Silvestr v Jablonci nad Nisou

Příjezd

Kterak jsme se na Hlavním nádraží sešli, lístky zakoupili a do cíle dorazili.

Pickwick Silvestr není žádná obyčejná akce, to už všichni zainteresovaní bezesporu vědí, či alespoň tuší. Co jí však letos učinilo ještě mnohem zvláštnější, byl průběh srazu. Ač to může znít neuvěřitelně, jako první byl na místě – ne, nesnažte se hádat, nemáte absolutně žádnou šanci – Wocech. Pokud s vámi tato informace otřásla, raději se před pokračováním v četbě zanořte hlouběji do židle, křesla či jakékoli jiné konstrukce, jež vám momentálně poskytuje podporu, abyste neutrpěli žádný otřes či vážnější zdravotní újmu následkem eventuálního pádu na podlahu, protože jako druhý až třetí jsem v doprovodu Vítkově dorazil já. Ano, dokonce celých (no, OK, možná necelých, ale jenom maličko) deset minut před plánovaným srazem. Neuvěřitelné, že?

Inu zkraťme to, postupně dorazili i další účastníci naší skvělé akce, a když jsme usoudili, že už nikoho dalšího nechceme, odebrala se úderná dvojice ve složení Vítek–Jirka zakoupit jízdenky. Během nákupní akce dorazila i Vlaďka :-), a sestava byla tedy již stoprocentně kompletní – finální složení pro první den tedy čítalo následující osoby (v abecedním pořadí, hezčí pohlaví je kvůli společenským konvencím uvedeno jako první): Eliška, Kačka, Maruška, Terka, Vlaďka, Honza, Jirka, Karel, Rákos, Vítek a Wocech.

Cesta vlakem nám příjemně ubíhala za plodné diskuse o anténách a Katuchce, hraní společenských her a samozřejmě jsme se nemohli obejít bez konzumace dostatečného množství poživatin. Při posledním (jediném :-) ) přestupu již objemy některých batohů klesly o povážlivých sedmnáct procent, inu chutnalo nám.

Po příjezdu do Jablonce jsme poměrně rychle našli faru, která se nám měla stát na další týden naším druhým domovem. Z dálky vypadala dobře, zevnitř taky :-), dostali jsme dokonce dva pokoje –jeden velký a druhý malý (ó, jak neotřelá to fráze). Inu, ubytovali jsme se, nejmenovaný tým Terka–Wocech svedl souboj o to, zda bude vlevo spát On nebo Ona (vyhrál tuším On), a zatímco se většina osazenstva začala věnovat blíže nespecifikované činnosti sestávající převážně ze zewlingu, konzumace cukroví, předstíraní vyprazdňování či spíše reorganizace batohu a hraní společenských her, my tvorové na společné zájmy myslící a pamatující (tj. tuším Karel, Jirka, Vítek a já) jsme se vydali nakoupit potřebné zásoby lihu a samozřejmě i něco na večeři, protože nejen chlebem tekutým živ je člověk.

Maličko jsme podcenili situaci, neboť vzhledem k vzdálenosti místního supermarketu by se nám nějaký batoh s sebou nesený fakt dost hodil, leč ne nadarmo byla většina z nás skauti, a skauti si dokáží poradit (což teda já taky, IMHO), inu nedostatek nákupních tašek jsme mazaně vyřešili jejich zakoupením a rovněž přemístěním lahví s lihovinami na méně exponovaná místa, zejména do kapes u bundy (až po zaplacení, samozřejmě). Až si někdo budete kupovat bundu, doporučuju vybrat takovou, aby se jí do kapsy vešla alespoň litrová flaška Magistra. Experimentálně jsme tedy dokázali, že nám ani 5 kg cibule, 2 litry lihu, pár chlebů a mnoho jiných propriet nečiní sebemenší potíže. To jsme ale šikovní, co? :-)

Po donesení nákupu se vyznamenala část dříve zůstavší na faře, kterážto se hbitě ujala připravování úplně skvělé večeře, fakt luxusní číny. Inu nadlábli jsme se a odebrali se pokračovat ve společenských činnostech (deskové hry, konverzace a konzumace lihu). Šlo nám to náramně, ale protože jsme další den plánovali lyže, i ti největší nespavci to zalomili něco po jedné.

Sjezdování na Ještědu

Přežili jsme ve zdraví první noc v nových postýlkách a před námi byl den plný společně strávených chvil a prožití jistě i nezapomenutelných zážitků…

Z teplých spacáků jsme vylezli tak okolo půl osmý a zamířili si vyčistit zuby a hlavně se před celým dnem posilnit ve zdejší jídelně, která nám byla plně k dispozici i s přilehlou kuchyňkou. Se svačinou v ruce jsme se šli obléknout… Pak si vzpomínám na náhlý úprk čtyř členů naší výpravy—a zároveň i nadšených běžkařů—Jirky, Rákose, Marušky a Kačičky, kteří zjistili, že jim autobus odjíždí asi za 2 minuty a byli pryč… = )

My ostatní (já, Eliška, Vlaďka, Vítek, Honza, Vojta a Karel) jsme se vydali s lyžemi a snowboardy na zdejší tramvajovou zastávku—sice oklikou, aůe nakonec jí přece jen dosáhli. (Je zvláštní jet na lyže tramvají … = ))

I s přestupem v Liberci nám cesta zabrala přes hodinu. Pak jsme uslyšeli hlas jakéhosi pána, který z reproduktoru sděloval: LHorní Hanychov—konečná" a s mnoha dalšími nadšenci jsme vyrazili směrem do kopce ke spodní stanici lanovky. Zde jsme měli tu čest vystát frontu a zakoupit si celodenní permanentky (někteří se studentskou slevou, která se dala uplatnit jen na některých pokladnách, jak jsme zjistili další den = )).

Počasí nám moc nepřálo, sluníčko nikde, zato větru a vloček habaděj… Rtuť teploměru také nevystoupila moc vysoko, takže mi po chvíli byla zima. (Vítkovi ne!!!) Po chvíli jsme se rozdělili na lyžaře a snowboardisty. Největší část dne jsem strávila na lyžích s Vítkem—nakonec jsem si užila i trochu prázdnin s rodiči—chová se jako můj tatínek. = ) Také padlo pár silnějších slov, jelikož Vítek ráno všechno organizoval a nakonec zapomněl své lyžařské brýle (celý den vytrvale sněžilo), ale nakonec to přežil…

Až na zimu, kterou jsme se pokusili zahnat punčem a svařákem, to bylo fajn, nikdo neutrpěl újmu na zdraví a v pořádku jsme se dostali tramvají zpátky do Jablonce. Po zbytek večera jsme tak nějak relaxovali, jedli cukroví nebo hráli společenské hry. (Běžkaři přijeli tak v půl osmý po náročné celodenní tůře, chudáčci = ), ale ty fotky krajinek vypadaly pěkně.)

