Prázdninový puťák "Jeseníky" PICKWICK - SNĚŽNÍK - SMRK - ŠERÁK - PRADĚD

Králíky – den první

Hlavní nádraží

• 7.55: (sraz 7.30) KVÍTĚ, BOBAN, PAVEL nikde !!!!
• 7.58: KVÍTĚ, BOBAN a předešlé/předchozí
• 8.01: PAVEL (last but not least)

P: co bylo důvodem tvého zdržení?
P: lenost, lenost, neskautská přesnost………a sestra (Bedla, P1)
P: Bál jsi se, že nestihneš vlak?
P: Ne, věřil jsem svým nohám a MHD. (Poprvé v životě, P2.)
P: Utíkal jsi?
P: Ne asi. (IRONIE, P1.)
P: Díky za rozhovor.

Pímon

Narozeniny

Mezi 11.15 – 11.30 jsme se octli v Dolní Lipce. U jisté boudy, která skýtala i popelnice s tříděným odpadem, jsme si rozdělili jídlo z Tesco tašek. Při pohledu na konzervy se mi udělalo zle, ale chlapci se toho ujali, takže „gentlemani mají zelenou“. Po té se ujal slovy Pímon a oznámil všem, že jistá osoba slaví jisté jubileum. To jsem byla bohužel (bohudík) já. Nečekaně jsem se octla mezi kozami alias mezi Ádí a Škubánkem. Pro nechápavé: jednalo se o hobla. Byla jsem obouchaná ze všech stran. No chlapci mnohokrát dík. Nečekaně Pímon vytáhl přání, kterému chybělo jen jediné – nechat všechny podepsat. Mezi dalšími dary byla „Demänovka“ která významně podpoří zažívání nás všech, což bude asi potřeba, dále voňavé sušené květy v barvě modré a fotoalbum 10×15. Takže co říct závěrem? Mnohokrát Vám děkuji, fakt jste mě dostali a jen doufám chlapci, že za rok to bude i s políbením.

Kvítě

Králíky – oběd v zahradní restauraci U Lípy

Výběr nebyl bohatý, příloha jednotná – vařené brambory, které posléze došly, takže nám pan číšník „nabídl“ brambory americké (o 5 korun dražší), ale jinak to tam bylo fajn…

Mariánský kopec

Aktivní skupina náboženských fanatiků (Ádí, Boban, Honza (Sunny), Pímon, Kvítě, Vojta, Jiří a já (Pavel-Tip)) vyrazila na poutní místo nad městem, zatímco zevlové hlídali batohy… Vyfotili jsme se na barokních schodech, prošli chodbu s obrazy svatých a mariánskými výjevy a adorovali v kapli Svatých schodů, po kterých se smí lézt jen po kolenou. Já jsem rychle běžel do kostela, protože tam měla být svíce přinesená z Neratova, ale nenašel jsem ji ani po nápovědě „přítele na telefonu“ – asi jí dali pryč :-( Ale jinak, to tam bylo fakt pěkný, krásnej výhled a nahoru vedla křížová cesta, jejíž výjevy nebyly přes mříže vidět. Šli jsme super alejí a dole barokní bránou. Největší extáze bylo sbíhání kopce, celkem vo hubu…

opět Králíky

Zevl se nějak protáhl – Kvítě žadonilo o zmrzlinu (k narozeninám), tak Pímon koupil sladkosti z cukrárny, ale nakonec se nám podařilo vyjít po červený směr Prostřední Lipka a Králický Sněžník. Zastavili jsme se na super zevlu, kde byl úžasnej výhled, svítilo sluníčko, krávy bučely a my jsme si s Pímonem říkali, že to je poslední den s hezkym počasím – snad se to nevyplatí… Domorodců jsme se zeptali na vodní pramen a pak už jsme se jali hledat místo na spaní. Nakonec jsme skončili pod cestou v kopci – ale nic lepšího tam nebylo…

