Silvestr 2004 V Levínské Olešnici u Katušky na chatě

Příjezd

Rok se s rokem sešel, a tak nám zase přišel na pořad dne tradiční vánoční shon. Jen co jsme se z něj dostali (měli šťa stně za sebou návštěvy příbuzných atd.), už jsme si to šinuli na Katčinu chatu.

Sešli jsme se krátce po poledni na Hlaváku v počtu 10 lidí. Ve vláčku jsme si zabrali místečka a mohli vyrazit. Na cestu nám svítili výrobky značky Sony Ericsson :-) Po cestě jsme měli o zábavu postatáno díky jednomu vtipnému cestujícímu. :-) Já osobně jsem od něj seděl úplně nejdál, takže jsem mu příliš nevěnoval pozornost:-), ale ostatní vypadali, že se velmi dobře baví. :-) Po příjezdu do cílové oblasti (Levínská Olešnice) jsme se vypravili do Katčiny chaloupky. Sněhu bylo asi 2 cm a přesto se Karlovi podařilo zapadnout do možná půlmetrové závěje v příkopu. :-) Po nezbytném zprovoznění chalupy, zatopení a navečeření, když už jsme měli dost sezení před krbem a koukání do ohně, jsme se vypravili do místní hospody, kde bylo Karlovi oznámeno, že ho prohodí zavřeným oknem :-) Při zpáteční cestě jsme pak na nádraží vyzvedli Pavluse a Vojtu. V chaloupce jsme se pak ještě chvíli dívali do ohně:-) a po poměrně krátké době se odebrali do postýlek. Tím končí první den, kdy se ještě vlastně nic podstatného nedělo, protože ta pravá sranda přišla až následující den:-) Ale to už je zase pro někoho jiného. Odbíjí půlnoc…

Wocech

P.S.: Ten pán byl opravdu vtipnej. Dával nám přednášku o rýmě, konci světa, nabízel nám svůj bramborový salát (ještě od vánoc)… A pak přišel se vtipem, že má aktuální zprávu, že tam je sněhu po kolena, ale musíme si kleknout :-) No, v dalším vlaku si naštěstí odchytnul někoho jiného na pokec.

Katka

Sjezdování, výlet a nákup století

Středeční den začal pro čtyři aktivní lyžaře už v 6:10. Ti čtyři byli: Vojtík, Pavlus, Vlaďka a Vítek. Nějak jsme se vykopali z postelí, oblékli se, umyli a pojedli lehkou snídani. Museli jsme vyrazit něco po sedmé, protože nás hned takle zrána čekala tři kilometry dlouhá cesta po silnici do zastávky Horka u Staré Paky, kde nám přesně v 8:00 jel autobus do lyžařského střediska Herlíkovice. Dopili jsme čaj, rozkousali poslední sousto a šli jsme. Samotné tři kilometry by nevadily, ale nesli jsme si ještě lyže a přeskáče, takže se to docela proneslo.

V Horce jsme byli včas, takže jsme si ještě stihli koupit nějaké pití. Cesta v pohodě. Ale po příjezdu jsme se všichni zhrozili stále přibývajícího počtu lidí, kteří bohužel také chtěli lyžovat. Každýho nás „stáhli“ o 450,– Už od 9:30 byla na hlavní lanovce u nejdelší sjezdovky fronta na 40 minut. Přiznám se, že já jsem ani jednou takle dlouho nestál, ale to z nás „šmeličů“ asi nikdo. :-) Okolo 12 jsme si dali pauzu, sedli jsme si u buferu a pustili se do vánočky, kterou jsme měli s sebou. Pravda 1/4 vánočky (100 g) není zrovna moc, tak jsme se každý dle chuti posilnili v již zmíněném bufetu. Ať už klobásou, párkem či párkem v rohlíku. Vleky měli končit v 16:00, ale jezdili kupodivu až do půl 5. Když jsme sjeli k autobusu, s nemilostí jsem zjistil, že jsem si nahoře u vleku nechal boty. Poch, no. Stane se! :-) Vrátil jsem se pro ně a všechno OK. Autobus byl poněkud „nacpanej“, ale nějak jsme se nacpali. :-) Cestou zpátky jsme si trochu zašli, ale opravdu jen trochu. Po příchodu do chaty jsme si vyslechli spoustu zajímavých příběhů, ale o tom bude vyprávět už někdo jiný.