Terka-Smíšek = )

První pokus o Jizerskou padesátku

Pamatuji si to jako by se to stalo včera: Bylo pochmurné ráno a ticho vznášející se nad spícími postavami v sobě skrývalo cosi hrozivého. Něco jako by čekalo na ten správný okamžik, aby vyděsilo co nejvíce lidí a udělilo jim strašidelný start do nového dne. A pak TO přišlo…

Budík zazvonil. Bylo sedm hodin ráno a ze spacáků vykukovala strašidla, ve kterých by dobrý pozorovatel stěží rozpoznal naši čtveřici nadšených běžkařů. Po řádné kultivaci a vydatné snídani však vše vypadalo o něco růžověji. Tento dojem trval ovšem jen do chvíle, kdy jednoho z nešťastníků napadlo popatřit na příruční časoměřič, jenž ukazoval pouze malý okamžik do odjezdu dopravního prostředku předem určeného za vhodný dopravník na běžkařský okruh. To ovšem naše statečné sportovce nijak neodradilo, a tak místní domorodci měli šanci poznat co jsou Pražáci ochotni obětovat vytouženému cíli, když do autobusu nastupovali se svými svršky v náručí. V tomto případě se jednalo o jeden kus rukavice a čaj, který se v našich termoskách toho času nenalézal. Tak se tito zástupci živočišné říše s průměrnou inteligencí poměrně vysokou více méně šťastně dopravili na místo určení. Následovalo nezbytné mazání lyží a shánění čaje a jiných nezvěstných částí výstroje a výzbroje.

Konečně jsem cítila vítr hvízdající kolem uší. To mě předjížděly zbylé tři čtvrtiny výpravy, nadšeně bruslící do kopce. Také já jsem se neohroženě vrhla do boje s dlouhými prkýnky a párem hůlek. Boj to byl zpočátku vyrovnaný. V první zatáčce měly lyže značně navrch a položily mě na lopatky. Já se ale nevzdala a po chvíli jsem znovu zvítězila nad běžkami, gravitací a uklouzaným sněhem a ve vzpřímeně vyrazila dohnat zbytek výpravy. Počáteční nadšení vyprchalo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem roztřepené konce svých dolních končetin zapomněla opatřit náplastí a nepřítel v podobě o číslo větších běžkařských bot zbaběle využil oné slabosti a vytvořil v těch místech estetické, avšak velmi bolestivé puchýře. Na nohou jsem se udržovala pomocí teplého čaje zakoupeného do termosky v občerstvení. Ve společnosti teplého čaje jsme vystoupali k dalšímu občerstvení, vzdáleného, podle toho jak si stěžovaly mé různé části těla, alespoň sto kilometrů. U tohoto místa nacházelo úlevu několik dalších dvounožců, jejichž dopravním prostředkem byly podobně jako v našem případě kousky dřeva, kovu a plastů, seskupené podélného tvaru, takže se pro nás nenašel kousek místa pod střechou a tudíž mi málem upadaly prsty když jsem sobě a svým spolutrpitelům mazala rohlík taveným sýrem v ledovém větru. Po tomto otřesném zážitku jsme více méně demokratickým hlasováním rozhodli o předčasném návratu z důvodu omrzajících uší, nosů a jiných přečnívajících kousků. Když jsme ovšem sjeli do nižších poloh, mínění výpravy se změnilo. Minimálně tříčtvrtinová většina odhlasovala za účelem oddálení návratu vyhlídkový okruh kolem jezera. Před dokončením tohoto jsme, narazivše na rozcestník ukazující směr Jablonce ve vzdálenosti devíti a půl kilometru, odbočili a po pár kilometrech ztratili cestu. Brodili jsme se po kolena ve sněhu strmým svahem, kterýžto znemožňoval postup natolik, že jsme se v polovině sestupu museli posilnit zbytkem rohlíků a teplým čajem. Naštěstí ta sněhem skoro zavátá stopa, kterou jsme sledovali nás přivedla nejen do civilizace, ale také na značku po které jsme původně zamýšleli jít. Cestu jsme po této zkušenosti ztratili už jen jednou a kýžený cíl se po velmi zajímavé lesní cestě, klesající dolů obohacená o několik padlých stromů, blížil celkem uspokojivým tempem.

Vraceli jsme se za soumraku poletujícím sněhem a rozsvícená okna jabloneckých domácností v nás vzbuzovala naději teplé večeře a měkké postele a dodávala tak našim unaveným tělům energii k poslednímu výkonu. Naděje se rozplynula při spatření ztemnělých oken fary, která nám byla přechodným domovem. Sjezdařská skupina s klíči se vrátila až za hodinu, kterou jsme strávili v příjemném teple čínské restaurace naproti kostelu.

Této výpravy dlouhé v konečné podobě asi čtyřicet kilometrů se 28. 12. 2005 účastnili:
Jirka, Rákos, Maruška a Katka (autorka zápisu)

Znovu Ještěd

Takže můj den začínal už v totálně brutální brzkou ranní hodinu a to sice už v 6.30. Na to, že jsme přeci měli prázdniny, viď Honzo, tak to bylo hodně brzo. :-) Jediná, kdo sebrala odvahu vstát a vyrazit se mnou na sjezdy, byla v tu dobu pouze Terka, a tak jsme se začali vykodrcávat ven. Vyzubit se, udělat konvici čaje s sebou do lahve, lehce si párkrát kousnout do vánočky, oblíknout, čapnout lyže a najednou bylo půl 8, tak se šlo. Již známou cestou, takže žádné větší komplikace s hledáním tramvajové zastávky. :-) Tentokrát jsme na Liberecké zastávce „Fýrerova“ nečekali (jako předchozí den :-) ) 5 minut v tramvaji, ale zato jsme čekali 15 minut na zastávce, protože nám akorát před nosem ujela trojka! ATSVP! :-) Po příjezdu do dolního Hanychova jsme se rozhodli, že nebude šlapat jako lamy 1 km do kopce, ale že stačí jen 150 m a tak jsme se vydali ke kotvě. To bylo takových 9 hodin, což byl vzhledem ke včerejšímu dni dost dobrej čas. (To jsme dorazili asi v 10:15. :-) ) Ovšem, hned takhle z rána se jim povedlo mě totálně naštvat. U pokladny mě setřeli, že nemůžu uplatnit ISIC, že prej „Permanentky s kartou ISIC prodávají pouze v pokladně F10…“ (Pokladna u lanovky ČD na Ještěd.) Takže jestli chci, tak si to prej můžu vyšlápnout nebo si mám koupit bez slevy a nebo mám okamžitě vypadnout, protože zdržuji frontu. Nějaká paní zezadu z fronty se ozvala, že to je prej hovadina, ať si jdu stěžovat – a to bych musel stejně nahoru, tak jsem nechtěl dělat moc tlaky, koupil jsem permici a radši jsem šel rychle do fronty na vlek za Terkou, která už na mě netrpělivě čekala.