Tip

Pozdně večerní pochod na EVROPSKÉ ROZVODÍ LABE – DUNAJ – ODRA

Po postavení stanů se vydáváme (jen vybraní, nebudu vypisovat) na vrh Klepý. Pímon nám trošku zdrhl, takže jsme se ocitli bez dozoru, tudíž jsme se zasekli u sbírání borůvek. Byly velký a dobrý, ale smrákalo se, takže jsme pokračovali v cestě. Těsně pod vrcholkem nás vítají pěkný balvany, pár lidí hází hubu, protože klouzaly, ale naštěstí se jim nic nestalo. Na vrcholku Klepýho už 20 minut čeká Pímon. Postává tam jako vidina kamzíka v Tatrách a pěje polské lidové… HOLÁÁÁRIJÓÓÓ… Ale bylo to hustý. Už bylo poměrně šero a začínala se tvořit mlha. V dáli svítilo pár světýlek a z obydlí uléhajících Poláků a z tamního komína od nevelké továrny se linul obláčkovitý dým. Nehybně jsme stáli a pozorovali. Krajina pod námi byla rovná, pustá a tajuplná. Jako kdyby měsíční šero zahalilo polskou krajinu. Připadalo nám to, jako kdybychom se dívali na MORDOR z Pána prstenů. Stáli jsme tam tak skoro do setmění. Pak vyrazili zpět. Nejprv po zelené polské značce, která se klikatila mezi borůvčím. Bylo na ní dost pastí na medvěda. Přešli jsme hranice a dorazili ke stanům po české červené.

Rychle jsme ulehli, protože zítřejší program bude dost nabytý.

Vojtík

Králický Sněžník – den druhý

Ráno nás neprobudilo nejvlídněji, schylovalo se k dešti. Zatímco jsme bourali stany, prošel okolo nějaký turista, velice se divil, když nás viděl jak si čistíme zoubky, ale myslím, že daleko víc se divili policajti, když zde projížděli. Samozřejmě, že když jsme vyšli (někteří posilněni Demänovkou) začalo strašně lejt! Ani ne po hodince jsme zazevlovali u nějaké chaty, uvařili čaj a něco pojedli. Po této příjemné chvilce nás čekala velmi nepříjemná chvilka, a to výstup na Sněžník. Bylo to strašně do kopce a s batohy se šlo docela blbě. Nahoře hodně pofukovalo a ještě výš byly i mraky. Po pár hodinách jsme konečně Králický Sněžník zdolali. Bylo tam i hodně Poláků, ale hlavně tu byla velká zima. Když jsme scházeli dolů, tak ty mraky a vítr ustávaly a po nějaké době jsme si dali svačinku – tuňáka, salám a chleba. Byla tam taková mýtinka a moc hezkej výhled.

Cestou znaveni jsme usedli ke stolům jedné horské ubytovny, kde momentálně probíhala nejspíše škola v přírodě, takže tam všude pobíhaly malý děti a vedle nás seděli „FRANTOVÉ, LOJZOVÉ A PEPICI“, kteří tam hráli mariáš.

Po horké čokoládě a čaji jsme šli hledat místečko na spaní a ve vesnici, přes kterou jsme šli, našel Tik cizí mobil. Pak se asi půl hodiny řešilo, čí ten mobil je. Nakonec se zjistilo, že patří nějakému Davidovi, a že jeho polibky a doteky zbožňuje „Láska má jediná“, „Medvídek 1“ a „Medvídek 2“ – tyto tři pseudonymy údajně patří slečince Miládce.

Místo na spaní bylo v docela hezkém lesíčku, udělali jsme si ohýnek, kde jsme vařili bramborovou kaši, polívku a pekli klobásy. David nám zavolal (pak i jeho tatínek) a s ním jsme si domluvili sraz na druhý den po mši před kostelem. Kluci se mezitím bavili tím, že Miládce psali pod Davidovým jménem milostné esemesky a chudák Miládka jim naletěla a taky psala móóc hezké SMS. Ale o DAVIDOVI a MILADĚ SE DOVÍME NĚCO VÍC V PŘÍŠTÍM DNU. Sledujte nás dál!

(Tím nechci říct, že byli pro všechny hlavním tématem dne, jen pro některé.)

Ádí

Staré město a Smrk – den třetí

V sobotu byl budíček naplánován na půl osmou, takže jsme vstali tak v 7.45 (jak kdo) a někdy před půl devátou se vydali do Starého města. Tam naše první kroky mířili do kostela. Po mši jsme poblíž hřbitova umyli nádobí a pak očekávali Davídka. Objevil se na kole ve společnosti nějakého chlapce. Po prvních formalitách („Jak se má Miládka?“) mu byl vydán mobil a my mohli jít dál. Moc daleko jsme nedošli, protože jsme nesnídali a hodlali jsme to napravit. Místní potraviny byly více mírně „vykradené“, ale co se dá čekat v neděli. Následovala docela solidní žranice, skládající se z chleba, nutely, buchet z obchodu, chipsů, ovoce, kofoly apod. Po snídani (asi ve dvanáct) jsme zapadli do hospody a tam zůstali tak hodinu a půl. (Během dopoledne jsme několikrát zahlédli Davídka s Miládkou!!!)

