Chopok Jarní prázdniny v Nízkých Tatrách

Příjezd na Slovensko

Konečně nadešel odjezd tak dlouho plánovaného pobytu na Slovensku pod Chopkem!!!

Neváhejte a čtěte, jak to tehdy vlastně bylo, jestli to übec stálo za to a tak! Tak do toho…

Pro tentokrát jsme si neobjednali lůžkové kupé, ale pouze sedátka. Bylo to sice levnější, leč mnohem více nebezpečnější. Gentlemansky jsme přenechali pár svých předplacených míst v jednom kupé mladým Němcům a uvelebili se v kupé jiném—pouze vlastním. Za což se nám ti Němci odměnili tak, že se přišli na delší chvíli nahňácat stejně k nám. Ale přinesli s sebou ňáká ta pivka, gin, jamajský rum, takže nám to zas až tak nevadilo. :-) Konverzace byla docela vtipná. Oni mezi sebou německou hantýrkou, my pražštinou a ve finiši německoanglicky.

Kolem jedenácté jsme je decentně vystrčili na chodbu. Vojtík si s nimi ještě chvíli povídal mezi dveřma, následně za dveřma. Poslouchali taky hudbu. Bohužel nevíme jakou. Vojtík nám totiž odpověděl, že „nějaký kapely“. On übec Vojtík má takový dobrý hlášky.

(Vsuvka: Na sjezdovce jsem se Vojtíka ptala, co má v tom velikým batohu. A co myslite, že tam měl? Přece „Nějaký věci“. :-) )

A když jsme Vojtíka pohladili na patřičných místech, tak nás plácnul přes ruku, jako ať toho o-k-a-m-ž-i-t-ě necháme (což by normálně neudělal, zvláště pohladil-li ho Pavlus).

Nicméně, ve vlaku nás nikdo ani nepřepad, ani neukrad, ani neznásilnil. Už v 6 hodin ráno jsme přestupovali na místní autobus. Bohudíky se nám podařilo přejít silnici, i když jsme neměli díru v hlavě. (viz. foto). A v autobuse s námi jel tučňák! (viz. foto)

Do Bystré jsme dorazili moc brzo, tak jsme posnídali na autobusové zastávce a vydali se do místa bydliště. Jelikož ne vše bylo pro nás přichystáno, vzali jsme snowboarda a jako správný Pražáci, co jsou vděční za každý centimetr sněhu, vyběhli na nejbližší kopec a tam se všichni přezouvali, sjížděli kus kopce a fotili se a kamerovali—prostě konečně v přírodě!

Po obědě všichni totálně vytuhli a na průzkum okolí jsem se dostavila jen já, Vítek a holky Hamplovky—ti nejodvážnější. Po procházce nám bylo jasné, že jsme na týden uvězněni v Kocourkově.

Například: naše paní domácí nevěděly, kdy je tu mše svatá, kdy jezdí autobusy. Ve všech autobusových zastávkách byl stržen jízdní řád, přestože tam bylo napsáno „Nenič mě, slúžím všetkým.“ Kdy jede autobus nevěděla ani paní v denně otevřeném stánku na parkovišti, přes které jezdí snad všechny autobusy. Na rozestavěný barák už radši dopředu napsali Zimmer frei. Vinotéka už nepremává nejméně 5 let, ale ceduli ještě nesundali. K informačnímu centru v metrové závěji sněhu nebyla prošláplá už ani cesta. V obchodě se prý musí rohlíky objednávat dopředu. Žádná hospoda nie otevřená. Vše jen pro ubytované, ale vzhledem k chátrajícím objektům tam hosti nebyli už pěkně dlouho. Na zastávce jsme se ptali hocha evidentně čekajícího na bus, kdy že onen autobus jede. Odpověděl – „za chvíli“… Fakt jak v jiném světě.

No a večer byli všichni krásně vyspalí a hráli Monopoly (Vítek n-e-vyhrál :-) ).

Prostě takovej průzkumovací a polehávací den. Ale my jsme vlastně jen sbírali síly na další den na lyžích, že?

Objevení Chopku

Po první noci v našem novém domově jsme se vzbudili v 7 hodin a pomalu se hrabali z postelí. Někdo udělal čaj, ostatní přinesli buchty a vánocky a já nevim co jestě a dali jsme se do snídaně. Skibus odjíždí v 8:15, takže jsme sebou museli mrsknout, abychom to stihli. Ale nasedli jsme na ten jiný skibus, který je také cenově výhodný, ale ne jako ten pravý, který je zadarmo. S tímhle autobusem jsme ale dojeli jen do zastávky Tále, kde jsme přestoupili do jiného autobusu, pravděpododné to byl horský speciál, který nás vyvezl az do Srdiečka, kde je dolní stanice sedačkové lanovky lyžařského střediska Chopok-Juh (South).