Lyžovačka – no, sice už jsem měl lyžařské brýle (včera jsem takové štěstí neměl :-) ), ale o to víc foukal vítr a chumelilo. Fronty mi přišli ještě delší než předchozí den. Byli jsme se podívat i na druhé straně kopce na Pláních, ale po zjištění hrůzné situace na svahu a neupravenosti sjezdovek vzhledem k nově napadané třiceticentimetrové vrstvě sněhu jsme se radši rychle snažili vrátit zpět. Ale jak píšu „snažili“, tak to píši záměrně. Na první pokus se to totiž nepovedlo, netrefili jsme cestu, sjeli jsme moc nízko a tak jsme museli znova dolů na vlek. Podruhé už se to povedlo a lesním traversem jsme se přes občasné potůčky a stromečky přes cestu dostali zpět ke kotvě. Tam jsme se potkali s Vlaďkou, Rákosem a Honzou, kteří se nakonec také vyhrabali a dorazili. Okolo jedné odpoledne přijeli autem PavelM a Katuchka. Pavel se rozhodl, že lyžovat nebude, a tak se Terka s Vlaďkou nechali zlákat situací, zabalili to a chtěli jet s Pavlem na faru. Na poslední chvíli si to ještě rozmyslel Honza, a tak s nimi jel taky. Tak jsme tam zůstali již jen tři. Já (Vítek), Katuchka a Rákos. Lyžovali jsme až úplně do samýho konce a poslední jízdu nahoru jsme jeli ještě v 15.57 a pořád tam bylo ve frontě dobrech 50 lidí. Dobrý blázni. Samo, to všichni nemohli stihnout. :-) Při poslední jízdě se naštěstí nikomu nic nestalo, a tak jsme se posléze, již bez sebemenších komplikací dostali pěškobusem, trojkou, jedničkou a zase pěškobusem na naší faru. Byl to fajn den.

Běžkový zewl

Ráno jsme vstali asi v devět hodin, nasnídali se, a vyrazili na běžky ve složení: Karel, Eliška, Kačka, Maruška, Jirka. Vzhledem k tomu, že Kačka, Maruška a Jirka byli znaveni po běžeckém výkonu z předešlého dne, vydali jsme se pouze okolo vodní nádrže Mšeno do nejbližších kopců… Cesta začala plynule stoupat, avšak rychlost pohybu byla omezena ne zcela urolbovanou cestou (přes noc napadlo asi 20 cm sněhu). Po asi třech kilometrech stoupání jsme se konečně zeptali, kde že se nachází ty upravované běžecké tratě. Jeden běžkař nám ukázal na nejbližší kopeček, že tam prý jsou dnes závody, tak že to určitě bude urolbované. Nu, vydali jsme se tím směrem, ušli asi půl kilometru, rozhlédli se, zjistili, že to nikam nevede a vrátili se zpět na rozcestí, kde jsme se prve ptali. Náhle jsme zmerčili druhou cestu vedoucí podobným směrem a vydali se po ní… Po chvilence jsme dorazili ke stadionu a začátku běžeckých tratí. Objeli jsme jeden (asi 1,5 km dlouhý) okruh a poté se holky oddělily a vyrazili zpět do Jablonce, Karel s Jirkou ještě tento okruh objeli dvakrát a pak se vydali podél přehrady zpět. Ač jsme toho mnoho neujeli, byla to příjemná procházka.

Než jsme se setkali se sjezdařema, zahráli jsme si Carcassone, pak se společně navečeřeli a po večeru stráveném v kryptě u kulečníku, stolního tenisu a fotbálku jsme šli spát s vyhlídkou na zítřejší výlet do Bedřichova za účelem klouzání se na jednom širokém prkénku zvaném snowboard.

Sjezdování v Bedřichově aneb SNBs

Ráno bylo již tradičně poněkud hektické. Tedy, také již tradičně, jen pro někoho. My, lyžaři, resp. skoro všichni snowboardisti, jsme měli v plánu cestu do Bedřichova. Již večer jsme se domlouvali, že pojedeme buď busem v cca 7:50, nebo v 8:50. Já s Eliškou jsme byli pro variantu pozdější… Jenže když v 7 ráno zvonily budíky, vzhůru jsme byli právě jen já a Eliška. Nikdo se neměl k tomu vstávat, a tak jsme i my v klidu pospávali dál. Zhruba v 7:20 se však začalo s rychlým vstáváním. Jirka, Vítek, Karel, Lenka, Eliška a já jsme se začali rychle chystat. Osobně jsem byl přesvědčen, že to nestíháme, ale nechtěl jsem kazit morálku a tak jsem se také připravoval. Když bylo 7:47, Vítek s Karlem se rozhodli vyběhnout a stihnout autobus…

Po chvíli se vrátili, my jsme mezitím už skoro dosnídali a tak následoval problém, co dál. Protože se nám nechtělo hodinu čekat, rozhodli jsme se požádat Pavla o zapůjčení jeho samohybu. Pavel nám své přibližovadlo půjčil a my tak mohli po naložení, nastartování a rozmražení auta vyjet.

Cestu jsme si trochu prodloužili, vzali to zkratkou, sice delší, leč výrazně hůř sjízdnou. To se nám vymstilo v okamžiku, kdy jsme se v zatáčce potřebovali vyhnout autobusu a… Nevyhli jsme se. Místo toho jsme zapadli. Po chvíli marné snahy o vyjetí, kdy se již v obou směrech vytvořila poměrně slušná zácpa, jsme nakonec vystoupili, zatlačili a auto dostali zpátky na relativně sjízdnou silnici.