Následující odpoledne už tak příjemně nevypadalo. Uvítal nás totiž kopec začínající stoupání na Smrk. Během oběda (krupicová kaše s rozinkami u horské chaty Paprsek) začalo sice slabě, ale vytrvale pršet. A pršelo celou dobu, co jsme šli do jinak celkem fine kopce. Bahno na cestě začalo přibývat až do skoro neúnosného množství. Na Smrku jsme potkali dřevěnou budku a stan s turisty. Pak jsme odložili batohy a vydali se na vrchol (asi 500 m), kde jsme zkonzumovali asi tři balíčky sušenek. Jelikož jsme už měli všichni dost, vydali jsme se hledat místo na spaní. Našli jsme ho kdesi v lese pod Lví horou. K večeři bylo velmi dobré rizoto s masem a kořením a různé přílohy. A pak byla už jen večerka a spacák?

Limbo

Nýznerovské vodopády – den čtvrtý

Pohled většiny

Dneska jsme chtěli vstávat rozumně, tak kolem osmý, ale první ranní ptáče se vzbudilo až v deset. Mně osobně tahle hodina naprosto vyhovuje, takže zejtra zas?!

Ke snídani byl naplánovanej porič, protože Markétě už se druhej den sypaly vločky po batohu, ale v neplánovaném časovém skluzu jsme se demokraticky rozhodli, že nakrájíme poslední chleba a otevřeme ty zbylé tuňáky. Čaj jsme dělali v kotlíku od včerejšího rizota, takže tam plavalo hafo mastnejch kol… ještě jsme si to dochutili glukopurem… no eňo-ňůňo!!!

Přirozeně jsme se rozdělili na skupinku zevlů a nevim, jak je nazvat… tak… nezevlů.

Nezevlové si nechali batohy pod Lví horou (kromě Vojty) a vyrazily na Vodopády. Jen tak pro info to bylo 5 tam a 5 zpátky, do strašnejch krpálů. Zevlové šli jen 4 km, ale trvalo nám to 2,5 hodiny. Za to může blbá mapa. Nebyly tam značený všechny cesty a ty, co byly, tak ještě blbě. Takže jsme místo pohodlný cestičky slézali příšernej, úděsnej, nehoráznej, nejstrmější, zaklackovanej krpál. Nicméně proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že? Měli jsme jít k seníku, ale od „slečny bloncky“ se psem jsme se dozvěděli, že ten už je dávno zbořenej :-( Místo toho je tu kůlna, ze který Střelec vypáčil zámek… šikovnej chlap(ec). Ještě že technika funguje i uprostřed hlubokých lesů, a tak nám nezevlové mohli zavolat, že se blíží a že máme začít dělat porič.

K večeři nás přijel navštívit ňákej chlap, měl cigaretu v puse, vedl jakýsi monolog, nikdo mu nerozuměl a vše završil tím, že řekl: „Rozumíme si.“ Někdo mu prej ještě rozuměl: „Já o ničem nevím.“

Všichni asi víme, co bylo tématem jeho hovoru. Jo, nezevlové se vrátili utahaný, ale prej jim ten metr vysokej vodopádek za to stál. Asi 2 hodiny po obědě jsme si dali těstoviny s lunchmeatem, přečetli horory a zalezli do stanů. Akorát Jiří, Pímon a Pavel dávali širák.

Škubánek

Pohled NEZEVLOVÉ skupiny

Po pečlivém uschování batohů (Vojta to posichroval a vzal si ho s sebou) jsme vyrazili kousek nahoru a pak dost dost dolů a zase dolů a zase… Po čase jsme se zastavili na super velkých a super dobrých jahodách a pak začali klesat k Nýznerovským vodopádům. Po chvíli jsme se opět zastavili – tentokrát u výstupu na Sokolí skálu – tam jsme snědli Vlčí i erární zásoby. Potom jsme se dívali chvíli na televizi (rozuměj na krb, který jsme objevili na terase srubu, který je tam k pronajmutí za stovku za noc.) Srub jsme skrz okna obdivovali a pak klesali níž a níž k bublající vodě. Cestou jsme s Pímonem stihli probrat všechna důležitá témata – samozřejmě především ta pánská – fotbal, politika, ženy, víno, zpěv… A pak už jsme spatřili jakýsi malý vodopádek. Zděsili jsme se: „A to má bejt jako všechno?“ Naštěstí se před námi zjevily kamenné schůdky, po kterých jsme klesli k tůňce, kterou naplňoval největší vodopád a z níž odlétaly další dobré vodopády. Kdosi poznamenal, že je to televize s dokonalým digitálním zvukem. Něco na tom bude – holky z toho moc uchvácené nebyly, ale kluci zírali do vody jako do ohně… Pak nás čekala cesta podél dalšího potoka do kopce, a do dalšího, až k našim věcem. A pak jsme museli bláznivě klesat (dost nebezpečně) až do vzkazu od druhé skupiny a potom ještě „hlouběji“ a níže až k nim. Zatím už byl připraven porič.