Zde jsme si zakoupili pernamentky na celý den (320 na osobu a den, to je velmi solidní cena, pokud vezmete ještě v potaz to, že je to ve slovenské měně). Hned jsme se nazuli do lyží a snowboardů a hurá na lanovku. Pro první sjezd jsme si vybrali černou sjezdovku, ze začátku to vcelku šlo, ale pouze do té doby co jsem zabočili na úsek s boulemi a hlubokým sněhem (jak jsme později zjistili byl tak zákaz vjezdu, který jsme neviděli). První jel Honza@jkt, ten utlumil první, druhou možná i třetí bouli, ale potomho to nějakým způsobem převrátilo a on sjel dalších pět boulí po zádech. Takto dopadla naprostá většina, která se touto cestou vydali. Dál už jsme radši jezdili po normálních neuzavřených sjezdovkách. Zalyžovali jsme si vcelku příjemně, i když některým vadilo, že sjezdovky moc nezrolbovali. Oběd jsme si dali v chatě u horní stanice sedačkové lanovky.

Potom asi kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme nasedli na pravý skibus a vydali jsme se dolů do místa našeho dočasněho bydliště. Zde jsme všichni příjemně unavení padli a ve frontě pak čekali na sprchu, kterou jsme všichni moc potřebovali. K večeři ani nevim co přesně bylo, ale vím, že to určitě vařil Vítek a asi i Katuška a taky vím, že to bylo moc dobrý. Večer jsme se ještě domluvili, co chce kdo podniknout příští den a odebrali jsme se vyspinkat.

Znovu freeride

Jak jsme se předešlý večer domluvili, tak jsme si ještě večer nařídili budíka na nějakou hroznou ranní hodinu. Myslím, že to bylo něco jako 7. Vstali jsme tedy, posnídali jsme vánočku s marmeládou a čajíkem, udělali jsme si svačinu, oblíkli se a okolo 8.10 jsme já a Katuchka vyrazili na autobusovou zastávku v domnění, že tam ostatní již budou a nebo že dorazí o chvilku později. Ale ku našemu údivu se tak nedělo… Přijel autobus a nikdo nikde. Nastoupili jsme tedy, že ostatní dorazí nejspíše ski-busem, který jezdí ještě o 10 minut později a který je zadarmo.

Krásné ráno, modrá obloha, žádnej mráček, tak jsem si říkal, že by se nemusela opakovat situace z předešlého dne, kdy byla mlha a sněžilo. Ale absolutně jako na potvoru se děl přesný opak našeho očekávání. Jen co jsme dorazili krapet blíže ke středisku, tak byla vidět obrovská peřina, která zahalovala celý svah Chopku JUH. Nebylo vidět ani na druhý sloup sedačkové lanovky. :-) A ještě k našemu velkému potěšení začalo opět sněžit. V čase, kdy měl přijet ski-bus jsme sjeli dolu, v naději, že by ostatní třeba přijeli… :-) Ale byli jsme dost velký naivky, protože se tomu tak nestalo. Všichni, srabi, zůstali doma!

Vyjeli jsme tedy úplně nahoru a zjistili jsme, že nahoře na kopci muselo asi sněžit celou noc, protože tam bylo opět dobrejch 40 cm neuježděného prašanu. Fakt, nekecám!!! Super lyžovačka v prašanu nahoře u té rychlopomy. Dopoledne jezdily všechny vleky, i když byl chvílemi celkem velký vítr a viditelnost naprosto minimální. Jediné, co bylo za celý den pozitivní, bylo to, že tím, jak nasněžilo, že na té černé, u dojezdu dolů k lanovce nebyly šutry vidět už v 11 dopoledne, ale až tak v 1 odpoledne. :-)

Okolo 12 jsme se dojeli na chvíli ohřát do bufáče u konce lanovky. Dali jsme si Kofolu, snědli jsme naší sváču a vyrazili jsme na svah. Avšak k našemu překvapení poma Doplmayer navazující na lanovku nejela! A to zrovna docela i přestal foukat vítr… :-) No, neuděláš NYC…

Tak jsme tedy byli odkázáni jezdit pouze na lanovce a posléze dole na pomě pod lanovkou. Asi okolo 3 hodin, když začalo zase brutálně chumelit, foukat vítr a byla zase strašná mlha, tak jsme si řekli, že to stejně nemá cenu hrotit, že pojedeme tím dřívějším busem zpátky domů. Vyjeli jsme tedy nahoru pro můj batoh a přesně v momentě, když jsme se chystali na poslední jízdu dolů k busu, tak pustili Dopelmayera!!! A to byla pořád strašná sibiř! Já to nechápal… Ale, už to bylo stejně jedno, protože jsme už byli unavení a rozhodnutí, že to balíme, a tak jsme tedy jeli dolu k busu. Bus přijel, my nastoupili a na Tále jsme vystoupili a nastoupili do druhého busu, jak jsme byli donuceni učinit ráno i o den dříve. Ale najednou na nás někdo křičí, kam se hrneme, že do Bystré jede právě ten autobus, ze kterého jsme právě vystoupili! A aby se v tom člověk vyznal! :-) No, Slováci, no… Ty nic neřeší a je jim všechno jedno. :-) V pohodě jsme do naší rezidence dorazili a po převlečení jsme se šli podívat na ty flákače. Byl tam akorát Pavel s Maruškou. Ostatní byli někde pryč. Lyžovat či snowboardovat na Mýtě.