Nakonec jsme dojeli v pořádku a mohli si začít užívat. Sněhu bylo po předchozích dvou dnech habaděj, takže jsme se sešli zase až v pravé poledne, abychom naplnili své žaludky v místním stravovacím zařízení. S bowlingovou dráhou přímo za zády jsme se posilnili, většinou výbornou pizzou, a mohli zase vyrazit na svah. Odpoledne absolvoval Vítek své první krůčky na snowboardu, po pravdě řečeno spíš kroky, a ve čtyři hodiny jsme se již odebrali k autu a odjeli domů do tepla.

Večer jsem se cestou z půjčovny, kam jsem vracel snowboard, stavil podívat na otevírací dobu jabloneckého bazénu a tam nás čekalo nepříjemné zjištění, že bazén bude za 20 minut zavírat a znovu otevře své brány až 2. ledna, tedy v den, kdy byl naplánován odjezd. Z plánovaného koupání tak nebylo nic a dokonce i akce „plavky“ (zasvěcení vědí) tak byla k ničemu… :-)

Zábava na běžkách

Měla jsem za úkol napsat něco o pondělním výletě na běžkách. Všem se moc omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Teď se konečně něco o našem výletě dozvíte.

30. prosince jsem dorazila za všemi do Jablonce nad Nisou, kde mě na nádraží čekala Katuška a Rákos. To mě nesmírně potěšilo, protože sama bych na faru asi těžko trefila. Cestou jsme se stavili na nákupu a pak už následoval výborný oběd—bramboráky.

Po „nabaštění“ jsme se—já, Katuška a Vlaďka—převlékly a namazaly běžky. Pak už jsme jen venku hodily běžky přes rameno, hůlky nám sloužily jako podpěra a vydaly jsme se směrem k nádrži. Poté, co jsme došly k zamrzlé vodní ploše, nazuly jsme běžky a po upravené cestě jsme dobruslily k orientačnímu plánu turistických stezek. Po poradě s velmi sportovním běžkařem jsme se rozhodly pro upravované tratě. Šly jsme do mírného kopečku, chvilku po rovině a pak následoval velmi strmý kopec nahoru, který jsme bez větších obtíží zdolaly.

Na tratích probíhaly závody a my jsme nevěděly, kudy můžeme jet a kudy ne. Opět probíhala porada. Tentokrát byla poslána Katuška! S Vlaďkou jsme zpovzdálí sledovaly jejich rozhovor. Když se Katuška vrátila zpět, tak první, co jsme se dozvěděly, bylo, že je ten trenér docela hezký. Pak jsme ještě chvíli bloudily, protože jsme se nějak nemohly trefit na tu správnou cestu. Nakonec jsme se ještě zeptaly pár lidí a vyrazily směrem do lesa. Stopa byla částečně zasněžená, takže nic moc, ale sranda byla. Na každém rozcestí jsme se rozhodovaly, kudy kam. Neustále jsme jezdily nahoru a pak zase dolů. Určitě vás zajímá, jestli byly pády. Jakpak by ne a ne jeden ani dva. Ale vše jsme ve zdraví přežily!

Když se začalo stmívat a my nevěděly, kde jsme, vrátily jsme se kousek ke krmelci, kde jsme se vydaly úzkou cestičkou. Konečně jsme věděly, kde jsme. Ještě foto a razily jsme směr město.

Na faru jsme dorazily unaveny. Přes různé překážky a pády se náš malý výlet obešel bez zranění. Doufám, že příště si užijem ještě více srandy a méně pádů.

Snad se vám článek aspoň trochu líbil. Mějte se fajn!

Procházka

Na tuhle procházku jsme šli čtyři – já, Kačka, Pavel Martinásek a Pavel Háček. V podstatě jsme ani nevěděli, kam chceme dojít. Měli jsme v plánu dostat se z města – což se nám přes menší tápání povedlo – a vydat se rovnou za nosem. Bohužel jsme neměli moc času, chtěli jsme totiž po návratu stihnout ještě ten dlouho plánovaný bazén.

Kousek od přehrady jsme uviděli rozcestník, který hlásal, že po modré značce je to jen pár kilometrů na jakousi vyhlídku. Po chvíli dohadování jsme se rozhodli zamířit tam. Cestou jsme trochu znejistěli, jelikož se začalo stmívat. No a ve chvíli, kdy jsme došli na poslední křižovatku před vyhlídkou, nebylo už vidět dál než na nejbližší hospodu. Nutno dodat, že to nebyla jen tak nějaká hospoda, vlastně se nám docela líbila. Nakonec nám nezbylo nic jiného než změnit cíl výletu a posilnit se na návrat.

Do Jablonce jsme dorazili z trochu jiné strany, než jsme původně zamýšleli, podařilo se nám ale vymotat se z jeho ulic a najít faru právě včas na večeři.

Ten bazén jsme nestihli.

Silvestrovská Jizerská 50

V pátek padlo rozhodnutí, že ti nejlepší z nejlepších zdolají trať Jizerské 50. Věděli jsme, že dny jsou velmi krátké, a proto jsme se začali vyhrabávat z poslelí už okolo osmé ranní. Do půl deváté jsme se přesunuli do jídelny a začali v klidu snídat. V 8.47 jsme se usnesli, že chceme stihnout bus v 8:52. Začal zmatek…

Rychle jsme snosili dolu oblečení a lyže. Tentokrát jsme ani na termosku s čajem nezapomněli. Maruška se sice snažila napodobit Jirkovo běžkování s jednou rukavicí, ale já byl tak laskav, že jsem vypadlou rukavici přinesl. :-) Bus do Bedřichova jsme doběhli právě včas, abychom nemuseli zbytečně mrznou na zastávce.

Po vystoupení z přetopeného busu nám bylo trochu chladno, tak jsme hned obuli běžky a bez mazání vyrazili kupředu…

Já s Karlem jsme do kopce bruslili, i když jsme věděli, že Jizerská 50 se má běžet klasicky, ale vzhledem k tomu, že opravdový závod se běžel až o 14 dní později, jsme si řekli, že to nikoho nemusí trápit. 8-) K prvnímu rozcestí dorazil nejdřív Karel, chvíli na to já, pak Jirka a to nejlepší nakonec, Maruška. :-o Pokračovali jsme po trase Jizerské 50, takže nebylo kde zabloudit. V pětikilometrovém stoupání se od nás Karel odtrhl a spěchal na hřeben k horské stanici Kneipa, kde jsme se všichni sešli a dali si výborný čaj a tatranku.