Tip

Jeskyně Na Pomezí a Lipová Lázně – den pátý

Dnešní ráno nás budí Vojta. Odebírá dívčím stanům tropika a s úsměvem na líci vzkazuje Tipovi, že „to holkám udělal.“ Celé ráno je protkáno různými nepublikovatelnými hlody pubertálního rázu, a tak chlapci navrhují, že po „vépéčku“ začíná pubertální den. Opravdu se již nemůžeme dočkat. :-)

Zatím se připravuje snídaně a potutelnost v úsměvech naznačuje, že tento den opravdu bude stát za to. Mimojiné je dnes v plánu jeskyně, ale hlavně ZEVLO v Lipové lázni a to samozřejmě s koupáním. Slunce je tak trochu nesmělé, ale již první paprsky nás pálí do očí a tak plně doufáme, že to vydrží i na odpoledne.

„VP“ přečteno a tím je slavnostně zahájen PUBERTÁLNÍ DEN. Již při dělení stravy se Pímon nechce dělit o půlky, Ádí má velkou kládu a všichni si přidržujou, zasunujou a pořádně přitlačujou flašky s pitím. No hlína. Uklidili jsme po sobě a vyrazili.

Cesta to byla inu pěkná, avšak záhy došlo k velkým intervalům mezi skupinami a tak pětice dívek (Kolťák, Škuby, Ádí, Boban, Kvítě), které dorazily na rozcestí čtyř cest, nevědělo kudy kam. Díky vymoženosti moderní doby vytahuju mobila a volám. Všichni jsou nedostupní až na Limba, kterému jsem ale jen řekla, že jsme u nějaký boudy a dál? Dál se mi vybil mobil. Boban zapůjčuje svůj. Pímon oznámil, že ještě tak 1,5 km a ať si máknem, protože ve 12.30 začíná prohlídka. Vzhledem k tomu, že je 12.00 přemýtám, že nejsme nadlidi, a tak jsme se snažily seč mohly, ale ve finále nic nestihly. Následoval souboj s časem, ke kterému Kolťák řekla: „Už je Kvítě 12.17, tak to můžem jít pomalu!“ Čas vypršel, ale to, co jsme absolutně nechápaly, to byla cesta, která nám byla popsána. Původně jsme mířily na silnici, ale zalekly jsme se budoucí velké civilizace, a tak opět voláme. „No musíte se dostat na frekventovanou silnici.“ zněl Limbův hlas. Opět směs emocí a přiblblých výrazů. Na silnici jsme se vyškrábaly, přeskočily svodidla a jediné dopravní prostředky, které tu jezdily, byly náklaďáky směr lom. Už jsem odmítala volat a dala mobil Koltovi, že když s Pímonem snídá, obědvá a večeří z jednoho ešusu, tak ať si to s ním vyřeší. :-)

Každopádně jsme na místo srazu došly, ale přišly jsme úplně z jiné strany než přišla první skupina. Tudíž popis cesty byl vlastně k ničemu.

Každopádně 13.50 byl čas na prohlídku jeskyně Na Pomezí. Co nás dostalo asi nejvíc byl krápník „Maják“. Jó Majáku, jseš všudepřítomný. Ze 7° jsme rádi vylezli ven.

A teď hurá na zevling!

Míříme do Lipové Lázně a zbíhaj se nám chutě na všechno. Pímon svým italsko-portugalským šarmem zapůsobil na majitelku hotelu, a tak hurá dovnitř. K poslechu nám vyhrávají songy 70. let a co hlavně! Mají tu Budvar 12°. Ten nejvíc pocítil Sunny a Boban, když slečna servírka – nevíme z jakých důvodů – polila Sunnyho a to snad všude. Chudák dost nechápal, ale v podstatě si polepšil, protože další šlo na účet podniku. Každý měl na útratu 120,– Kč. Z původního plánu svíčková sešlo. Ve většině případů jsme si objednali „silikony“ rozuměj kuřecí prsíčka. Největší oběť zde složili Vojta, Sunny, Boban a Tik, kterým bylo donešeno jídlo v době, kdy my ostatní nevěděli jak už si sednout a nejraději bychom už šli.

