Cyklovýlet po Šumavě

Šumavský Špičák a Černé jezero

Že jsme byli 10 minut po srazu jen dva, to už se mi stalo, ale že by to byl konečný počet, to sem ještě nezažil. Budiž. Já s kolem a Honza Kundrát bez kola. Docestovali jsme vláčkem z Hlaváku až do Klatov, kde mi Honzík nadiktoval dlouhý seznam věcí, které mám koupit. Po zvážení jsem mu zase vrátil svou půlku společných věcí, které mi v s velkou radostí předal ve vlaku.

Mým úkolem bylo se nějak dopravit s nákupem do Zelené Lhoty, kde jsme se měli „meetnout“ s Honzou, už s kolem. On si totiž v čase mé cesty chytil stopa z Klatov do Nýrska a z Nýrska už musel vlakem. Já ujel 35 km do Zelené Lhoty vcelku po rovině, ale za stálého deště a téměř pořád proti větru. Když jsme se okolo půl čtvrté opět setkali, tak byla lehká sváča v podobě čokolády a vyrazilo se.

Avšak nebylo to takové to flákání po rovně na silnici. Téměř okamžitě začlo strmé stoupání na Špičák. 500 m převýšení, ale okolo půl šesté jsme byli nahoře. Přijíždím k rozcestníku a najednou kde se vzal, tu se vzal… Karel Hořínek! To už jsme byli tedy tři. Úspěch. Padesáti procentní nárúst osob na akci vždy bodne. Padla mlha a stále velmi sině pršelo. Zewlili jsme necelou hodinu. Snědli jsme rohlíky s Karlovou Nuttelou a mojí šunkou a vyrazilo se k Černému jezeru.

Tři kilometry společné jízdy ve třech a Karel píchnul. (To ještě asi nevíte, že se mu to do pátku povedlo celkem pětkrát :-) ) Byl to ještě asi kilometřík, tak jsem vzal Karlovy brašny na brašny a Karel už to nějak doběhl. U jezera byl přístřešek, kde se dalo schovat už před tak dost otravným deštěm. Já si ohřál nohy v jezeře, Karel měnil duši a Honza to všechno komentoval a kibicoval. V mezičase se dojedla i moje vánočka ještě s úplným zbytkem nuttely. Chvíli jsme se pokochali krásami šumavského jezera, již za šera a vyrazili jsme zpět k místu našeho setkání. Odtud pak jeli asi 2 km do nejbližší autobusové zastávky. Pršelo a tak to byla jedna z možností přespání.

První autobus nás měl ráno navštívit v 4.20, ale to jsme neřešili. Udělali jsme si vyikající špagety s kečupem a Honzovou zeleninovou omáčkou. (Nebyla soukromá, ale byl to jeho nápad…) Bylo to nadmíru vynikající, akorát se mi povedo zapomenout si lžíci, takže jsme se o ně střídali. Bylo vcelku chladno, tak jsme si uklidili věci; co šlo, dalo se sušit, zamkli jsme kola a vlezli jsme si do spacáků. Vši na alumatkách, tak se na betonové podlaze s pohodlím nedalo moc počítat. Pomohlo tak jen Teletubbiesovské TULI-TULI. :-)

Zaprášené Prášily

Úterní den pro nás začal až téměř v jeho půlce. Vyspávali jsme do půl dvanácté. No, vyspávali… Kdyby chtěl někdo čárkovat, kolikrát se kdo převalil, tak by mu nejspíš A5ka z obou stran nestačila. Když jsme se tedy přestali převalovat a někdo vylezl ze spacáku (teď už nevím, kdo to byl jako první), tak ho ostatní hned následovali. Pár lidí na tu zastávku skutečně přišlo, ale nikdo to neřešil. Někdo si nás fotil, někdo šel radši čekat ven, do neustávajícího deště a někdo si jen nerušeně povídal s partnerkou a nás si vůbec nevšímal. Jestli se dělo ještě něco jiného je klidně možné, ale v tom případě jsme spali.