V tuto chvíli máme za sebou 12 km převážně stoupání a vyjíždíme z mírného kopce směr chata Jizerka, kam se dostáváme okolo půl druhé odpolední, tzn. asi 10 minut po Karlovi. Jizerka je na půli cesty závodu a Maruška nenápadně přiznává, že na cestu zpět se moc necítí, takže se musíme posilnit gulášem. Do setmění nám zbývají tak 2 hodiny, což by nám na návrat mělo stačit. 7 km od Jizerky se dostáváme k rozcestí bez rozcestníku. Řekl jsem, že pojedem doprava a ostatní souhlasili. Stopa nebyla udržovaná tak jako ostatní části Jizerské magistrály, ale my se nezalekli a jeli dál. U dalšího rozcestí bylo napsáno „Jizerka 2,5 km“. Konečně nás napadlo podívat se do mapy. Zjištění bylo kruté. Musíme se vrátit zpátky těch 3,5 km do kopce. Než jsme se dostali k místu špatného odbočení, už bylo po čtvrté hodině a začalo se stmívat.

Nejkratší cesta do Bedřichova je 15 km dlouhá a navíc přes hřeben. Nikdo z nás si nevzal čelovku, ale neměli jsme jinou možnost než pokračovat. Když jsme vystoupali ke Knajpě, byla už dávno zavřená. :-/ Závistivě sme se ohlídli za skupinkou běžkařů se světlem na čele. Bílá cesta nebyla bez světla k rozeznání od bílého okolí. Když jel někdo naším směrem, snažili jsme se jet za ním, ale vždy nám po chvíli ujel. Snažili jsme se stoupnout si do stopy a jenom se odstrkovat hůlkama, ale stejně jsme ze stopy vypadávali a potom šlo cestu poznat pouze podle toho, že na ní nebyl hluboký sníh. Po vjezdu do lesa bylo vše snazší. Bílá cesta svítila mezi stromy a tak jsme se konečně mohli trochu rozjet. Potkali jsme dalšího čelovkáře, který se s námi dal do řeči „Co tady děláte takle v noci? Je Silvestr, máte bejt zalezlí v hospodě a chlastat, ne běhat po horách!!! Doufal jsem, že tu budu mít aspoň na Silvestra klid, ale už jsem potkal čtvrtý čelovkáře.“ Společně jsme se tomu zasmáli a pokračovali dál, protože už jme byli značně vyčerpaní a chtěli to mít za sebou. Okolo šesté hodiny jsme konečně dojeli do Bedřichova.

Tím ale putování neskončilo, jelikož o silvestrovském večeru autobusy nejezdí. Domluvili jsme se s Pavlem, aby pro nás přijel autem a zatím, že zalezeme do jedné z hospod. Po 20 minutách jsme konečně našli hospodu, která byla otevřená nejen pro ubytované. Dali jsme si čaj a za chvíli se dorazil Pavel. Kopnul do sebe jedno nealko a šli jsme připevnit běžky na střechu (auta). Po návratu na nás čekal skvělej brrr. salát a řízky. Když jsme po večeři počítali kolik jsme na tratích ujeli, došli jsme k číslu 51.

Jizerská 50 byla pokořena výpravou ve složení Jirka, Karel, Maruška a já,
Ondra zvaný Rákos

Totálně zevlovací běžky

Tak já začnu asi probouzením… Vzbudil jsem se v já už nevím kolik, ale imho bylo celkem brzo… a koukám že nějaký šílenci, jako Jirka a Karel, chtěj jít na ty běžky už takhle hnedka, dokonce stíhali i nějakej autobus… Ale protože zrovna v těchto chvílích dosahovala přitažlivost mezi mnou a spacákem nejméně desetinásobku standardní hodnoty, tak mi jistě dáte zapravdu, že bylo nemožné je následovat. :-) Mimo to jsem si dobře zapamatoval Karlovy včerejší řeči o nějaký padesátce nebo co… :-) Naštěstí se našli tací běžkaři, co sdíleli moje pocity – Pavel Martinásek, Eliška, Honza a Kačka, takže jsme vymysleli alternativní zewl akci, která nám plně vyhovovala.

Takže asi hodinku až dvě po bláznech vyrazila naše pětičlenná akční skupina. Naší výhodou byla přítomnost PavlaM, která nám zajistila pohodlné cestování autem. Nejprve jsme se ale vydali nakoupit jídlo a také samozřejmě dostatek pití na silvestrovskou večeři a následující oslavu. Po prohledávání města a navštívení Billy a Plusu jsme sehnali všechno potřebné a mohli vyrazit do Bedřichova, odkud jsme chtěli jít na náš běžkařský výlet.

Když jsme do tohoto místa dorazili, schylovalo se již k polednímu, takže jsme jednoznačně usoudili, že bude vhodné se před výletem pořádně NAŽRAT! :-) Eliška, obeznámená s místními podniky, nás nalákala na svíčkovou do jedné hospody přímo pod sjezdovkou, kam jsme tedy pod jejím vedením hned vyrazili. Na tomto bohulibém místě, které například PavelM označil za „ráj“, značně utrpěla naše původní představa o výletu, takže nakonec po takových 2 hodinkách sezení, jedení, pití a kecání padaly návrhy typu – „No tak půjdem teď na takovou půlhodinku se projít, aby se neřeklo a pak můžem ještě zajít někam do hospody a pak do toho kostela na šestou.“ :-) Nakonec padl jeden úžasný návrh, že bychom mohli vyjet vlekem nahoru a nějak to sjet dolů, to že už není problém. :-) Pro byl PavelM, Eliška a já samozřejmě, Honza a Kačka nepochopitelně návrh odmítali, že prý když už tak si chtějí kopec vyšlápnout sami… Kompromisní řešení nasnadě – my jsme se vezli a oni lezli. :-) Nahoře jsme se sešli, přičemž musím zmínit, že tedy Honza s Kačkou se činili a dorazli nahoru téměř současně s námi. Poté jsme podnikli menší okruh zpět do Bedřichova, abyste si nemysleli jako že jsme to zalomili rovnou dólu. :-) Ujeli jsme podle odhadu tak 6–8 kilometrů, přičemž jsme si i zastoupali. :-) Sněhové podmínky byly naprosto ideální, jelo se nám skvěle. Nazpět v Bedřichově jsme byli, když se začalo stmívat…prošli jsme se zpět městem (vesnicí, prdelí, nebo co to bylo :-) ) na parkoviště, připevnili lyže, nasedli a vyrazili k místnímu kostelu (aneb na co chodit, když máš auto :-) ).