Kolem půl šesté se vykrádáme s plnými bachory ven a hledáme koupaliště. Místní domorodkyně oznamují, že už bude zavřený. Razíme tedy směr camp. Tam chlapci zjišťují nehoráznost cenových kvalit. Byl doporučen místní rybník. A tak neváháme a jdeme. S čím jsme ale váhali, to byl způsob koupele. Ve valné většině jsme chtěli na „Adama a Evu“ proč by né, když je ten dnešní den takový… jiný. Schváleno – rozhodnuto. První várka byli chlapci. Nevím co v tý vodě dělali. ale řvali a to tak, že následně musela přijít místní honorace. Bohužel dorazili v době, kdy už ve vodě byla děvčata. Dokonce i místní muž ve středních letech pobíhajíc okolo, předstírající jogging, si dal o kolečko víc.

No byly to lázně (bez hany a bázně). Naši chlapci nervózně pokukující mezi stromy už to prostě nevydrželi a dorazili…

Ve vesnici se asi velmi rychle rozkřikne, když se děje něco nekalého, a tak za chvilku na druhý břeh přijelo auto. Z něho vyskákali tři „playbojové“ a snažili se s námi navázat hovor. Inu dost to vázlo. Trošku nechápavě, že dnes už nic nebude, naskákali do vozu a jeli pryč.

Po té Ádí vyndala Pímonovi z pupíku klíště, odebrali se do campu pro nějaké pečivo. S lítostí nám oznámili, že je to „shit“ že tam nic nemaj, ale že za rybníkem je super hospoda s krbem. Vyřešeno – jde se. Dnes je prostě žrací den. Koliba byla vskutku super a paní pinglice jakbysmet. Byli to hody a žrací orgie. Opět každý 120,– Kč. Po chvíli přišel černovlasý pán s knírkem a postavil se za klávesy. Nemohli jsme zůstat sedět, a tak před zraky ostatních přísedících jsme jim ukázali, jak že se to trsá! Myslím, že to nemělo chybu. Ádí snažně pána ve čtvrt na dvanáct prosila ať ještě zahraje, ale pán pracoval pouze do jedenácti. Nicméně poslední song s batohy byl.

Všichni vysmátí se odebrali 2 km směr nahoru. Díky tmě cesta do kopce ubíhala rychleji, zvláště pak za zpěvů Pímonovi fistule. Našli jsme kdesi „šláfnplac“ a rozbalili stany. Pár Pikwiků spalo pod šírou a do hluboké letní noci jsme zaslechli jak Pímon s Koltem zpívají večerku.

Kvítě

Rýmovačka pod čarou

Z dálky se rýsuje štít,
je na něm napsáno Budvar,
na jídlo chceme tam jít,
žranice je to však odvar.
Žaludek svírá jako kleště,
dostává se pod páru,
mně to však nevadí, dám si ještě,
vždyť žijeme z ERÁRU.

Smažený prsa, pečenej pstruh,
tušim že mísa bude můj druh.
Spokojenost z nás však dýchá,
a to, že nás v břiše píchá,
neodradí chodit s ranci,
šlapat kopce, řádit v tanci.

Šerák – den šestý

Pohled úderné skupiny

Úderná skupinka ve složení Pímon, Kvítě, Vojta, Tip, Sunny se vzbudila už v sedm za účelem nákupu v nedalekém Jeseníku. Jediné co nás udržovalo po tomto ne právě příjemném přerušení spánku bylo to, že se ostatní už taky moc nevyspí, jelikož ihned po našem probuzení začal jakýsi traktor svážet klády na místo, které se nacházelo asi dva metry od stanů.

Posíleni tímto dojmem jsme vcelku rychle dorazili do Jeseníku, kde jsme v místní sámošce nakoupili jídlo na zbytek puťáku. Po té už zbývalo jen vypsat všech 2000 položek na paragon, jelikož sem na vesnici se technická novinka zvaná elektronická pokladna ještě nedostala, a mohlo se jít zpět. Obtěžkány batohy jsme se vydrápali do kopce, ve kterém jsem myslel, že asi pojdu, a šťastně jsme se dostali k našim. Již tato cesta naznačovala, že nás pubertální fóry rozhodně neopustily s koncem pubertálního dne, ale že nás budou provázet ještě dlouho(a zejména Pímona už asi neopustí na věky věkův).

Snídaně byla asi v půl jedenáctý, a když jsme k tomu přidali trošku z našeho zevlovacího umění, tak nebyl problém vyrazit až po jedenácté.

