35), tak se šlo. Katka se obětovala, že pohlídá batohy, že už se jí stejně nikam chodit nechce a že budeme za chvíli zpátky. Okolo 22.20 už jsem batohy hlídal s Katkou, aby jí nesněd medvěd, před kterými nás velice přesvědčivě přesvědčoval jeden opilý Maďar! Nicméně jsem byl dosti zklamaný, protože jsme se všichni sešli až ve čtvrt na 12. (O Katce nemluvě :-).)

Rychle jsme se tedy zabalili a vyrazili na místo spaní. U již zmíněné studánky jsme nabrali vodu – té není nikdy dost. Měl jsem v tu chvíli celkem velkou zodpovědnost za pohodlí nás všech, protože jsem jenom já věděl, kde budeme spát… Zároveň jsem se ale modlil, abych to podruhé našel, jelikož to mělo být na rovném místě a daleko od značky (instrukce od Špidly :-) ). S podmínkou „2“ bych kdekoli neměl problém, ale ta první už byla horší – modrá procházela celkem strmým údolím, uprostřed kterého protékal horský potok. Ale vše dobře dopadlo, podle dobře položených klacků jsem na modré značce věděl azimut a dále už to bylo po paměti, co jsem si zapamatoval ještě za světla. Nutno podotknouti, že to tam za tmy vypadalo všechno úplně jinak. Skrz školkou… přes lesní cestičku… kolem velkého stromu… do další školky a najít zlomený strom a pak už jen najít tři zabodnuté klacky značící místa na spaní pro tři stany. :-) Jak jednoduchý to popis. :-) Dva stany byli u sebe a třetí asi 50 m daleko. Jinak to zkrátka nešlo. 15 metrů od stanů nám protékala horská bystřina, takže národní park jak vyšitý. Později jsme zjistili, že to byla nejen přírodní rezervace, ale ještě jsme spali na soukromém pozemku. :-) Vybalily se věci na poridge, určil se mokrý a suchý budíček. Mokrej na půl 10 a suchej na půl 9. Řekli jsme dobrou noc a už se každý snažil dostat co nejrychleji do spacáku. To se to spalo… v suchu, v teple, za deště a v národním parku… :-)

Pohled eXtrémní skupiny

Na Kamenné chatě pod Chopkem jsme se rozdělili na tradiční extremisty a zewly. Extremisté se těšili na vyvrcholení celého puťáku, cíl, ke kterému jsme celých 14 dní putovali, prostě na pokoření Ďumbieru. Zewlové tvrdili, že je to trochu jinak a že cílem a naplněním našeho putování je něco úplně jiného. Nicméně nikdo neztrácel čas diskusí o těchto problémech; Vítek, Katka a Střelec se jali scházet do Demänovské doliny a PavelH, Vojtík, Tipík, Pavlus, Pímon, a níže podepsaný autor začali stoupat k Ďumbieru. Zprvu jsme šli po chodníku dlážděném obrovskými kameny, jehož stavitele jsme střídavě obdivovali i litovali. Z výhledů na obě strany hřebene jsme mnoho neměli, protože oblačno-mlhavo-deštivé počasí nedovolovalo dohlédnout za nejbližší vršek. S Vojtíkem jsme plánovali, jak sem pojedeme na jarky a cesta nám rychle ubíhala. A to už se před námi objevil skalnatý kužel. Nadšenci opustili cestu a vyrazili po spádnici, aby na vrcholu zjistili, že to není Ďumbier.

Na vrcholu jsme se s pomocí samospouště vyfotili u kříže, a tu najednou se přes hřeben převalila mlha a začalo pršet. Hora ukázala, že ji lze dosáhnout, ale nikoliv pokořit. Občerstvili jsme se čokoládou a začali sestupovat. Klesání z 2043 metrů do Demänovské doliny bylo dost náročné (kolena mě bolela ještě pár dní), ale vidina jídla a shledání s druhou skupinou nás poháněla vpřed. Nicméně návrhu vykoupat se v Demänovce nikdo neodolal a tak šest adamů málem pohoršilo mladou rodinku. Vytrvalý déšť byl vyčerpávající a tak jsme o kus dál uspořádali předsunutou večeři, při které Pímon dal ve prospěch ostatních své olivy a klobásy (vezené z Prahy – ale to nikomu nevadilo). Prošli jsme se po mokrých sjezdovkách největšího lyžařského střediska na východ od Alp – Chopok sever a za soumraku jsme dorazili k zewlům.

Návrat do Prahy

Konečně můžu říct, že si porridge dám až zas za rok. Ovšem musím přiznat, že byl docela dobrej. Akorát škoda, že nebyl až do postele. (Až tak honosně říkám kousku místa na alumatce, zabalená do spacáčku.) Posnídali jsme tedy v národním parku, na soukromém pozemku, za neustávajícího a vopruzujícího deště, sbalili sebe (navzájem) a mokré stany, vyndali ponča (někteří letos poprvé) a vydali se směrem k jeskyni Svobody (slovenská ľadová). Jenže jeskyně byla moc ledová a moc slovenská a byla k ní moc velká a mokrá fronta. Naštěstí fronta nebyla ke kiosku s krbem, čajem, párkama a langošema. Docela jasný, že jsme zalezli nejdříve tam. A po usušení bund a kolečku názorů, stížností a přání náš taťka PIM vše shrnul – ze stolu a vlezl si na ten stůl a začal zpívat „Vííneečko bííléé..“ a my jsme vylezli za ním (až na Jirku, který to všechno fotil) a postupně jsme se k němu přidávali a pak přišla majitelka bufetu a s křikem nás vyhodila a ať prej se tam už nikdy neukazujem….