Kostel se ovšem vypínal nad námi a cestu do celkem strmého kopce po zledovatělé silničce auto bohužel nezvládlo, přestože se nám nečekaně vrhaly pod kola celé skupinky obětavých turistů a tlačily nás nahoru. :-) A tak jsme zaparkovali dole a nahoru šli po svých svěžích a neunavených nohou. :-) Měli jsme ještě nějaký čas, a tak jsme podlehli zimním radovánkám a udělali ze sebe sněhuláky. :-) SIlvestrovská mše byla po čertech krátká, trvala 29 minut a to zřejmě kvůli pěkný zimě, co v kostele panovala. Ale pan farář měl skvělé kázání, dozvěděli jsme se například, že informace, která byla na počátku při velkém třesku a která namodelovala náš vesmír měla asi 10 na 131 bajtů a tak… :-) (Tím nechci říct, že by bylo kázání špatné, ale naopak!) V bujaré náladě jsme poté vyrazili k autu a domů na faru vařit Silvestrovskou večeři a slavit, samozřejmě jsme se domluvili (teď už to snad můžu prozradit), že budeme před světem prezentovat, že jsme na běžkách ujeli takovejch dvacet až pětadvacet kiláčků, abysme nevypadali jak lemra a zewlové. :-)

Procházka

Vydali jsme se na procházku. Já a Katka a Katka a Vítek a Pavel a Anežka. Směřovali jsme někam k přehradě s úmyslem jí obejít. Byl to kousek. Okolo přehrady jsme se pak poklidně trousili a potkávali místní domorodce a telefonovali. (Teda jenom někdo, že jo…)

Dotrousili jsme k navážce. Kolem obklopující sněhová vrstva a přítomný prudký svažík někomu asocioval klouzačku. Klouzání a válení ve sněhu zabralo několik minut. Ostatní postávali okolo. Když válení omrzelo, pokračovali jsme v kroužení.

Netrvalo dlouho a na Katku začala dotírat myšlenka sněhových hříček. Když větu: „Půjdem si něco zahrát“ zopakovala po desátý, stáli jsme u loučky (neoploceného soukromého pozemku) s naprosto neporušenou sněhovou vrstvou. Takže některé hry se přímo nabízely. A tak se vyšlapali cestičky a zkusila se eskymácká honička.

Potom se část výpravy sebrala a naprosto dobrovolně zahrabala Vítka do sněhu. Moc dlouho tam nevydržel. A tak se šlo dál. Procházku skončila v nedalekém zařízení, kde dělali tu nejodpornější čokoládu na světě. Ale,co vy o tom víte…

Silvestrovský večer

Ááá, právě jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl napsat článek, no tak do toho, vzpomínej!

Po celodenní pohodové procházce po jizerské magistrále jsme v podvečer přijeli autem s Pavlem na faru, uklidili jsme si věci, převlékli se, vošplíchli se a od té doby už jen jedli, pili, bavili se a slavili konec starého a začátek nového roku.

Začalo to velkolepě: zatímco jsme si užívali lyžování, zbytek osazenstva připravil famózní večeři v podobě bramborového salátu s řízečky (některé byly dokonce zapečené se sýrem). Nu, pustili jsme se do toho s náležitou chutí, pivečko samozřejmě nechybělo, ba co více, každý si mohl vybrat svoji oblíbenou značku, byly k dispozici Svijany, Plzeň, Budějovice, Gambrinus a Staropramen.

Po večeři jsme se odebrali do krypty zahrát si nějaké ty hry. V průběhu večera jsme se snad všichni vystřídali u stolního tenisu, biliardu a fotbálku. Otevřeli jsme k tomu nějaké lahvinky vínka, otrlejší pili vodku s džusem, a bylo nám dobře. Po nějaké té chvilce nás napadlo vytáhnout kytaru, a tak jsme začali hrát a zpívat, přičemž jsme se snažili přehlučet dva výkonné reproduktory, odkud se linula vcelku hlasitá hudba. Až po nějaké té chvíli jsme dospěli k názoru, že bude lepší hudbu vypnout a snažit se více zpívat, než řvát…

Najednou proběhla zpráva, že jsme prošvihli o nějakých pár minut půlnoc. Neměl jsem hodinky, a tak jsem této zprávě okamžitě uvěřil a pousmál se nad tím, že jsme to zmeškali. Načež přiběhl Vítek, že máme ještě 3 minuty. To byl akorát čas na přípravu Šampaňského a skleniček. Přesně o půlnoci jsme to bouchli a připili si na šťastný Nový rok… Poté jsme se vydali pozorovat ohňostroje v Jablonci, někteří šli ven, někteří sledovali z oken v podkroví. Když jsme se nabažili pohledu na souhru barev rozprskávající se po celé obloze, vrátili jsme se do krypty k našim oblíbeným hrám… Pokračovali jsme v zábavě, někteří postupně odcházeli spát, někteří stále vyhrávali na kytaru, pinkali míčkem přes síťku nebo hráli kulečník, ale i ti nejotrlejší se odebrali asi v půl páté spát. Dobrou noc a hezký rok 2006.

Kratší procházka

Když se na Nový rok všichni jakžtaž probudili a po včerejším večeru zotavili, rozhodli jsme se, že by byla škoda celý den proležet vevnitř a nevyjít si na nějakou procházku, když je venku tak krásně sněhobíle.

Nejdříve jsme se procházeli po Jablonci, řešili Harryho Pottera, Letopisy Narnie a místní architekturu, ovšem pak nám město začalo být jaksi těsné a po tom, co jsme se sklouzli po jednom velkém ledovém kopci, jsme se vydali, tuším, po zelené značce do luhů a hájů za městem.

Šli jsme asi tak něco přes hodinu a došli k protažené silnici, když se vyskytla otázka, zda má cenu chodit ještě dál, když se už začíná připozdívat, bylo potřeba ještě nakoupit a večer jít do kostela. Rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jednu extrémní, která se chtěla dále brodit hlubokáčem a druhou, která se rozhodla jít domů. V té druhé jsem byla já, Kačka, Rákos a Jirka.

Cestou jsme řešili, jestli by nás víc štvalo, kdyby nám někdo ukradl lyže nebo radši třeba 5000 Kč, taky jsme se shodli, že když přijdeme domů ze školy, tak bychom furt něco jedli, no a nakonec nám Rákos udělal přednášku o sdružení Konopa, jehož je členem a snažil se nám vyvracet, že by členové tohoto spolku byli nějací huliči, a pohoršoval se nad tím, jak je konopí diskriminováno.