Vše po té probíhalo podle plánu až do té chvíle než naše úderná skupinka (Kvítě a Vojtu jsme vyměnili za Kolta a Ádí) zjistila, že k mamlasovi Miroslavovi (název rozcestníku, pro nechápavé), který měl být kilometr vzdálený, jdeme asi už půl hodinu. Jak jinak, sešli jsme ze značky (což se nám za puťák podařilo rekordně mnohokrát). Řekli jsme si, že se už vracet nebudeme, a že na Šerák vystoupíme po cestě značené na mapě. Jak se dalo čekat, cesta se v půli nejprudšího kopce vytratila do vysoké trávy a napadaných kamenů. Na cestu zpět už bylo pozdě, tak jsme se začali plazit směrem nahoru po bezmála devadesáti stupňovém kopci. Vůbec nebyl problém uklouznout na mokré trávě a sjet po zadku dva metry dolů. Dokonce i Tipovi a Pímonovi došel dech na neustálé debaty točící se v cyklech intelektuál-pasivní sportovec-Schweine.

Při cestě vzhůru nás neustále sváděly hlasy z hlubokého lesa napravo od nás, ale my jsme naštěstí včas zjistili, že to jsou bludičky, které se nám snaží vštípit dojem, že tam je nějaká cesta, aby nás po té mohly lapit do svých sítí. Smrčky a borůvčím jsme tedy dál drápali na kopec až jsme se celý poškrábaní konečně vynořili zpět na značce (my jsme vrchol takticky obešli), kde jsme zevlovali až do příchodu ostatních.

Sunny

Pohled flákačů a lépe se orientujících

Zatímco tato skupina sešla z cesty, my ostatní jsme dále šplhali k vrcholu Šeráku. Když jsme vylezli až na vrchol, s radostí jsme zjistili, že v turistické chatě je restaurace. A tak jsme neváhali a šli se najíst. Většina z nás si dala svíčkovou (byla hrozně dobrá). Když jsme se najedli, tak jsme se rozhodli, že půjdeme dál a zbloudilá skupina nás bude muset dojít nebo se sejdeme až na Červenohorském sedle (kde jsme měli spát). K našemu velkému překvapení jsme na zbloudilou skupinu narazili asi 1 km od Šeráku a tak jsme mohli pokračovat dál. (Inu, svět je malý a o náhody není nouze. :-) )

Naše další zastávka byla na Keprníku (je ještě vyšší než Šerák, asi něco okolo 1423 m.n.m.). Tady jsme na chvíli zazevlili, abychom si mohli vyzkoušet pády důvěry a potom ještě další zajímavé hry „ulička“. Po odpočinku na Keprníku jsme se vydali na Červenohorské sedlo. Měli jsme spát v jakémsi lomu, kde byli před lety Bronkáči. Věděl o něm akorát Tip, který šel s Pímonem hodně vzadu a tak jsme na ně museli chvíli počkat, ale naštěstí Tipovi paměť stále dobře slouží a tak nás hned zavedl do lomu. Postavili jsme si stany a začali dělat večeři na ohni. Pro změnu jsme měli bramborovou kaši s opečenými klobásami a ještě byly dva druhy polívek – hovězí a bramboračka (ve které byla ještě gulášová). U ohně nám zase Pímon přečetl horory, zazpívali jsme večerku a někteří z nás už šli spát (někdo do stanu, někdo pod širák). Ti co spali pod širákem se v šak k ránu přesunuli za námi do stanů, protože začalo pršet.

Boban

Praděd – den sedmý

Probouzíme se jako jindy o hodinu později než jsme včera chtěli. Po snídani začíná pršet, a tak rychle balíme stany a vydáváme se do Červenohorského sedla. Tam se rozdělujeme – holky jdou nahoru po červené značce a my šplháme po černé sjezdovce. Pořádný extrem, ale rostou tam borůvky a dokonce přestalo pršet, takže to není tak hrozné jak jsme čekali. Dál už jdeme po hřebeni, takže tam nejsou žádné velké kopce, prší málo nebo vůbec, občas je nějaký výhled, prostě pohoda. Zastavujeme u Švýcárny a na lavičkách rozkládáme chleba, šproty, paštiku, ďábelské tousty a Pamelu (pro nechápavé – zeleninovou směs). Přichází loudit kočka a někdo jí dává vylízat konzervu od šprotů. Nadšeně vypila olej, ale na kousky rybiček už nemá a odchází opodál. My jí necháváme jejímu osudu a jdeme dovnitř na čaj, Alžír, Radegast atd. Opět se chováme jako největší kentusové, hrajeme piškvorky na pivních táccích a vyrábíme vlaštovky. Jdeme dál a před náma mizí v mracích ohyzdné betonové monstrum – Praděd. Zblízka vypadá ještě hůř – padá mlha, dveře jako v socialistické samoobsluze, ale ani to nás neodradí a jdeme dovnitř.