Vítek

Nákup století

Nákup potravin se plánoval už od rána. A bylo asi 11 hodin, když mě místní vlak dovezl až do Olešnice. Jelikož byla cesta dlouhá, rozhodla jsem se ještě s Vaškem a Vojtou R. nejít na výlet, nýbrž na jedinečnou exkurzi do Pennymarketu. A tak to vlastně všechno začalo.

Snad by se dalo i říct, že zdejší Penny připomínal mraveniště. Všude se hemžilo spoustu lidí snažících se ukořistit nejrůznější druhy potravin. A do toho všeho se tam objevil ještě Vašek, Vojta a já.

Po zaplacení nákupu se nám moc nechtělo táhnout všechno jídlo v báglu a tak jsme se rozhodli vzít si na pomoc nákupní košík. Nejspíš to vypadalo dost divně, když jsme procházeli městem a Vaškovi se asi nepodařilo přesvědčit mravně pobouřenou babičku o tom, že košík hned vrátíme. Cesta byla strmá a jak jsme se s košíkem lopotili do kopce, začal nám pomalu ujíždět. Ale vždycky jsme to nějak vychytali a dokonce udělali pár fotek „Zátiší nákupního košíku v lese“.

Asi po 40 minutách jsme dojeli zpátky do Olešnice a košík i s jídlem zaparkovali ke krbu. A tak skončil náš nákup.

Eliška

„Extrémní“ výlet

Ráno kolem osmé nás probudila vůně vánočky a čaje – Jirka nám přinesl snídani do postýlky což probudilo i mě. Taková vánočka ve spacáčku není vůbec špatná… Došli jsme pro Elišku na nádraží a rozhodli se, že se vydáme na výlet. Vyrazili jsme v počtu _ lidí – čtyři sjezdovali tři

šli nakupovat, :-) takže zbyl Karel, Ádí, Vítek, Jirka, Maruška, Martina, Katuška a já. Prošli jsme vesničkou/ami a vyrazili do přírody. Občerstvili jsme se výbornými rohlíčky s máslíčkem a vodičkou a jali se zdolávat další vrcholy. Výběr zkratek se nám povedl, nicméně k poslední metě směřovali pouze tři nerozumní (Maruška, Jiří a já), zbytek věděl, že se to nevyplatí, a tak šel čekat do hospody. Po krátké chvíli, jež nám bohatě dostačila k celému namahavému výstupu a jedné navigační SMSce, jsme našli stejnou hospodu a zašli na česnečku (…).

Po chvilce v hospodě ale začaly převládat umírněné názory hlásající návrat najkratší (!) cestou do vytopené chaty. S takovým kacířstvím však naše elitní trojka nemohla souhlasit, a tak jsme se zvedli z hospody s 5.1 sounsystémem a hlavou kývajícím Santa Clausem a dali se na pochod směr Pecka (hrad, vesnice, …). Samozřejmě jsme notně využívali různé zkratky, takže cesta rychle ubíhala. Plánovali jsme dojít k vodopádu, ale překvapil nás soumrak a tak jsme radši obrátili zpět. Kupodivu jsme našli i značku, kterou jsme bez problémů sladovali až do kritického bodu, kde nás mírně překvapila tabulka s nápisem: „Obtížně značitelným úsekem po polní cestě k osamělému stavení.“ Jediná chybička byla, že sluníčko svítilo někde nad Atlantikem, značka byla u kostelíčka stojícího na louce obklopené lesem a po žádné polní cestě nebyla nikde ani stopa. :-) Vydali jsme se tedy podle šipky (vedla samozřejmě do nejhustšího lesa, jak jinak), ale po nějakém čase jsme zbaběle vytáhli mapu a zjistili, že jdeme pravděpodobně o 135° moc vlevo. :-) Provedli jsme nepatrnou korekci a na druhý pokus nám to už vyšlo, „osamělé stavení“ (asi tři domy) jsme objevili. Vydali jsme se po silnici, nicméně zelená značka z ní nepozorovaně odbočila (ono potmě je fakt blbě vidět), ale protože jsme měli prázdniny, nevadilo nám, že se musíme vracet. S pomocí Jirkova navigačního talentu (tohle není ironie) jsme našli zpátky značku. Ale protože se nám fakt nechtělo jít oklikou přes Novou Paku, našli jsme další zkratku. V cestě byla menší překážka (plot), kterou jsme zbaběle obešli, ale pak už nám v cestě opravdu nic nestálo. Do chaty jsme dorazili deset minut po kacířích, které jsme zanechali v hospodě. :-)