Po tom, co jsme přišli domů, jsme zase hned jeli s Pavlovým autem na nákup (já, Rákos a Jirka-řidič). K našemu zklamání už byly všechny obchody, kromě nějaké večerky, kterou jsme pak delší dobu hledali, zavřené. Ve večerce jsme nakoupili potřebné ingredience na večeři a na snídani, ke které se Rákos rozhodl upéct perník.

Po návratu domů se někteří lidé pustili do přípravy večeře, já si balila a s nedočkavostí očekávala Pavla Martináska (nakonec jsme vyjeli jen asi s dvou a půl hodinovým zpožděním. :-) Takže potom, co jsme si dali k večeři chleby s rybičkovou pomazánkou a k druhé večeři palačinky, jsme se konečně nějak naskládali do auta (Pavel M., Pavel H., já, Terka P. a Vojta R.). Nevím, jak jsme se tam se všema těma krámama a prázdnýma flaškama od piv mohli vejít, ale byla to sranda a do Prahy nás náš zkušený šofér dovezl bez újmy na zdraví.

Delší procházka

Jak na nový rok, tak po celý rok

Je něco okolo 14 hodin a poslední z novoročních odpadlíků vstávají… Vzápětí padne návrh, že bychom moli jít na procházku – koneckonců čerstvý vzduch je na bolavou hlavu to nejlepší.

A tak se po obědosnídani pomalu oblékáme a vyrážíme ven. Samozřejmě až na pár flákačů (mezi které patří již tradičně Wocech a ještě pár dalších).

Procházíme Jabloncem až na kraj, kde odbočíme do lesa směr rozhledna Černá Studnice. Ti, kteří si na rozcestníku nepřečetli její nadmořskou výšku, jsou náhle překvapeni kopcem, do kterého se jim po Silvestru nehce šlapat. A tak nás zhruba v polovině opouští s výmluvou, že je přece potřeba dojít na nákup! A Špidla navíc dodává, že bude potřeba auto, protože sámoška je přece daleko… Tím se tedy separuje skupinka lidí, kde je Rákos, Vlaďka, Kačka a Jirka. Zbytek dobyvatelů Černé Studnice tvoří HonzaK, PavelH, PavelM, Maruška, Karel a já. Uzounká cestička se stále klikatí lesem, až nás pomalu přivádí na návrší kopce, kde je vesnice s názvem Horní Černá Studnice. Pomalu míjíme penzion Samanta a tím se některým z nás začíná v hlavě rodit myšlena jídla. Před Mapou se pak začne řešit co dál – jsou tři varianty: za a) jít honem na mši, za b) co takhle se jít najíst? a za c) dobýt rozhlednu. Cé je správně! A to také s tím, že nahoře u rozhledny určitě nějaká hospůdka, která ukojí naše žaludky bude… A ta mše? No to se snad taky stihne.

Pomalu se stmívá a my stále stoupáme, rozhledna však není vidět, ale to je způsobeno hustou mlhou… Kde nic tu nic, říkám si, když se však najednou objeví parádní kamenná rozhledna. Chvíli si čteme její historii popsanou na tabuli a pak nadšeni vplouváme do hostince, který je hned vedle… Jenže u jedinného volnějšího stolu, kam bychom si mohli sednout, sedí tři postarší dámy, které zde mají zřejmě něco jako prodejnu a než stačíme cokoliv říct, tak nám hned cpou předměty s tématem Černé Studnice: památeční list, záložku do knihy a klíčenku – a tohle všechno jen za 15 Kč! No nekupte to!!! Tak s těžkým srdcem odmítáme, ale kam si sednem? Kluci nahodí profesionální úsměvy a použijí své diplomatické schopnosti, načež se dva mladíci přesovuvají ven a ochotně nám přenechávají jejich stůl. Tak a teď už nám nic nebrání k tomu abychom se mohli najíst. JENŽE k našemu překvapení tu nic k jídlu není – dneska totiž nevařej, páč se venku grilovalo a už je to všechno samozřejmě snědený… Zkrátka a dobře So ein Pech!

Opouštíme hostinec a opouštíme rozhlednu… Přicházíme do vesnice, kde opět potkáváme Penzion Samanta. Volba je jasná, mši už stejně nestíháme.

Vevnitř nám sympatická servírka nabídne polévky jako první chod… Následují gulášky, palačinky a ještě další spousta druhů jídla a pití. Docela se rozšoupnem, protože všechno je naprosto výtečné a pak přijde placení… Ale i ceny jsou maximálně přijatelné (např. Maruščiny ovocné knedlíky za pouhých 45 Kč). Poté se s totálně nacpanými břichy vyvalujeme z Penzionu a Pavel Martinásek ještě navrhuje zajít na hydromasáž, kterou Penzion taktéž nabízí… Jenže je pozdě a tak se chtě nechtě pomalu vracíme trochu oklikou zpátky do Jablonce. Venku je krásně a cesta je příjemně z kopečka. :-) Přicházíme okolo třičtvtě na osm, kde už holky netrpělivě čekají na odjezd.

Motto na konec: Cesta dobrá, jídlo dobrý, všechno dobrý :-)

Eliška*

Zewl na faře

Sám jsem si to na sebe vymyslel, tak to budu asi muset sám napsat…

První den v novém roce jsme my čtyři odvážlivci (já, Katuchka, KatkaZ a Vlaďka) začali vcelku čile, protože jsme se rozhodli jít na ranní mši. V tu dobu už byli Pavel s Anežkou dávno pryč – museli odjet brzo ráno do Prahy. Brzo vstávat, to by nebylo nic tak zvláštního, ale když šel člověk spát v půl páté, pak k tomu připočtete patřičnou společenskou únavu a pak měl v půl deváté vstávat, aby stihl mši v 9 hodin… No, nebyl to žádnej med, ale zvládli jsme to.

Když jsme se po mši vrátili, tak někteří ještě spali. :-) Probíhal tradiční nic nedělající, zevlovací den. Odpočívalo se, poslouchala se klidná hudba (žádný Rákosovo zvracení do mikrofonu :-) ), zkrátka novoroční pohoda. Vše s heslem „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“

V jednu odjela KatkaZ.