S velkým elánem (stále pršelo a vítr neustával) jsme se sbalili a přesunuli se 3 km do nedaleké Železné rudy před supermarket. Aby se správně projeil zákon schválnosti, tak přestalo pršet. Jako správný socky jsme zakempili před výlohou sámošky a začli dělat poridge. V hotelu jsme natočili vodu a snídaně byla okolo třináté hodiny konečně hotová. 500g vloček a velká plechovka broskví nám ve třech stačila a skvěle jsme se nasnídali. (O Spoustě kokosu, cukru, rozinek, kakaa a skořice nemluvě :-) ) Umyli jsme kotlík, načepovali další vodu, koupili gumičky do vlasů :-) a mohlo se vyrazit.

Aby to nebylo moc fádní, tak začalo zase lehce pršet. Čekal nás vejšlap nahoru na hřeben. Mohlo to být opět takových 500m nahoru. Hodinka cesty a co se nestalo… To by nikdo neuhodl, Karel píchnul podruhé. Jelikož u prvního exidentu u Černého jezera nelepil, ale jen měnil, tak teď lepil obě duše. Ve 3 bylo zalepeno a vydali jsme se dále do kopců. Po chvíli přestalo pršet. Okolo půl páté jme obědvali pod stříškou na vrcholu kopce chleby s pomazánkovými másly. Zahřáli jsme se přitahováním na nosném trámu přístřešku a abychom dále moc nevychladli, tak se pokračovalo. Teď již ale s kopce, takže byla dost zima. Ono když jede člověk po uzoučké štěrkové cestě s brašnami na nosiči 55 km/h, po větru, tak to celkem fouká. :-) O půl 6 jsme dorazili k jezeru Laka. Byla mlha, tak jsme toho moc neviděli, ale na úkor toho zase chvíli nepršelo. Nakrmili jsme kachny, které se nebáli přijít až k nám, chlebem a dokonce nám zobali i z ruky. Rozhodli jsme se pokračovat k vesnici Prášily.

Dorazili jsme něco po půl osmé a jali jsme se hledati občerstvovací zařízení. Byli jsme úspěšní a našli jsme skvělou restauraci, kde jsme se zahřáli a usušili některé svršky. Padla i objednávka na hranolky a na vídňský guláš s knedlíkem. Točili světlé i tmavé, tak jsme testli oboje. :-) Když nám po desáté začali naznačovat, že by už chtěli jít domů, tak jsme se někteří oblíkli :-), věci s topení si dali do baťůžku, již suché peníze do peněženky, zaplatili jsme a vydali se zpět „na kůň“.

Moc dlouho nám ta jízda však nevydržela. Ještě na náměstí se Karlovi podařilo přetrhnout řetěz. Vcelku rychle se mu to podařilo opravit a tak jsme se vydali hledat místečko na spaní. Karel s Honzou prosazovali postavit si stan přímo na náměstí, ale nějak se jim to nakonec naštěstí nepovedlo. :-) Pokračovali jsme tedy s hledáním dále za městem. Našli jsme pěkné místečko v březovém hájku. Postavili jsme stan, protože hned co jsme vylezli z restaurace, tak zase začalo pršet. Ve stanu jsme povečeřeli cheby se salámem a ještě se zbylým pomazánkovým máslem. Okolo půlnoci jsme dojedli, zapli si spacáky a šlo se spát.

Prášily → Poledník → Modrava

„Píp píp píp …“
„Drž hubu potvoro! Ještě je tma… totiž… KOLA!!!“

Rychle vstát, hodit na sebe cyklohadry, snídaně odložena, je 4.40 – rychle zapnout světla na kole a honem na nádraží.

Zvednout třicetikilové kolo do vlaku není moc příjemná rozcvička, ale neudělám ŇYC. Ještě vypisuji do kilometrické banky, že jedu do Klatov a pak už se mi daří hodně rychle vytuhnout. Ani za tu cestu nejsem schopen skrmit víc než Tatranku.

Ležím v polospánku na sedačce a vidím před sebou znova všechny okolnosti, které vedly k tomu, že teď v půl šesté ráno jsem ve vlaku na Šumavu: od chvíle kdy jsem se domluvil s HonzouK, že uspořádá kola; přes chvíli, kdy čtu e-mail s pozvánkou a těším se na akci bez starostí a zařizování; přes chvíli, kdy se vracím z čundru a měl bych za noc opravit kolo, zajít k zubaři a pomoct se spoustou věcí doma a je mi úplně jasné, že nestihnu ani jedno z toho; až po okamžik, kdy je všechno hotovo a rozhoduji se, že za ostatními dorazím. Vracím se do ospalé reality vlaku a usínám.