Punťa

Uvnitř je mimo restaurace, která je mimochodem drahá jako sviň, stylová čekárna. Tam dáváme chipsy nakoupené ve Švýcárně. Po autogramiádě na pohledy, které posílá Kvítě, se zvedáme a vyrážíme směr Jelení studánka. Po silnici z Pradědu pospícháme přes hory a doly. Kilometr před jelení studánkou se nám naskytl jedinečný zážitek v podobě pravého a krásného horského počasí. Po zewlingu a snědení vlčích oříšků v čokoládě a erár sušenek jsme se vydali na místo našeho spánku. Byla jím chata, kterou spravoval Jenda (to jako cestovní kancelář, ne Krybník). Na sezení, odpočinutí a vaření byla dobrá, ale na spaní pro 15 lidí malá a nepohodlná. K večeři jsme si dali rizoto (velice tímto děkuji Bobanovi a Sunnymu, bylo to vynikající). S nastávající nocí vyrůstal zásadní problém jak se do chaty naskládáme. V dojmu, že udělám následování hodné gesto, jsem šel pod šíro. Následníků však moc nebylo, lépe řečeno žádní nebyli.

A tak jsem spal venku jako pes, který hlídá své pány. A přes dveře skrytou závistí checkoval co se uvnitř děje. Uvnitř obíhala jako dýmka míru krabice vína a sbíraly se ostošest schweine punkte. Kvítě, Vojta a Anička (Limbo) se ale moc smát nemohli, protože spali na ultra tenkých a ultra úzkých lavičkách podél stěny. Po té se všichni zklidnili a usnuli. Já se ale ve 2 hodiny v noci probudil a uzřel že trochu prší. Pro sichr jsem si sáhl na spacák. Nepršelo jen trochu ale celkem pořádně. Tak jsem vstal a šel jsem se schovat do chaty. Dveře šly ztuha otevřít, ale přesto jsem se protáhl a zavřel. Stál jsem na malém prostoru u dveří, sundal si boty a vykročil do tmy. Jen tak tak jsem Tikovi nezlámal hnáty. Naštěstí se probudil Vojta a posvítil mi. Po chvíli jsem objevil malé malé místo vedle Punti, pod Markétinýma nohama. Po tom co jsem doloval spacák zpod dveří jsem se tam stočil do klubíčka. Usnout se mi v této poloze nepodařilo. A tak bez žádných vedlejších nekalých úmyslů jal budit Markétu, lehce jsem s ní zatřásl. O to větší byl můj údiv když mi naštvaně sdělila ať se na to vykašlu, čímž mě absolutně sundala a já se snažil být menším a ještě menším a stočil se znovu do klubíčka. Asi v pět hodin se sama probudila a celá nadšená, že jsem zde mi uvolnila místo – danke schön.

Spacák mi uschnul. Kvítě, Anička a Vojta se vyspali, jen Střelec dělal celou noc rohožku, za což mu zase děkuje Pímon s Tipem.

Pavel

Sobotín – den osmý

Ráno jsme se po „přítulné“ noci probudili nějak před devátou, když nás museli opustit naše drahé, milované společnice Katka s Markétou, protože je volaly jejich vůdcovské povinnosti. Po jejich odchodu jsme se se ovšem k vstávání nepřinutili, ba naopak jsme se ještě dokonce více rozvalili, když jsme nebyli tak přimáčklí na sebe, a Tip nám přečetl hrůzostrašného „Pána z Prahy“. K vstávání nás donutila až naše vyhládlá břicha, a to asi o třičtvrtě hodiny později. Tak jsem se s Pavlem jala vařit porič, který Pímon nazval chalupářskou směsí, jelikož v něm bylo vše, co jsme našli ve svých batožích.

Kolem jedenácté jsme konečně opustili srub, který začal být okupován desítkami turistů. Cestou jsme se zastavili na skále (pozn.aut.: Punťa tvrdí, že se jmenovala Pecný), kde jsme obdivovali krásy Jeseníků a s pomocí autospouště se fotili s jejich panoramatem v pozadí. Úspěch také měla hra „nesetkej se s pohledem“, kterou jsme jen s lítostí ukončovali. Další naší zastávkou byly opět skály, tentokrát ztracené kameny, na nichž jsme se snažili chytit horský bronz. Cestou k motorestu Skřítek nás minuli šílení polští cyklisté, kteří málem zabili nás i sebe. U Skřítka jsme se jako správní Homelessové uvelebili na trávníku pod terasou restaurace, pojídajíce chleba se salámem a chipsy využívají sociálního zařízení motorestu.