K večeři byla super čína s rýží. Díky Pavle a Maruško!

Po večeři jsme zahráli Jungle speed a pak jsme šli i docela brzo spát, protože zevlové byli po tom dni nic nedělání dosti unavení. :-)

PS: Jenom bych chtěl podotknout, že Maki ve svém článku zmiňuje, že na Chopku bylo krásně, málo lidí a super sníh… Tak až na to, že bylo krásně, souhlasím. :-)

Unavená a zrakvená část

Budík nezazvonil ve tři čtvrtě na sedm, ale člověk zvyklý vstávat o patnáct minut dříve je stejně už napůl vzhůru, a tak se rychle vyhrabe z postele, aby jako první zabral místo v koupelně, což je při počtu devíti lidí vysoce strategické.

K snídani byl chleba s nutelou a spousta a spousta drobků, protože když jsme si ku konzumaci dovezli starou dobrou šumavu (zas tak stará ale nebyla :-) ), tak tou cestou trošičku utrpěla, takže to byla kůrka a drobky, ale taky dobrý, pokud si zrovna nečtete složení tý nutely. Během snídaně se tak nějak zformovala myšlenka nikam nejít a jenom se flákat a v některých případech – lízat si rány – buď z lyží nebo ze včerejší partie monopolů! :-) Vítek s Katuškou, jelikož bydlí mimo, nebyli touto epidemií postiženi a odmítli se nechat nakazit, takže jeli na celý den na Chopok lyžovat – prý tam bylo fakt krásně, málo lidí a super sníh.

No a co jsme dělali my, flákači? Snídaně se pomalu přehoupla v lenošení a to v bitvu o nová území—Carcasone. Někteří lidé se už od začátku tvářili, že to všechno vyhrajou, ale ňáko jim to nevyšlo a teď se na mě zlobí :-( … :-)! Pavel s Maruškou se k nám odmítli přidat a radši se šli projít a při té příležitosti i nakoupili, takže jsme k obědu měli výbornou zeleninovou polívčičku.

Když se zase všechno začalo zvrhávat v nehoráznou flákačku, bylo rozhodnuto, že se půjdem projít směrem k Mýtu a někteří si s sebou vzali lyže (Anežka a Vojtík) nebo snowboard (no přiznám se – já, a též Pavlus) a zbytek se šel opravdu jen projít a nebo se smát mým ubohým pokusům o udržení se na tý zatracený věci, která má sice oproti lyžím tu výhodu, že se nemůže zkřížit, ale zase se na ní o to hůř zatáčí a plužit nejde vůbec. :-) Večer jsem jakžtakž zvládla zatočit i bez Jiřího pomoci a dokonce jsem ani nezabila žádné malé děcko z lyžařské školky, na jejímž „svahu“ jsem se plácala. Další kdo plácal byla Kačka – její sněhová slečna byla super a dokonce odolala i pubertálním pokusům o změnu identity, o kterou se někteří pokusili (že, Honzo a Pavle?).

Večer jsme co nejvíc zkrátili, protože jsme potom dni flákání byli fakt dost utahaní, takže jsme šli spát ani ne moc pozdě. Dobrou noc!

Rolby těší sjezdaře

Den začal opravdu slibně – Jirka s Pavlem si přivstali a došli nakoupit, takže jsme snídali čerstvé rohlíky s bryndzou. Z původních pěti lidí, kteří měli zůstat doma (Vojta, Pavlus, Anežka, Vítek a Katuška) se však málem stalo šest. Maki totiž při odchodu zjistila, že má otlačené nohy z lyžáků a nemůže je zapnout, natož v nich jezdit. Po chvilce dohadování rychle vyměnila sjezdovky za snowboard a stihla ještě (sice v ponožkách, ale přece) doběhnout autobus.

Lyžování tentokrát opravdu stálo za to. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a navíc napadla spousta nového sněhu, takže nahoře jsme jezdili po kolena v prašanu. Teda moc nám to nešlo, pořád jsme padali a vůbec byla legrace. U oběda jsme už byli všichni pořádně utahaní, takže jsme nikam nespěchali a odpoledne jsme volili spíš urolbované sjezdovky.

Maki, která se ráno nechala i se snowboardem vyvézt nahoru, si sice docela užívala ježdění na modré sjezdovce, se nakonec (pod menším nátlakem) rozhodla sjet dolů po černé. Aspoň jsme měli cestou zpátky o čem poslouchat.

Doma se strhla velká bitva o koupelnu, museli jsme se totiž stihnout umýt ještě před mší v Mýtu. Nevím, jak se nám to podařilo, ale přišli jsme včas a stálo to za to.

