Ploučnice

Proč?

Aneb jak k této akci vlastně došlo?

Většina Pickwickovských a podobných akcí je nejprve vymyšlena v hrubých obrysech, rozeslány pozvánky a pak se jede. Nicméně jsou výjimky. A „logistické pozadí“ Ploučnice mi přijde tak zajímavé, že ho zde zmíním. :-)

• počátek dubna Karel mi říká, že jedou s oddílem na Vltavu a hledá lidi na doplnění autobusu. Vyjednávám 15 míst a rozesílám pozvánky.
• pondělí 22. května Karel mi oznamuje, že autobus není se zdůvodněním: „Všichni autobusáci jsou debilové.“ Pro svůj oddíl akci ruší, jenže co s lidma, kteří s akcí počítají? Po zavržení nereálných možností (každý si vezme svou loď za bicykl :-) )zbývá varianta dopravy osobními automobily.
• úterý 23. května Přívěs na lodě by byl, ale auto s koulí ne. Takže osobáky a zahrádky… PavelM coby manažer automobilové sekce říká, že Škoda 105 S „Simply Clever“ už půl roku nejela a nemá povinné ručení (řešitelný problém), Favorit 135L nemá technickou (neřešitelný problém) a možná si dalšího Favorita do víkendu koupí. Další majitelé vozidel zklamali.
• středa 24. května „Simply Clever“ oživena. Píšu všem s nadějí, že si to hodně lidí rozmyslelo a nebude potřeba tolik vozidel… :-)
• čtvrtek 25. května Pár lidí umřelo a zbývá nás 11. Pavel si další auto koupil, tak už to „skoro“ vychází. Rozhodujeme se jet na Ploučnici místo Vltavy, protože je větší šance, že tam i naše vraky dojedou. Objednávám jednu loď v půjčovně ve Stráži pod Ralskem, protože ani škodivka neuveze 800 500 lodí. Platím povinné ručení a do jedné v noci si hraju s elektrikou v „autě“ aby svítala všechna světla.
• pátek 26. května Zjišťuji, že s náma jede ještě Martina, Olina a Tomáš s vlastním autem. Místo tělocviku nakupuji plný kufr jídla a hned po škole nakládám všechny možný blésmrti, jedu s Honzou naložit lodě a jedem na sraz na Svornost. Třeba tu šílenost přežijeme…

Cesta na sever

V čase srazu (±čtvrthodinka :-) ) přijíždíme s Honzou a Vláďou na Svornost a potkáváme zde ještě Markétu, Julii, Filipa a Adama. S menším zpožděním přijídí PavelM, PavelH, Anča, Karel, Martina, Olina a Tomáš. Nakládáme lodě a složitě optimalizujeme, jak tu hromadu báglů, barelů, loďáků, plynových bomb, kotlíků a hlavně jídla srovnat do vozidel nedostatečné velikosti.

Konečně vyjíždíme. Škodivka není zvyklá na tři lodě na střeše, čtyři lidi uvnitř a bagáž nacpanou úplně všude, ale zatím neprotestuje. Bez nehody jsme dojeli k Hradčanům, když nás ta kravina napadla: „Když odbočíme na letiště, tak ostatní pojedou za námi.“ Uspořádali jsme tedy decentní tuning sraz :-) a po několika sprintech jsme pokračovali v cestě.

Do Stráže přijíždíme za deště. Stavět stany se nikomu nechce, a tak rychle získává podporu myšlenka jít do hospody a dojet přespat na Stohánek. První část se povedla, druhá nakonec také, přesto, že se nám do cesty postavil jeden chybějící most a několik zákazů vjezdu. Hustým mlázím a pak po strmé skluzavce jdeme na hrad Stohánek. Již tam spí dva trampové, kteří z nás mají očividně radost. :-) Ještě chvíli povídáme a postupně usínáme.

Tunelem a divočinou

Po krásné noci, kdy jsme se sžili s místními domorodci, kteří obývali naší (nebo jejich?) jeskyni, jsme se probudili do poněkud přívětivějšího počasí, které ale stále nebylo ideální. Pro někoho však budíček v 7 hodin byl moc brzo, a tak Karel a spol. ignorovali náš odchod a balení, což se jim také brzy vymstilo, ale o tom až později. My, co jsme ranní ptáčata a vstávání nám nedělá výraznější potíže, jsme vyrazili dolů k autům. Sám jsem se divil, jak jsme to mohli večer za totální tmy i deště bez úhony ujít…

Když všechna ranní ptáčata dorazila k autům, naložila věci a jela vyzvednout z půjčovny loď. Po drobných zmatcích se nám to podařilo. Vzhledem k tomu, že nás bylo méně, rozhodli jsme se posnídat. :-) Snídaně byla výborná, protože, když chyběl Karel, tak na každého zbyla téměř jedna celá vánočka. :-)

Poté někoho napadlo, že bychom si mohli udělat čaj, a tak se také stalo. Za mírného opovržení velmi veselých vodáků, kteří stáli pár metrů od nás, jsme se do čaje pustili. Jenže když mělo dojít na druhé kolo, tak ouha – čaj nikde… Pod kotlíkem jsme nalezli jen takovou velkou louži, ve které plavaly všechny naše sirky. :-) Teď se nám vodáci začali smát, a říkali, že oni na to vyzráli, když nic nevařili. Což je pravda, ale zásada: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ není rozhodně naším mottem.