Pro mě pohoda skončila v okamžiku, když za mnou přišel Špidla, abych mu zaplatil za jídlo. Sáhnul jsem do bundu, abych mu dal peníze, a byl jsem velice nemile překvapen, když jsem zjistil, že se bez mého svolení z mé peněženky vytratilo 1200 Kč. Velice zvláštní pocit. Nepřál bych to zažít! :-( Od pana faráře jsme se dozvěděli, že se někdo přes noc vloupal do kostela a dostal se i na faru a obohatil se z mé peněženky, kterou jsem měl v bundě, kterou jsem si omylem nechal dole v přízemí v kuchyni (když jsme se o půlnoci šli ven dívat na ohňostroj, tak sem jí tam pak zapomněl). Pech. O to větší bylo moje překvapení, kdy nám pan farář sdělil, že vědí, kdo je pachatel, že je to jistý psychicky labilní mladík jménem Lukáš, který tuto činnost dělá pravidelně každým rokem v noci ze Silvestra na Nový rok. A že prý s ním nic policie nezmůže… Nechápu sice, jak je to možné, ale to už je teď asi jedno. Že prý nikdy nic nezničí, vždy jen ukradne klíče a totálně vybílí ledničku, :-) ale jelikož jsme se v kuchyni vyskytovali i v brzkých ranních hodinách, tak zřejmě kvůli tomu tentokrát ledničku nevybílil.

Měl jsem tak na hodinu zkaženej den, ale jsou to přece jen peníze. Mohl jsem si v kapse třeba nechat mobil nebo foťák. A taky mohl vzít celou peněženku, což by mě taky dost naštvalo, obíhání všech úřadů kvůli dokladům… Tak jsem to vzal z té lepší stránky. Co mi taky v tu chvíli zbývalo? Tak jsem se vydal do bankomatu, abych měl nějakého floka. Cestou zpátky jsem potkal zbytek osazenstva – vydali se na procházku. Ale mě se nikam nechtělo, tak jsme s Katuchkou, Terkou a Wocechem zůstali na faře. Hráli jsme Carcassonne a odpočívali jsme. Před čtvrtou šla Terka vyprovodit Lenku na autobusák. Procházkoví se rozdělili na dvě skupiny a první se vrátila, aby stihla mši v 18.00. Druhá skupina mši nestihla (viď Karle :-) ). Vrátili se asi v půl deváté. K večeři Maruška dělala vynikající palačinky. Děkujeme! Po večeři se vybraní jedinci poskládali do auta a vyrazili s PavlemM do Prahy. Vyvolení byli PavelH, Terka, Wocech a Vlaďka. Vytlačili jsme jim auto ze závěje a mohli vyrazit. Do Prahy dojeli v pořádku.

Pak dále probíhal odpočinkový den. Již ani nevím, kdy se šlo spát, ale moc pozdě to nebylo, byli jsme hodně unavení…

Odjezd

Ráno jsme se probudili nejspíše někdy mezi sedmou a osmou. Posnídali jsme úplně úžasné palačinky, které nám včera večer připravily (též úplně úžasné) sestry Kačka a Maruška (která se projevila jako největší smažka večera :-) ). My, sportovní extremisté (jmenovitě Katuchka, Honza, Maruška a já), jsme se přidrželi včerejšího plánu, že vyrazíme na běžky. Donesli jsme prkýnka k přehradě, nazuli a vyrazili po lyžařské magistrále do hor. Nicméně jsme neměli úplně extremistickou náladu a tak jsme namísto magistrály směr Bedřichov zvolili „flákání se“ po okruzích nad sportovním areálem Břízky. Brali jsme to stylem: „Tohle víme kam vede, tak zkusíme tu druhou cestu.“ :-) Všichni jsme se dobře bavili, i když Katuchka nechápala, proč bruslíme 400 m po trati, když se to dá zkrátit 10 m hlubokým sněhem. :-) Tak jsme tak běhali klasikou, bruslili i se jen tak rekreačně projížděli, když tu najednou jsme si uvědomili, že pokud chceme stihnout uklidit a dojít na autobus, tak bychom se měli začít vracet.

Liqidace týden pracně vytvářeného squotu dala zabrat, ale zvládli jsme to. Dokonce jsme se ještě stihli dobře najíst (rozuměj, sníst ty zbytky, které už se do batohů nevešly), popovídat s panem farářem a pak už nezbylo než poděkovat, rozloučit se a vyrazit na autobus.

Došli jsme na autobusové nádraží a rozhlédli se, odkud by „náš“ autobus mohl odjíždět. Naše obavy se potvrdili – měl jet z nástupiště, kde se tísnil největší dav. Abychom zvýšili svou šanci na úspěšný nástup, vyrazili jsme k místenkové pokladně. Jenže – všechny autobusy do Prahy vyprodané. To nepotěší… To zamrzí… To naštve… To mě… (Nostalgická vzpomínka na předloňský Silvestr ;-) ) Zakoupili jsme tedy místenky na autobus v 16.00 z Liberce. Bohužel jsme netušili zradu v otázce: „Je to Hofmann, může být?“, ale ta paní také měla vzít v úvahu naši odpověd: „To je úplně jedno, hlavně když se dostanem do Prahy.“ No nic. Stalo se. Místenky koupeny a my byli přesvědčeni, že je všechno v pořádku.

Došli jsme na tramvaj, koupili lístky, Kačka je všechny označila :-) a dopravili jsme se na autobusové nádraží. Během hodiny čekání na autobus jsme stačili spracovat několikery chipsy, sušenky a pár termosek čaje.

Konečně přijel. Takovej žlutej tranzit. Počáteční nadšení stylu: „Jéé, to je ftipný autíčko, vyfoť ho!“ přešlo rychle v asertivní fráze: „My na vás máme místenky, tak nás dopravte do Prahy.“ a šeptané pokyny: „Rákos, vyfoť toho primitiva a IČO, ať to máme zdokumentovaný.“ Ale řidič, mluvící jazykem východoslovenských popelářů, se s náma odmítl bavit a nebyl ochotný ani vydat žádné potvrzení pro vrácení jízdného. Završil to tím, že odjel, přestože jsem se mu opíral o přední kapotu a uhnout jsem nehodlal. Ani se mi nepovedlo mu urvat zrcátko. :-(

V místenkové kanceláři nás rychle odeslali k přednostovi nádraží. Ten nám vydal jakési potvrzení a dověděli jsme se, že za hodinu ve stejný čas odjíždí Hotliner a Student Agency. Místenky jsme radši ani nezkoušeli kupovat :-) a rozdělili jsme se mezi dvě dotyčná nástupiště. Student Agency měl 10 volných míst (nás bylo 9), takže jsme nakonec v Liberci přespávat nemuseli. :-) Autobus byl luxusní, ani se nám nechtělo na Černém Mostě vystupovat.

No co říct závěrem… Týden plný nádherných zážitků, pohody a přátelství skončil a nás čeká už jen: „Děsná nuda, zákazy a pruda, a za katedrou zrůda…“