K večeři jsme si udělali (teda Vítek udělal) knedlo zelo uzeno. To by člověk neřekl, kolik radosti může způsobit jedno malé zvířátko…

Za hřebenem je Jasná (výprava na Chopok North)

Jako obvykle jsme měli ráno naspěch – koupelna, snídaně, jídlo na oběd, ještě několikrát koupelna… nazout lyžáky a honem na skibus. Cíl dnešní výpravy byl jasný – prošlápnout ve sněhu cestu na severní stranu druhého nejvyššího vrcholku Nízkých Tater. Na Srdiečku se nám objevily na tvářích úsměvy: vypadá to, že nahoře na Chopku bude svítit sluníčko – vrcholek prosvítal v mlžném oparu. Vyjeli jsme lanovkou a vlekama nahoru, kde nás čekal menší výšlap na úplný hřeben. Postupně jsme se dostávali výš a výš nad mraky, až se před námi rozložil nejúchvatnější výhled, který jsem snad kdy v životě viděl. Jižní strana svahu byla zahalena v nadýchaném moři mraků a naopak při pohledu na sever se na nás z dálky pyšnily Vysoké Tatry (viz obrazová dokumentace, doporučuju!!!). Udělali jsme pár snímků – připadal jsem si, jako kdybychom úspěšně zdolali Mt. Everest :-) – a pak hurá freeridem dolů na severní svahy. Sjezdovky byly výrazně upravenější než na Juhu, takže parádička. Ta horší věc ale byla, že tam bylo neskutečně moc lidí (Špindl hadr). Nevím, jestli to bylo tím pěkným počasím, každopádně fronta minimálně na čtvrt hoďky. A jelikož jsme dolu k pokladnám dorazili v 11h, tak jsme museli máknout, abychom si jakžtakž všechno projeli a zároveň stihli skibus zpátky ze Srdiečka. Dali jsme rychlý oběd na lanovce a k odpoledni jsme se ještě vyblbli ve snowparku (viz video Crash Pavlus, taky doporučuju. :-) Kolem třetí jsme se už přibližovali k lanovce, která nás vyveze na nejvyšší bod severní strany. Ale pozor, na vrcholek je to ještě tak půl kilometru = půl hodinky brodění hlubokáčem v lyžácích za dobrého počasí…

To bylo právě to ono… za dobrého počasí. Od tohoto dne si budu pamatovat, že počasí na horách se mění ! O P R A V D U ! rychle. Když jsme se připravovali na výšlap, už docela silně foukalo. A když jsme se po prvních dvaceti krocích udýchaní k smrti zastavili, abychom na sebe alespoň dohlédli, zjistili jsme, že to asi vážně nebude takový leháro, jak jsme si mysleli. Já jsem měl po své nemoci navíc problémy to udejchat, takže jsem se zastavoval po každým metru – doslova. Navíc do toho začalo docela silně sněžit nebo ten vítr rozfoukával prašan; prostě ve vzduchu lítal sníh a jak jsem měl na batohu zachycený lyže, tak mě to díky nim málem odfouklo. Když tak člověk stoupá v takovýchhle podmínkách nahoru, tak se ptá sám sebe, proč to vlastně dělá, proč se namáhá, proč ze sebe vydává takový maximum energie! Okamžitě si odpoví: „Abys tady nechcípnul ty vole. Teďka o tom nepřemejšlej a šlapej.“ S odstupem času si ale odpoví jinak: „Abys na to mohl takhle vzpomínat.“

Po nekonečně dlouhým času plným nadějí jsme polomrtví dorazili k bývalé stanici lanovky na vrcholu. Škoda, že jsme se nevyfotili. Bylo by moc hezké srovnat s nimi fotky z prosluněného rána. Myslím, že naváté krystalky zledovatělého sněhu, kterými jsme měli pokryté celé oblečení a obličej by v tomto srovnání působili komicky… Nazuli jsme si lyže nebo snowboardy a vyčerpaní, ale šťastní, že už to máme za sebou, jsme sjeli na Srdiečko. Naši kamarádi na nás působili velmi zachovalým dojmem. :-) Ve skibusu z nás tál zmrzlý sníh a my jsme si bytostně uvědomovali, že máme zase kus života za sebou.

Ani nevím, co jsme měli na večeři, a tak doufám, že to nebylo z toho dne to nejpodstatnější. :-) :-) :-)

Na běžkách na Aljašku

Ráno jsme se vzbudili klasicky v sedm ráno, samozřejmě za vydatného přispění několika budíků, s větším či menším úsilím jsme pozvedli své tělesné schránky z míst odpočinku, a poněkud tyto upravili. Posnídali jsme vánočku s čajem a takto posilněni se přesunuli na nedalekou zastávku autobusu, kde Někteří Účastníci výpravy zjistili, co všechno jim chybí, nicméně nakonec jsme do skibusu nastoupili všichni, dokonce s víceméně kompletní výbavou.

Na výchozí zastávce lanovky prošla naše šestičlenná skupinka mimo turnikety, vyzbrojena včerejšími a ještě staršími permanentkami, jimiž jsme demonstrovali svou dokonalou nenápadnost. Od horní stanice lanovky jsme se rozhodli jít po o něco málo kratší, avšak neupravené cestě, což se po pár desítkách metrů ukázalo být špatným nápadem, jelikož sníh byl opravdu hluboký a kromě toho také překvapivě mokrý.