Osm hodin, Klatovy, konečná, vystupovat! Sedám na kolo a ani trochu se netěším na kilometrové převýšení na Šumavské pláně. Na náladě mi nepřidává ani vytrvalé mrholení a když chci ošmelit kopec v cestě objetím po „asfaltce“ a končí to off-road jízdou mokrou trávou, která je mi „jen“ po kolena, tak jsem nejen mokrej, ale i vypruzenej. Další zklamání mě čeká ve Velharticích, kde není otevřený žádný občersvovací podnik a opakuje se ještě o 400 metrů výše v Keplech. Vjíždím do mraku a během sjezdu ke Křemelné mi umrzají prsty, takže počasí je takové pravé šumavské.

V pravé poledne přijíždím do Prášil a volám zbytku. Ještě trochu rozespale mi sdělují, že právě balí. Abyste si nemysleli, že v národním parku se schovávala nějaká obrovská parta, zbytek tvoří totiž pouze HonzaK, Vítek a Karel. Potkáváme se, vaříme snídani a lepíme Honzovo píchlé kolo.

Náš nejbižší cíl je Prášilské jezero, ke kterému vede pěkná silnička, takže jsme tam téměř hned. Obdivujeme jezero mizící v mlze a z ekologických důvodů zavrhujeme koupání.

Následující cíl je Poledník, ke kterému vede též silnička, jenže značně stoupající. Průměrná rychlost klesá k nule v okamžiku, kdy Karel přetrhl řetěz. Naštěstí mám nýtovačku a tak zajišťujeme nápravu. Ale to by nebyl Karel, aby měl pouze jeden defekt – těsně před vrcholem se ozývá charakteristický zvuk oznamující prudký pokles tlaku v pneumatice. :-) Poslední metry Karel dotlačil a v přístřešku na vrcholu vaříme oběd a Karel se věnuje generálce svého bicyklu. Odoláváme pokušení vidět z rozhledny mlhu všude okolo, ale svařáček je o něco lákavější než kruhový rozhled a někteří jeho kouzlu podléhají. :-) Poněkud nás překvapují policisté přijíždějící teréním vozem, kteří se rozhlíží na všechny strany dalekohledem, na kterém hučí ventilátor…

Vychutnáváme sjezd k Roklanskému potoku a rychle se blížíme Modravě. Karel na tomto úseku lepil jen jednou. Na mostě přes Vydru, která zde vzniká, rozhodujeme pod vlivem soumraku, že sjedem do campu Antýgl.

Stavíme stan těsně u Hamerského potoka a kohosi napadá, že bychom mohli udělat večerní očistu. Vlézt potmě do hučící ledové vody stálo hodně přemáhání, ale stálo to zato! Večeři si vaříme v kuchyňce určené jen pro hosty pensionu, ale naštěstí to nikomu nevadí a tak rozvěšujeme i mokré oblečení po konzolích. :-)

Poměrně unavení zalézáme do stanů a rychle usínáme.

K Lipenské přehradě

Ráno jsme se vzbudili, pojedli poridge (tentokrát podle mého receptu :-) ), zašli vrátit půllitry od včerejška, sbalili se a vyrazili směr přibližně východ. Asi po dvou kilometrech jsme ale zjistili, že další cesta vede po komunikaci, kam je zakázán vjezd na kole. No co, vzhledem k tomu, kolik lidí po ní chodilo, jsme se rozhodli pokračovat. Jelo se vcelku dobře, nikdo na nás nekoukal moc vražedně, tedy až na jednoho šedesátníka. Říkal cosi o tom, že jsme hulváti, když jezdíme tam, kam se nesmí, na to jsem mu odpověděl, že „Hm, ale na rozdíl od Vás aspoň umíme pozdravit. Ahoj.“, což vcelku zabralo. :-) Cesta celkem dobře ubíhala, nakoupili jsme nějaké to jídlo (například kilo cibule a hafo česneku) a pokračovali v jízdě. Před Lipnem Jirka prohlásil, že se mu rozpadá kolo (nebo to možná neřek a byl to někdo z nás, no), což byla pravda, a jal se centrovati. Část z nás to využila k pravidelnému doplnění tekutin. Po prohlášení „tak tohle kolo ujede aspoň 150km“ jsme pokračovali v jízdě a rozhodli jsme se, že Lipno hezky objedeme z jižní strany. Já jsem mírně protestoval („búúúú, já chci jet přes ten dlouhej most!“), leč byl jsem přehlasován a přesvědčen („pojedeme přes lepší“). Prd, nejeli, ale zato jsme si užívali delší, zato však horší cesty. Takovej menší tankodrom, ale vcelku se dalo jet i poměrně rychle, dokonce i když nám sluníčko kompletně zalezlo.