Honza

Trošku delší výletek

Jak už psal Honza, tak jsme se rozdělili a borci (jako Jirka, Maruška a Honza) šli na kopec, prý pro dobrý pocit… Ty línější jako já, Karel, Katuška a Ádí se vydali za posilněním do nejbližší hospody, kterou nám doporučil ňákej pán, kterého jsme cestou potkali. Když jsme tam dorazili, tak zrovna hospodský se svou „širší“ rodou měli hostinu, ale obsloužil nás. Všichni jsme si dali česnečku a čaj. Poslali jsme SMS zbytku a čekali – v teple! – až přijdou.

Přišli docela brzo. Domluvili jsme se s nima, že se my – ty línější – na zříceninu Pecka nevydáme a tak jsme ještě chvíli poseděli v teple… Pak jsme se rozhodli, že bychom nemuseli jít hned zpátky, ale vzít to přes „nedaleká“ :-) Nová Paka. Tak nám ňácí pánové sportovci turisti vysvětlili kudy (jelikož Jirka měl mapu…). Šli ještě chvíli s námi, ale pak jsme se rozdělili a my šli po poli až do nějaké vesnice. Ve vesnici jsme zjistili ztrátu značky, a proto se ptali místních obyvatel. Od těch jsme se dozvěděli, že do Nové Paky je to ještě pěkný kus cesty přes nějaké dvě vesnice… A tak jsme se rychlým tempem vydali po silnici vstříc „domovu“. Po cestě jsme potkali zelenou a vydali se po ní… Už se začínalo celkem stmívat a v lese byla docela tma… Povídalli jsme si o různých „zajímavých“ :-) tématech. Až jsme nakonec asi v 18:00 dorazili na začátek Paky, celí utahaní jsme se pomalu loudali po silnici až potkali myslivce… Zeptali jsme se ho kudy je to nejblíž do Levínské Olešnicea on řekl, že to se docela ještě projdeme (asi 6–7km), nejblíže je to prý přes pole, ale na to nemáme moc dobrou obuv a navíc bysme se bez mapy asi ztratlili. :-) A tak nám nezbylo nic jiného než projít celá Nová Paka, zastavili jsme se ještě v Pennymarketu, kde jsme si nakoupili svačinku-večeři. :-) Po tom, co jsme dojedli, jsme se vydali dál, po silnicích… Jelikož malé silničky byly zasněžené, klouzali jsme se, váleli po zemi atd. Asi v 18:45 jsme dorazili do Olešnice a stihli ještě vyzvednout Sunnyho na nádraží. Pak jsme společně došli do chaty, kde se opět uviděli s ostatníma. :-) Tak se nám ta procházka trochu protáhla.

Shark (Martina)

Běžkování

Martině s Katkou se nikam nechtělo, a tak jsme nakonec na běžky vyrazili jen tři – já, Honza a Jirka. V půl sedmé jsme (samozřejmě v posteli) snědli snídani a jen velmi neradi jsme opustili spacáky a vydali se na autobus. Ve Špindlerově Mlýně jsme přehodili běžky přes rameno a zvolili směr naší výpravy. Poté, co jsme tento směr třikrát změnili, našli jsme konečně cestu vedoucí na Horní Mísečky. Chvíli jsem se sice se svými běžkami nemohla dohodnout, jestli pojedeme nahoru nebo dolů, ale nakonec to docela šlo. Pak jsme „po vrstevnici“ objeli pár horských chat a krátce po čtvrté hodině jsme dospěli k závěru, že rohlíky došly, začíná být zima a že bychom se tedy mohli vrátit. Pravda, nahoru se nejelo zrovna lehko, ale dolů to šlo až moc rychle. Většina mých pokusů zastavit ladným obloukem skončila v závěji. Po takovém dni není divu, že jsme se nenechali odradit ani podivným vzhledem bramborových knedlíků a s chutí jsme k večeři smědli buřty i již zmíněné knedlíky se zelím. A BYLY DOBRÝ!