Po snídaní už někteří z nás netrpělivě vyhlíželi Karla a spol., kteří by již mohli dorazit. V jeden okamžik jsme je už viděli asi 30 metrů od nás, a mysleli jsme si, že oni nás vidí také. Zřejmě si však chtěli udělat hezkou ranní vyjížďku, a tak nás absolutně ignorovali a jeli někam úplně jinam. To v Honzovi vyvolalo asociaci, že ty poslední vánočky asi nechtějí, a tak se do nich pustil sám. Po 20 minutách se jejich auto již jistě přiblížilo a dokonce zastavilo na našem stanovišti. Jaké bylo naše udivení, když z auta vylezli lidičky, kteří měli v ústech výbornou buchtu, a ve vybalování podobných zásob pokračovali. Tak jsme trochu zalitovali, že toho místa v žaludku nemáme tolik..

To už jsme se ale všichni převlékli a počali spouštět lodě na vodu. Vše proběhlo bez vážnějších problémů, a tak jsme vyrazili. Pokud bych použil slovo „odjeli“, nebylo by to přesné, protože v prvních fázích plavby jsme stále museli vystupovat, nastupovat a přenášet loď přes kameny, které se vyskytovaly prakticky všude. Zde sehráli velkou roli háčkové, kteří svým bystrým zrakem a fenomenálním odhadem řídili loď tak, aby se vyhýbala co možná největšímu počtu kamenů.

Po několika hodinách plavby jsme se vynořili v Mimoni, kde u mostu vyrostlo nové přístaviště, tak jsme se rozhodli, že jej také využijeme a naobědváme se. Oběd byl výborný a sluníčko se na nás také prvně začalo smát. :-) Tak někteří podlehli svodům slunečních paprsků a začali se opalovat a pospávat. Z krásných snů nás ovšem probudili ti „nejpovolanější“ – Jirka, Karel a Honza…

A tak jsme, i když neochotně, nastoupili do lodí a v trochu pozměněném rozložení posádek vyrazili. Cesta byla podobná, ale už to nebylo tak strašné. S přibývajícími přítoky naše víra v krásnější, pohodlnější a rychlejší plavbu vzrostla. Nicméně toto všechno vzalo za své, když na jedné říční „křižovatce“ většina lodí zatočila doleva, což se později ukázalo jako největší chyba…

Po asi 50 metrech jsme narazili na kládu, položenou napříč řekou. Tak jsme si řekli, že se nic neděje, přehodili lodě přes ní a jeli dál. Po dalších 200 metrech nás ovšem překvapila druhá kláda. Nicméně pořád jsme si říkali, že je to v pohodě a máme asi jen smůlu, že den před tím byla vichřice nebo něco podobného. Bohužel tato naše domněnka se nezakládala na pravdě ani trochu, a tak Jiřího hláška po ±15. kládě, kdy mával na břehu a s úsměvem hlásil: „Vítá vás cestovní kancelář Pickwick Tour, dočasná změna trasy, která nikterak neznepříjemní vaší cestu. Prosíme vystupovat.“ mě opravdu dovedla do stavu mírné zuřivosti, která dalšími a dalšími přestupy jen gradovala.

Nicméně konec měla i tato cesta (dá-li se to tak říci), a tak jsme se napojili na původní koryto řeky, kde už netrpělivě hlídkoval Vláďa na svém kajaku (objížděl tam a zpátky a nechápal, kam jsme mohli zmizet). O kus dál, na břehu sedící, méně nervózní Honza s Aničkou, kteří si udělali odpolední siestu, která byla docela dlouhá. :-)

Když už jsme se tedy všichni sešli, sjeli :-) atd., vyrazili jsme dále, plni odhodlání, které ovšem přerušila prudká přeháňka, která nás ale zastihla pod mostem, kde dokonce místní vodáci rozdělali v sudu oheň, u kterého jsme se krásně ohřáli. Po 20 minutách déšť přešel, a tak jsme mohli vyrazit vzhůru k lepším zítřkům, které však pro mě a pro Adama nebyly zas až tak růžové, neboť v jednom zvláště pěkném meandru, kde se přiléval do řeky nový přítok, jsme nezvládli řízení a krásně se otočili. Naneštěstí pro ostatní jsme měli v loďáku, který absolutně nemohl těsnit, jídlo, ze kterého se v tu ránu udělal studený a mokrý poryč (roztrhl se pytlík s vločkami, cukr a kokos :-) ). Tak jsme posbírali všechny věci, vylili vodu z lodi a bez triček pokračovali dál. Po pár set metrech naše pohledy uzřely konec dnešní plavby, a tak jsme si docela oddechli, protože nám již v tom mokrém oblečení začínala být zima. Akorát se totiž spustil déšť, takže nebylo moc co řešit.