Převážné procento výpravy se po chvíli vzdalo a sundalo si běžky coby zbytečnou přítěž, ale někteří jedinci přes nepřízeň přírody dorazili na vroubkovanou cestu, původně se nacházející v nedozírnu nad námi, aniž by snížili úroveň obtížnosti cesty přesunutím několika kilogramů dřeva a plastu (nebo jenom plastu) o něco výše.

Po překonání této překážky byl v plánu přesun směrem vzhůru pomocí tatrapomy, což se neobešlo bez menších potíží, protože naše nenápadnost při překonávání turniketu byla příliš nápadná, nicméně nakonec nás vlekař pouze upozornil, že není čtrnáctého, ale šestnáctého, a nechal nás vyjet nahoru. Tam byla strašná sibiř, a proto jsme prohlédli Kamennou chatu pěkně důkladně, včetně interiéru a zkontrolovali kvalitu nápojů a teplých jídel.

Po těchto příjemných chvílích nás ostrý vítr a drobný sníh navrátily do kruté reality, v níž se běžkování zdálo být pouze vzdáleným ideálem, a po zhruba padesáti minutách chůze po hřebenu s běžkami v ruce, při níž jsem si nevím jak ohnula hůlku, jsme odhlasovali návrat zpět. Cesta zpátky ke Kamenné chatě byla velmi zajímavá, avšak zajímavá stále stejným způsobem. Vítr, sníh, mlha… Z tohoto záchytného bodu jsme se částečně po svých, částečně na běžkách či lanovkou dokyblíčkovali dolů a v půl čtvrté nastoupili do autobusu ve směru teplo, sucho, čaj.

Počet na běžkách ujetých kilometrů se v tomto případě blížil nule, ale výlet si všichni užili, takže nikdo nemůže mít žádný kecy.

Podpůrná skupina na sjezdowkách a snowboardech

Ač v počtu zredukovaném, stejně jsme si pěkně zablbli :-)

Poměrně hodně lidí se vydalo na běžky, avšak nás, kdož jsme se ještě jízdy z kopce dolů dostatečně nenabažili, lákaly spíše sjezdy. V počtu pět lidí (Maki a Vítek snowboard, Anežka, Pavlus a já sjezdy) jsme si tedy užívali kopce, v poledne opět otestovali kvalitu restauračního zařízení Kosodřevina (teda ta kvalita šla IMHO hodně dolů, protože jsem v polívce našel kus jakési pórovité blésmrti, vypadalo to jako sušená kost, fakt mňamka) a posléze se vydali dolů. Lyžování bylo spíše horší, protože v dolní polovině sjezdovek byla brutální mlha a mizerná viditelnost, ale dole to šlo vcelku dobře.

Vítek na snowboardu demonstroval svůj přirozený talent, Maki zase přirozenou eleganci :-), zkrátka šlo jim to oběma, každému sice jiným způsobem, ale pobavili oba. Já zase cvičil akrobatické lyžování, aneb jak hodit největší tlamu na nejblbějším místě, také mi to celkem šlo, zejména při sjezdu od chaty Kosodřevina. Kdo by to byl řekl, že tam bude taková díra (původně myšleno ještě před tím, než jsem ji potkal, ale ono ostatně i potom)…

Postupem času začali lidé odpadat, dokonce ani vydatný doping ve formě čokolády a sušenek příliš nepomáhal, inu zalomili jsme to a zamířili ku domovu.

Večer jsme pojedli výborné knedlíky s vejci a špagety a soutěžili v pojídání rohlíků—co myslíte, dá se sníst jeden blbej suchej rohlík, bez másla, bez vody, pod jednu minutu? Já si myslel, že jo, a tak jsme prohrál jedno pivo. No nic, rohlíček chutnal, ale fakt se to nedalo, ani rohlík čerstvý, přirozený, ani rohlík předem připravený a zkomprimovaný.

Juh mizí v mlze

V každé vetší a hromadnější akci se většinou stane něco hodně blbýho. Taky že jo, naštěstí až na konci.

Ráno jsme se s celkem dobrou náladou probudili, provedli hygienu, posnídali a počali se zvedati k odchodu na sjezdovky a snowboardy, leč tu nás Maki překvapila svým zoufalým výrazem a neradostným konstatováním, že se jí ztratily peníze, něco přes dva tisíce korun. Za chvíli se k ní navíc přidala i Kačka, naštěstí se sumou výrazně menší. Vzhledem k tomu, že náhodná ztráta byla vyloučena a ani důkladná prohlídka nic neodhalila, klesla nálada pod bod mrazu. Řekli jsme si však, že s tím teď už vážně nic neuděláme, a přesvědčili Maki, že než aby zůstala doma a věnovala několik hodin užírání se a prohlídce prostoru o ploše několika málo metrů čtverečních, bude lepší, když s námi pojede lyžovat. Po konzultaci s rodiči se rozhodla, že to bude kvůli pojištění řešit přes policii.