Maruška

Silvestr

poslední den roku 2004 → první den roku 2005

Protože nebylo nic, co by náš horní pokoj přivedlo k tomu, abysme vstali, váleli jsme se, lechtali, povídali si a četli pohádky až do půl jedný (odpo), kdy už jsem byla vylechtaná a přinesla jsem nám snídani do postele. Dohadovali jsme se, co budeme dneska jíst a když jsme se dohodli a sešli za ostatníma dolů, zjistili jsme, že oni se už taky dohodli. Ale na něčem jiném. Udělali jsme teda kompromis. K obědu italský šéfkuchař Sunny ukuchtil vrtulky s vajíčkem a slaninkou a k večeři jsme si dali bramborový-salát-mrkvový s řízkem, ale o tom až později.

Ještě před poslední mší svatou v tomto roce jsme dali koulovačku, válečku ve sněhu (někteří i v blátě – že jo, Honzo :-) ), vytvořili jsme plasticky nahou ženu na střeše… No prostě jsme se správně vyblbli. A tak to má být.

No a po kostele jsme se pustili do přípravy onoho salátu. Bylo to strašně vtipný, pře Špidlovi doma mrkev nevaří, ale strouhají ji syrovou, Maruškovi brambory nekrájí na kostičky nýbrž na nudličky a Wocechovi salát míchají s láskou – tudíž rukama (Wocechu, vaříte s láskou i polívku? :-) ) A tak jsme se v tom hrabali rukama, mačkali nudličky na kostičky, ale vznikala spíš kašička. A mrkev v tomto stavu byla taky zajímavá. A ještě jí bylo víc než záhodno… :-) takže vznikla spíš mrkvovo-bramborový-mish-mash. Ovšem nemohu říct, že nebyl dobrej. Dokonce někomu chutnal až tak, že se neodhad a snědl ho víc a pak… zeptejte se ho sami… a když k tomu byl ještě výborněj řízeček… no nedivte se. :-)

Po véče přišla Katka Zigová (moje kamarádka) s Honzou a přinesli 2 veliké hrnce plné výtečné BOULE. DĚKUJEM!

Hráli jsme různý hry, jako třeba Dostihy a sázky, u kterých jsme ke konci už jen řešili, jestli Honza při uzavírání smlouvy řekl „TY“ nebo „VLASTNÍK“ (od toho se sice odvíjelo spoustu dalších věcí, ale uznejte – taková prkotina!) a taky jak se pozná, že je smlouva uzavřená za nápadně nevýhodných podmínek. A kdosi vznesl poznámku, že nápadně nevýhodná je třeba když na to přijdu i já… no díky. :-)

Naši velmi perspektivní herci divadelního spolku „Ohni a zhebni“ nás pozvali na své představení do Atelieru a bylo nám umožněno zhlédnout neopakovatelnou hru, která neměla název. Ve světle svíček za zvuku rozladěné citery Sunny coby Láďa nakazil tuberou postupně své 3 milenky, které byly shodou okolností nejlepší kamarádky a jedna chodila s Vláďou půl roku, druhá s Áďou 6 měsíců a třetí s Láďou 24 týdnů. A všichni ti Áďové, Láďové a Vláďové byli vysocí, hnědoocí a hnědovlasí a někdy si dělali culík, kterej jim moc slušel. So… děkujem Ádí, Elišce, Vlaďce a Sunnymu za milé zpestření večera.

Přesně o půlnoci jsme vyběhli ven před chalupu připít si šampáněm, olíbat se, popřát si krásnej nadcházející rok, zazpívat si hymnu, pouštět včeličky a dívat se na ohňostroj.

Dostihů jsme raději nachali :-) a tancovalo se a popíjelo a kecalo… prostě slavilo a pařilo. Vlaďka, Eliška a Ádí si to dávali (myslím tancování) 4 hoďky v kuse a zdálo se jim to jako půlhodinka, Vojtík se utancoval ke spánku, Sunny vymejšlel různé převleky a kreace z 80. let, Pavlus si to taky dost dával… nebudu tu vypisovat, kdo si co a jak dával a nedával a co kdo dělal. To bysme tu taky mohli bejt do rána a taky to nevím úplně přesně. Spát se chodilo taky tak různě a ulehalo se na místa zrovna volná. Katka s Honzou se s námi rozloučili v půl třetí. Moc se jim s náma líbilo, děkujou za všechno, jste fakt super a jsou moc rádi, že poznali tak super lidi. ← říkala Katka a já se k ní přidávám.