Byli jsme už fakt fest hladoví, když jsme dorazili k hospodě, která ale byla napůl zavřená – vodu nám dali, pivko ne. Protože však ve vesnici nebylo více osvětlené místo a já zorvna píchnul :-(, zakempili jsme před zavřenými dveřmi a zatímco ostatní vařili rizoto (cibuloto s příchutí tuňáka, mimochodem fakt dobrý, akorát ho někteří jedinci moc nejedli), já měnil duši. Po dotazu od majitele hospody, zda nám předzahrádka patří, jsme byli málem vyhozeni, ale mohli jsme klidně dolepit a dojíst a odjet. Dokonce vyšla manželka hospodského a chvilku si s náma povídala (a byla příjemnější, než majitel). Po jídle jsme už jenom zajeli do lesa, rozdělali stan (kam jsme vlezli jenom dva, protožer Jirka a Karel měli zřejmě obavy o atmosféru vzhledem k množství požité cibule a česneku) a usnuli.

Od Lipna do Českých Budějovic a zpět do Prahy

Toho rána jsem se probudil pod sprškou šišek, jejíž původcem byl Vítek… asi mu nedošlo, že mě to nepřipadá jako dobrý vtip, nicméně jsem vstal, a začali jsme dělat porridge. Tedy nejdřív bylo potřeba zlikvidovat blíže nespecifikovatelnou hmotu z předešlé večeře z kotlíku. :-) Po snídani jsme se rychle spakovali a vyrazili podél Lipna dále, směr Vyšší Brod. Po asi půlhodině cesty jsme dojeli na hráz Lipna, kterou jsme si přejeli tam a nazpět, což bylo zpestřeno opravou silnice a průjezdným jediným pruhem. Po další půlhodince jsme dojeli do Vyššího Brodu, kde jsme před COOPem poobědvali rohlíky se šunkou a taveňákem, a pokračovali jsme do Českého Krumlova. V Krumlově jsme se chvíli smáli nezkušeným vodákům, kteří se cvakali na jezu pod lávkou a protože jsme už neměli moc času, vydali jsme se do Českých Budějovic. Abychom stihli vlak, rozhodli jsme se, že pojedeme po hlavní silnici, pak kus po E55 a dále budeme pokračovat po vesnicích. Už jsem byl nedočkavý, kdy se to stane, přeci jen už to nebylo předtím hodně dlouho (takových 150 km), ale při sjezdu z E55 jsem konečně uslyšel známý to zvuk: psssssss. Už popáté za pět dnů jsem vyměnil duši, nabrali jsme u místního chataře vodu a spěchali na vlak.

V Budějovicích jsme byli za chvilku, ale co to? Něco syčí? A není to mé kolo? To je divné! Aha, Vítek najel na hřebík a píchnul duši… už jsme ale naštěstí byli jen asi půl kilometru od nádraží, tak to vzhledem k asi deseti minutám do odjezdu vlaku Vítek doběhl. Na nádraží jsme naložili kola, koupili si občerstvení na cestu (pivo, čipsi) a vydali se do Prahy. V Praze jsme vystoupili na hlavním nádraží, odkud odjel jediný Honza na kole, zatímco my lenoši, poté co Vítek vyměnil duši, jsme jeli metrem do Kobylis, kde jsme se rozloučili. Ač nás nebylo mnoho, tak to byla super akce po pěkných kopečkách, tedy až na pár detailů (5 × píchnutá duše, urvaný sedlo, přervanej řetěz, ztracenej šroubek z nosiče, sjetý brzdový špalky a dva dny skoro nepřetržitého deště… a to mluvím jen za sebe :-) ). Ještě by bylo dobré zmínit kolik jsme najezdili kilometrů, ale vzhledem k tomu, že každý najezdil jiný počet(by vočko 220–570 km), tak můžu uvést jen přibližně průměrnou hodnotu 300 km.