Inu dojeli jsme na svah, zakoupili permanentky a počali lyžovati. Bylo celkem pěkně, akorát postupem času začalo sněžit, což mělo poměrně neblahý vedlejší účinek, kterýžto se projevoval tím, že člověk přes brejle ale vůbec nic neviděl, což se zejména v kombinaci s povrchem sjezdovky ukázalo jako krajně nešťastná kombinace. Rozhodli jsme se tedy v dalších jízdách již nepokračovat, alébrž permanentky výhodně odprodati a domů se odebrati.

Většinou se nám podařilo domluvit cenu okolo 200 Sk, což je vzhledem k ceně původní (330 Sk) vcelku rozumné, pouze známá šmelička Katuchka to ukecala na 250, ani okem nemrkla. :-)

Pan řidič byl nesmírně příjemný – zvláště těžce nesl, když se nás deset lidí v lyžácích nedokázalo během dvou vteřin vysypat otevřenými dveřmi z autobusu, tak nás cvičně odvezl o dvě zatáčky dále od našeho dočasného bydliště a ještě poznamenal „a keď vám nezastavím, tak čo urobíte, hej?“, prostě hovado.

Dorazili jsme tedy domů a začali se věnovat přípravě jídla na večerní hody, protože bylo potřeba zlikvidovat zásoby. Měli jsme se úplně výborně, žili si jak na zámku a ve volném čase řešili s paní domácí zavolání pojišťovny a policie.

Páni příslušnící dorazili, souhlasili s námi, že jsme měli fakt kliku, že si ten zloděj nevybral pokoj číslo dva, kde na stolku ležela peněženka s cca. patnácti tisíci erárních financí, a že byl blbej, když si neodnes přehrávač mptrojek, a že nám přejí dobrou chuť.

Za přání jsme jim poděkovali, leč ochutnat nedostali. :-) Zato my jsme si dávali celkem těžce do nosu. Jídla bylo dosti, lihu málo (dokonce snad žádný, pokud se dobře pamatuji, ale tomu se mi skoro ani nechce věřit… nu což, stárneme). Ke konci jsme ještě probrali program, co že to chceme dělat další den, a jestli je lepší jet domů ráno, v poledne, nebo večer a kdy chceme býti v Kobylisích a tak vůbec. Nakonec jsme se dohodli na rozčlenění do dvou sekcí, sekce snowboardové a sekce lyžařské. Ale o tom až zítra.

Mlha stačí ke štěstí

Ráno jsme se probudili, jako obvykle někteří dříve a jiní později, a začali se vypravovat na sjezdovku. Poněkud nepříjemným překvapením byla absence jisté hotovosti hotovosti v peněženkách Maki a Kačky, s největší pravděpodobností zaviněná průnikem cizí osoby včera v době, kdy jsme byli venku. Ale teď s tím stejně nic neuděláme, tak radši půjdeme, ať nám neujede autobus, ne?

Na zastávce jsme se tentokrát sešli opravdu všichni. Já a Pavlus s prknem a ostatní se dvěma o něco užšími prkny. :-) Skibus nás dovezl na Srdiečko, kupujeme permice a jdeme na lanovku. Vyjíždíme DoppelMayer a jedeme po červené až dolů. Nádherná, upravená sjezdovka, na které leží vrstvička prašanu a nikdo před námi po ní ještě nejel. Kde jezdit dál? Pavlovi, Marušce a mě je to jasný… No přece nahoře! Rychle na Tatrapomu a stojíme těsně pod hřebenem. Není tu o moc líp než včera – padá mokrý sníh a je mlha – ale alespoň není vichřice a to nám stačí ke štěstí. Pavla to brzo omrzí, možná také proto, že přes brýle s jednoduchým sklem není vidět vůbec nic… Ale já a Maruška si to maximálně užíváme. Metr prašanu – to znamená, že padání je ještě větší požitek než ježdění. :-D A zkuste si představit, že zahraníte a oblak sněhu vám přeletí přes hlavu a mizí někde v mlze… Možná úplně nejlepší bylo, že jak nebylo vidět nic kromě neporušeného sněhu, tak člověk úplně ztrácel odhad rychlosti. Můj rekord byl, že jsem myslel, že skoro zastavuji, a sednul si na sníh – no a po dvou saltech jsem skončil hlavou někde hluboko v závěji. ;-) Na sjezdovkách je to asi trochu náročnější (abych to uvedl na pravou míru – ne asi ale určitě, a ne trochu ale hodně :-) ) a tak mě Maruška po nějakých pěti jízdách opouští.