Poslední lidi vytuhli chvíli po sedmé hodině ranní po neustálém a děsně ftipném zjišťování, která ruka, noha a tak je čí.

Kdo jste tam nebyl a nevíte, co si o tom máte myslet, tak radši nic, ale ujišťuju vás, že to není to, co si myslíte. :-)

Katuchka

Nový rok

Správně bych asi měla začít novoročním přípitkem a následnými oslavami Nového roku, ale to už za mě udělala Katuchka, čímž mě zbavila „milé povinnosti“, za což jí děkuju.

Začnu tedy sobotním ránem, kdy jsme se mírně rozlámaní po protancované noci probudili. Vydali jsme se do místního kostela na mši svatou, která začínala v 10:00; na Nový rok pohříchu brzy. Sunny vysekl prvotřídní kytarový doprovod, my ostatní jsme rozezvučeli své, trochu ochraptělé, hlasy a potěšili tak, aspoň doufám tedy, olešnické farníky.

Po mši jsme se doma poflakovali v křeslech, vařili oběd, raztancovali se jak Rebelové či oddávali se melanchonii Samotářů. K obědu byla originální kari rýže se zelím po indicku a čokoládová rýže se sušeným ovocem. Našim náročným klukům se to mírně nezdálo, ale mě to teda chutnalo, šéfkuchařko Ádí!

Po obědě jsme se už jen opět poflakovali, balili se a před pátou se vydali na vlak. Katuchka, Jirka, Honza a Wocech nás šli vyprovodit, ale sami ještě na chatě zůstávali do neděle. A vlastně ještě Vítek. Omlouvám se, zapomněla jsem.

My ostatní jsme měli cestu do Prahy dobrou, už si ani nevzpomínám, co jsme cestou řešili, takže to asi nebylo nic podstatného.

Prostě když to všechno shrnu, byl to moc vydařený Silvestr a všem za něj děkuju! Hlavně Katuchce a jejímu dědečkovi, kteří nám poskytli svou komfortní chalupu.

Vlaďka – Kolťák

Odjezd

Většina tedy odjela a na nádraží zůstalo nás pět pozůstalých. Nevím, jak se měli ti zrádci, :-) ale my jsme se rozhodně nenudili. Hned po návratu do chalupy se Katka s Vítkem pustili do přípravy výborných topinek s uzeninou a my ostatní, takzvaní flákačí, jsme jim fandili a radili. Nejspíš jsme jim radili dobře, protože večeře byla fakt výborná, za což flákači moooc děkují.

Následně jsme povídali a věnovali se nejrůznějším zábavám, například jsme utvořili „smací kolečko“. Některým stačil ke štěstí foťák (že jo, Honzo) a tak se věnovali fotografování makrozáběrů, například oko Katky a další. Přečetli jsme si pohádku na dobrou noc a odebrali jsme se spát, někteří dříve a jiní později.

Ráno jsme vstali jen o málo později, než jsme měli v úmyslu a začali jsme uklízet. Nebylo toho málo a tak z úmyslu jít v Olešnici na mši sešlo a tak akorát jsme stihli vlak. Popojeli jsme motoráčkem do Staré Paky a ve vláčku do Chlumce nad Cidlinou jsme vybalili batohy a dojídali jsme různé dobrůtky, jako třeba hruškový kompot nebo cukroví. Nápad jet rychlíkem do Prahy mělo bohužel velké množství lidí a tak jsme skončili v uličce. Vítek a Wocech se bavili tím, že pomocí modrozubu chtěli proniknout do telefonů nedaleko stojících slečen, Honza se dokonce začal učit dějepis…

V Praze jsme se rozloučili a vydali jsme se do svých domovů, i když večer jsme se zase potkali na mši u Terezičky.

Prostě to byl skvělý Silvestr a moc děkuju Katce, že ho pro nás připravila.

Jirka