– tak takhle to přesně …

… nebylo.

Čtěte dál a dozvíte se, jak to bylo doopravdy.

Náš taťka PIM vše shrnul a sedli jsme na první bus směr Liptovský Mikuláš, že na jeskyni „jak na placatej kámen“ a že jedem do Prahy už o den dřív, pře to stejně nemá cenu, když prší a my chtěli jen zewlovat u rybníka před Mikuldou.

Při čekání na bus jsme měli fakt štěstí, že jsme nepíchli. Pře v tom dešti by se nám nechtělo měnit gumu. Jako těm s tou škodovkou.

Ještěže máme Pavla H. Už jednou v Liptovským Mikuláši byl, a tak věděl, že tam, kde jsme z autobusu vystoupili, je autobusový nádraží a že támhle jak vedou ty koleje, je vlakové nádraží a támhle si můžeme koupit bagetu a tak. Všichni jsme mu byli náležitě vděční, že nás tak provedl a ukázal nám, kde co je, neboť sami bychom to jen stěží poznali. :-)

A pře bylo dvě hoďky odpo a vlak nám jel až půl (hoďky) po půl (noci), uvařili jsme si na nádru před policejním pokojíkem těstoviny s tučňákem, vodu jsme slili do kolejí a policajtům jsme nebídli kouda. Ale nechtěli. A když jsme si u nich chtěli natočit vodu, tak se báli abychom jim tam nenechali bombu. To vížejo, pánové. Se s ní asi budu tahat 14 dní v batohu, abych vám jí tam pak dala, nebo co.

Mno, do půl-po-půl zbývalo ještě dost času, tak jsme šli nejdřív do dražší hospůdky na pivko, do Billy pro každé pivko jiné, abychom ve vlaku mohli porovnávat vocasy :-) a do útulnější hospůdky na véču. To byla snad jediná hospoda, kde byli rádi, že tam jsme. Střelcovi dali dokonce litr Kofoly do džbánu, aby nemusel při pití pokládat ruku. :-) Střelec se před závodem pomodlil (vše zdokumentováno :-) ), pil, pil, pil, ale za 12 s litr točené Kofoly nedal. :-( Měla moc bublinek.

Dávali jsme páky, Pímon to pěkně šmelil… až pak jednou přišel Emil. Nevím teda, jestli to byl Emil, ale než stihl foťák ubec zaostřit, tak ten Rambo všechny porazil. Jako v páce, samozřejmě. :-)

Cestou na vlak jsme skandovali „nemáte metro“, „Spar-ta-tlesk, tlesk, tlesk“, „Slávie-3× tlesk“ a zpívali Houbu mycí. Jirka se prošel kašnou. Může si to totiž dovolit – má dobré pohorky. :-)

Ve vláčku jsme okoštovali všechny ty druhy piv, dojedli asi 10 čokolád z Prahy, polehali si kde se dalo a ráno vstali v ČR.

Jo, víte, jak Střelec v noci poznal, že už jsme v Čechách? Pře právě prošla pasová kontrola. :-)

Ještě malé upřesnění: Střelec se normálně pře pitím Kofoly nemodlí (i když někdy by to nebylo od věci:-)). To jen vypadá na tý fotce že se modlí. Prosil mě totiž, abych ho nefotila. A tak sem ho vyfotila. :-)

A zazvonil zvonec a letošního puťáku je KONEC.

Bonus – hlášky

Pímon: „Buď bude stan nebo širák.“

(Když Katka chtěla ukázat mapu od Tipa)
Katka: „Tipe, ukaž mi to.“
Střelec: „Tak ji to ukaž a mě puč mapu.“

Holky: „Střelče, to je dobře, že tu si s náma, kdyby tu byl medvěd, tak nás ochráníš.“
Střelec: „To jo, já bych zdrhal jako první.“

Střelec: „Katu, kdyžtak řekni, až budeš padat, abych stih uskočit.“

(Vystoupili jsme na autobusovém nádraží v Liptovském Mikuláši)
PavelH: „Tak, tady jsme na autobusovym nádraží a tamhle je vlakový…“

Špidla: „Co kdybychom po dobu tohohle skurvenýho počasí zazewlili někde u rybníka a vyrazili až po setmění?“

Střelec: „To byl super puťák. Skvělý hory, skvělý počasí, skvěle jsem se nažral a skvěle jsem se vysral.“

Tip: „Pímon je takovej férovej chlap a totálně to všechno šmelí.“

(Vítek si převlékal trenky)
Katka: „Já vím, že nic nevidím, ale vim, že bych něco měla vidět.“

(Při přípravě oběda)
Katka: „A co mám udělat já?“
Pavlus: „Mlč.“

(Po dojití na Malou Chochulu (1719 m.n.m.))
Pímon: „ONE minute to go.“

Katka: „Budete na mě hodný?“
PavelH: „No jasně.“

(Vařili jsme na nádraží a příslušník nádražní policie chtěl ochutnat.)
Vojtík: „A budeme mít nějaké výhody u policie?“
Policista: „No, můžete tu zůstat.“

Pímon: „Sparťani se píšou s malým ‚s‘ a Slávisti s velkým ‚S‘“

(Po dohrání O-Zone – Dragostea Din Tei)
Střelec: „Tak ti zase můžeme přišít koule.“