V čase oběda sjíždím ke Kosodrevině, ale jaké je moje překvapení, když tam potkávám jenom Pavla. Od úmyslu dát si oběd nás to neodradilo a za chvíli zjišťujeme, proč jsme tu sami – příjde zpráva, že ostatní to zatahují do chaty autobusem v 12.45. Teda, asi je proč. Zejména ti, kteří vlastní jednoduché brýle, si stěžují, že nevidí vůbec nic… Vojtík si šel nějaké lepší koupit, a je o hodně více nadšený ze slečny prodavačky, než z nově nabytých brýlí. :-D

Nicméně mě se na prkně v hlubokém sněhu líbí úplně nejvíc a vůbec mi nevadí, že jsem kompletně promočený. Loučím se se zbytkem a cpu si do kapsy nějaké rohlíky a sýry. Jedu samozřejmě zase nahoru. Viditelnost je tam ještě o dost horší než ráno – na vleku jsou úseky, kde nevidíte ani náznakem jedinou podpěru. Ale ten pocit, řítit se bílou prázdnotou, kde bílá je dole o něco světlejší a spojitě přechází do tmavší nahoře, ale není na ní jediný šrám – to prostě stojí za to! Na závěr jedu skvělý free-ride – prostě rovnou za nosem, kde nikdo ještě nejel. Vjíždím do lesa a už vůbec netuším, kde se nacházím. A k mému velkému překvapení vyjíždím nad Trangoškou (pro neznalé místních poměrů – prostě úplně mimo lyžařský areál :-) ).

Zjišťuji, že kvůli novému sněhu nejezdí autobusy SAD a skibus jede až za dlouho. Po chvíli jsem potkal dva Maďary s pěkným terénním Mitsubishi, kteří mě odvezli do Bystré. To potěší. :-)

Přišel jsem právě včas, aby na mě zbyly palačinky, které nám usmažily Kačka a Maruška. Děkujeme! :-)

K večeru hrajeme autodráhu (takové to na čtverečkovém papíře), Vojtík s Pavlusem mohutně účtují a počítají, kolik je potřeba doplatit, Maki si čte a ostatní si hrajou s foťáky. :-)

Pak přicházejí páni příslušníci, protože Maki potřebuje protokol pro pojišťovnu. Katuchka se rozchází s Vítkem, pan policajt je totiž sympaťák a navíc je zajištěný. :-D

V pozdních večerních hodinách nám Maki vaří „eintopf“. Polívka, do které přišlo, vše co zbylo, a ve které marně hledáte vodu, byla přes vynikající chuť přejmenována na „Maküina pomsta“. :-)

Po složitém jednání o zítřejším programu a odjezdu se, zde už naposled, odebíráme do postýlek.

Návrat domů

I přesto, že nás tížilo vědomí odjezdu, den začal optimisticky. Už od rána svítilo sluníčko a k snídani byla bábovka.

Značnou část dopoledne nám zabralo balení, které ovšem proběhlo hladce a proto se kluci rozhodli pro odjezd dřívějším autobusem v 10.05.

Následující program na dnešní den jsme včera plánovali do pozdních hodin a jelikož o něm měl každý trochu odlišnou představu, byl demokraticky odhlasován.

Nakonec to tedy dopadlo tak, že Jirka, Pavel a Maruška vystoupili už v Mýtě a šli ještě naposledy na svah.

My ostatní jeli až někam, kde jsme dvě hodiny čekali na další autobus, který nás přivezl do Popradu. Odtud jsme plánovali odjezd na noc do Prahy. Ovšem nyní jsme před sebou měli ještě celé odpoledne a podle plánu teď byla na programu vycházka na Štrbské pleso.

My jsme se ale asi hodinu rozhodovali, jestli si máme nechat věci v nádražní úschovně. Děda od úschovny na nás tak dlouho koukal, až nám dal slevu a tak jsme se rozhodli, že jo.

Ovšem poté nám došlo, že na Štrbské pleso už to trochu nestíháme a tak jsme místo toho zavítali do zdejšího supermarketu. Ceny se nám zdály výhodné, Vítkovi dokonce přišlo, že je to skoro zadarmo. A tak jsme nakupovali, hbitě přepočítávali z Sk na Kč a porovnávali, v čem je slovenský supermarket jiný. Když jsme se dost ekonomicky vyžili, začalo nás to táhnout někam do hospůdky. Honza se zatím stačil vyválet v louži a tak se musel jít převléknout, ale za chvíli jsme už všichni seděli u stolů a objednávali si jídlo. Nakonec dne jsme zalezli do nějakýho pajzlu, zahráli kulečník nebo poseděli a počkali až přijede Jirka, Pavel a Maruška a ve 21.20 i náš vlak…

Rozloučení s rájem

Ráno jsme vstali ještě o něco málo dříve a po tradičních soubojích o koupelnu jsme posnídali. Měli jsme výbornou, včera upečenou, buchtu a Někteří Jedinci si dali i včerejší polévku, podávanou pod názvem „pomsta šéfkuchařky“.

Následně se mohutně balilo. Pochvalu si určitě zaslouží ti, kteří krom nacpání svých ponožek do batohu zvládli i uvést kuchyň do stavu před naší invazí.