Z motorestu nás měla původně čekat už pouze asi 6 km dlohá cesta do Sobotína, avšak díky našemu umění – neumění chodit (ať už vědomky či nevědomky) mimo označené cesty se nám naše trasa mírně protáhla. Například, když nás Punťa vedl zkratkou a k našemu překvapení nás dovedl zpět k rozcetníku, od kterého jsme vyšli. Někdo tento okruh nazval Velkou cenou Monaca, někdo dejavu, někdo byl pouze naštván, že ho bolí nohy, každopádně nikdo jsme to asi nečekal. Další cesta byla bez problémů až po místo, kde se modrá značka odpojovala od hlavní cesty, nikdo jsme si toho nevšiml a všichni jsme vesele kráčeli dál po „hlavní“. Tedy všichni až po mě a Ádí s kterou jsme se zapovídaly u malin, ztratily ostatní z dohledu, zjistily, že nejdeme po značce a v domění, že ostatní po značce šli, jsme se asi 20 minut vracely až k zmíněnýmu odklonu modré.

Po té jsme došly až do vesnice Sobotín, kde jsme opět (pro změnu) modrou ztratily a tak jsme se vyptávaly místních domorodců, zda tudy nešli nějací lidé s batohy. Nějaká zmatená holčička nám kroutila hlavou, že „né“ načeš na otázku: „Třeba před půlhodinou?“ kývala hlavou, že „ano“. Pak nám zde nějaký pán vůbec neodpovídal a jiný pán nám zase začal jmenovat všechny hospody, kde by se náš zbytek mohl nacházet. Trošku jsme si připadali jako v Kocourkově, ale modrou jsme pak v zápětí našly, stejně jako jsme se za chvíli setkaly s ostatními, kteří nás prý usilovně hledali a všichni jsme se společně vydali na večeři do místní výborné a levné koliby. Jídlo bylo opravdu výborné, stejně jako i pití, což dokládal pak stav některých z nás. Asi ve 22.30 (půl hodiny po zavírací době) jsme se vykolébali z koliby a vydali se asi 2 km dlouhou cestu pod vedením lídra Špidly alias Punťi k „spaništi“. Před usnutím pod jasnou, hvězdnou oblohou jsme si ještě zapěli pár „vypalovaček z Terezičky“ a pak už spokojeně, unaveně zalehli.

Kolťák

Velké Losiny – den devátý a poslední

Ráno bylo poněkud mokřejší. Asi v šest hodin začalo pršet, což nás zahnalo do lesíka opodál. Když jsme se kolem desáté vykopali ze spacáků, dali jsme si slalom mezi ovčími … směrem na silnici, kudy jsme se vydali do Velkých Losin. Tam, jsme se nemohli dohodnout, zda se jít koupat či najíst. Pímon to vyřešil: jdem na koupaliště a on mezitím nakoupí jídlo a přinese nám ho. A tak jsme se vydali ke koupališti. Jakmile jsme ale přišli k pokladně, rázem o koupání značně klesl – vstupné bylo 70,– Kč a voda měla 33°C. A tak jsme se usadili v parku na trávník a Kvítě, Sunny a Pímon šli opatřit potravu. My jsme mezitím zevlovali na sluníčku. Při jídle jsme tak různě řešili věci v novinách. Po jídle Vlaďka poznala na vlastní kůži „pupendo“ provedené pěti SK a Pavlem, za držení Kvítěte a ostatních. Poté jsme se zvedli, uklidili odpadky a pomalu odcházeli na vlak. Cesta byla celkem dobrá. Ve vlaku neustálke kolovali Pavlovy noviny. Došlo také na slibně vypadající polské sušenky, které okamžitě po ochutnání vychvalovalo celé naše kupé. Když jsme dorazili na Hlavák, rozdali jsme si očkováky, řekli si pár organizačních věcí a pomalu scházeli na metro…

Střelec

Afterparty u Jelenů

Již včera jsme se dohodli, že veškeré finanční přebytky v Kolibách atd. každý „doplatí“ přinesením potravin či lahovin na naše „barbecue“ k Jelenům.

Všichni vyšampónovaný a svěží jsme se sešli na „9“ v Terezičce. Po mši jsme se odebrali směr Davídkova 83. Stále nám chyběl Pímon. A také Boban, Pavel, Škuby, Duby a také pozvaný host Želvák. S pocitem prázdnosti žaludku jsme se vrhli na masíčko a čekali na Pímona.

K mlaskání nám Tipík předčítal celý deník. A my už jen nostalgicky vzpomínali na předešlé dny.

Čas nám pokročil a my jsme se ze zahrady odebrali do obýváku, kde jsme shlédli Pupendo. A vlastně jěště jsme se chopili hudebních nástrojů (tedy jak kdo) a s chutí jsme si i zazpívali. Schylovalo se k večeru a tak jsme se rozloučilis Kolťákem a domluvili si příští schůzku 1.9.2003 v čajovně Romantinka.

Kvítě