V okamžiku, kdy se liqidace blížila do závěrečné fáze, bylo vydáno klíčové rozhodnutí – autobus před jedenáctou stíháme. Takže udělat „last look“, rozloučit se s paní Skálošovou a pak nás čeká „příjemná procházka“ se zátěží k zastávce. Tam dokončujeme hyper-výměnu. Pavel dostává od Pavluse Bourákovo prkno, já Vojtíkovy sjezdovky a můj snowboard je zabaven Maruškou. Přijíždí autobus a nastupujeme. Ale naše cíle jsou rozdílné – Pavel, Maruška a já jedeme do Mýta na sjezdovku a ostatní až do Brezna s úmyslem pokračovat do Popradu a udělat si vyhlídkovou cestu na Štrbské pleso.

My tři jsme se v Mýtě rozloučili, domluvili uschování batožiny v lyžařské školce a poněkud se na zimní sporty upravili. To spočívalo zejména v odložení několika vrstev, protože teploměr na sluníčku ukazoval 12°C. Myslel jsem, že budu učit Marušku na snowboardu, ale nebylo tomu tak. Nebylo to totiž potřeba. :-) Maruška si totiž loučku u lyžařské školky sjela přes jednu hranu, pak přes druhou, přejela od strany ke straně a při čtvrté jízdě už udělala oblouček bez pádu… :-)

Lyžování nebylo vůbec špatný. Nahoře si člověk vychutnával kruhové panorama slovenských hor. Dole se klikatí Hron a za ním vystupuje Poľana, která už jen matně připomíná dávný sopečný kráter. V dálce napravo vystupují Kremnické vrchy, které převyšuje Velká Fatra. A pak se člověk rozjede přímo proti nasvícené hradbě Nízkých Tater, jejichž vrcholy jsou zahalené v mracích. A navíc jsem zjistil, že mě to na Vojtíkových lyžích fakt baví. :-)

Hlad se ozýval už dlouho, ale postupně stále hlasitěji. Nejlepším řešením se zdálo uspořádat oběd, a to jsme také uskutečnili. Vybalili jsme, co se nám ráno povedlo zabavit, a nebylo to špatné. :-) Chlebík, brindza, máslo, marmeláda, sýr, perníky, termosky s čajem, … Nakonec jsme ještě zamířili na mátový čaj do bufetu. Sedělo se tam příjemně a moc nás potěšilo, když paní vrchní na dotaz, zda neví, kdy jede autobus, odvětila, že se sestra robí na SAD v Brezne a že jí zavolá.

Následně jsme spokojeně jezdili a jezdili, až do chvíle, kdy se čas odjezdu autobusu přiblížil, a pak se objevil ten problém – jak nacpat snowboardové boty a helmu do poněkud přeplněného batohu. Ale jsme skauti a šikovní k tomu, takže proces byl úspěšně dokončen. Ještě jsme pojedli a pak jsme dospěli k názoru, že to na předem vytipovaný autobus nestíháme. Nevadí, jede přece další.

Přes celé Mýto jsme došli na rozcestí se zastávkou. Naše pozornost se rázem soustředila na místní hospůdku. Času bylo dosti, tak jsme museli vyzkoušet kvalitu podávaných nápojů a jídel. Obsluha na nás koukala poněkud zvláštně, když jsme opovrhli zakouřeným prostředím a usadili se na terase, ale čerstvý vzduch je čerstvý vzduch. :-) Začali jsme polévkou, o které si pamatuji jen to, že byla dobrá a pak jsme si všichni svorně dali selské halušky. Halušky já můžu vždy, ale když jsou s brindzou, slaninou a spoustou dalších dobrot, tak mi ke štěstí nic nechybí. Čas odjezdu dalšího autobusu se přiblížil, ale my jsme se jednomyslně rozhodli raději vychutnávat svoje papání.

Další autobus jsme už stihli a okolo půl osmé dorazili do Popradu. Ostatní jsme našli v hospodě. Výlet na Štrbské pleso jim nevyšel, a tak bylo celkem pochopitelné, že chtěli jet prvním vlakem do Prahy.

Vzhledem k jejich náladě jsme se ani nepokusili prezentovat, že bychom raději jeli až o půlnoci vlakem Vihorlat a přijeli rovnou na Mši k Terezičce. Zbývající čas někteří vyplnili hrou kulečníku, jiní se oddávali konzumaci různých pokrmů a nápojů a ostatní si četly, kreslily či něco psaly.

V dostatečném časovém předstihu jsme vyrazili na nádraží. Vyzvedli jsme zavazadla v úschovně a pak už přijel náš starý známý – vlak Laborec. Úspěšně jsme odsadili čtyři kupé a pohodlně se usadili, tedy spíš ulehli. :-) Chvíli jsme povídali, ale spánek (nebo alespoň nějaká parodie na něj) nás přemohl vcelku brzy.

Na Hlavní nádraží jsme přijeli okolo sedmé. Rozloučili jsme se a vyrazili ke svým domovům, abychom se, až na výjimku, sešli o dvě hodiny později na Mši.

Co říci závěrem? Asi nic, protože některé věci slovy vyjádřit nedají.

Sbohem Slovensko! Vrátíme se! Snad brzo…