Julie však projevila neskutečné jeskynní vlohy a objevila nádherný převis, ve kterém dokonce nikdo nebyl! Další uznání dostal Karel, který dokázal z totálně mokrého dřeva vykřesat slušný oheň, který alespoň trochu usušil naše věci.

Po nikterak dobré, leč teplé večeři (těstoviny, niva a docela hnusný kečup), jsme si ještě uvařili čaj, popovídali a postupně všichni usnuli.

K Vlčímu Dolu a do Prahy

Omlouvám se za značně sníženou autentičnost, kvalitu a za málo a nedostatečných, či zkreslených, možná i úplně mylných a nesmyslných informací v následujícím textu, který má popisovat poslední den naší dobrodružné plavby divokou Ploučnicí, neboť uchvácen svou nekonečnou leností jsem nebyl schopen po téměř pět měsíců vyplodit jedinou čárku zápisu. :-(

A teď k věci! Ráno jsme se vzbudili osvěženi do příjemného dne, posnídali rýžovku a hurá do lodí. Dále sledováno z perspektivy posádky nejzdatnější, tzn. dva Pavlové v akci. :-) Ploučnice se nám celkem zvětšila co do hloubky a šířky, takže problémů typu přenášení znatelně ubylo, přesto ale nebyla naše plavba bez dobrodružství. Křovin a stromovin, snášejících se nám vodákům přímo do xichtu, či mračen všudypřítomného hmyzu bylo stále více než dosti, stejně tak kroucení řeky nebralo konců, člověk by si myslel, že teče pořád dokola. :-)

Ovšem drbáním holek a občasným pokusem o zpěv si posádka naší ponorky výtečně krátila cestu! A to až do chvíle, kdy se opět řítíme do jedné pěkné zatáčky a já slyším svého kormidelníka PavlaM pronášet památný výrok: „Neboj, všechno mám pod kontrolou.“ :-) Tu mi ztuhla krev v žilách v předtuše koupele a opravdu, zajeli jsme přímo mezi větve ňákýho stromu a jak se jich Pavel chytal, aby nedostal do zubů, tak jsme se parádně zvrhli. Tuto koupel jsme ovšem oba zhodnotili kladně, neboť byla celkem osvěžující, sluníčko svítilo a ani nám nevadilo, že jsme za neschopné kretény. :-) Sundáním mokrých triček jsme odhalili své mohutné beercepsy a pokračovali v plavbě. :-) U jednoho padlého stromu přes vodu pak byla krátká přestávka na doplnění energie v podobě čokolády a pokračovalo se dál. Z jistého důvodu, už nevím proč (ale zřejmě někdo dělal tlaky) jsme celkem spěchali, abychom už byli v cíli. Zvláště pak naše zdatná posádka poháněla loď přímo kosmickou rychlostí a ostatní skupiny vodáků ladně předjížděla. :-) To už nám ovšem začínalo ukrutně kručet v břichu a tak jsme zakotvili na vhodném místě a vyčkali zbytku expedice. K naší naprosté nelibosti bylo ovšem odhlasováno, že se jíst bude až v cíli. Nasranost a frustrace dosahovaly vrcholu, a to bylo zjevnou příčinou druhého incidentu naší lodi. V jedné ukrutné zatáčce jsme téměř navlas zopakovali předchozí neschopnost a převratili se. Za vydatné pomoci Karlovo lodi jsme se dokázali naštěstí vydrásat na strmý břeh a připravit se fyzicky i psychicky na poslední díl naší vodní cesty. (Snad nám pomohla i sobecká konzumace zásob vánoček. :-) )

Přes všechny tyto útrapy jsme tak všichni a zejména my Pavlové dorazili do cíle. Jmenovalo se to tam něco jako Heřmanovice nebo co a nebylo tam vůbec nyc, prostě řiť. Řidičové odjeli pro auta a v tuto slastnou chvíli došlo na převlékání do suchého, čištění lodí, pokec a přípravu pokrmu (už ani nevím, co to bylo). Když se vrátili naši řidiči, došlo na autoškolu a poté přípravu k odjezdu, která sestávala z připevňování lodí, zewlování a hry na matku sardel. :-) Cesta zpět do Prahy proběhla vcelku v rychlosti. Naší posádku Favorita pobavila akorát zpráva od Honzy a posádky Škody SIMPLY CLEVER o údajném setkání s policejní hlídkou, mastné pokutě a Honzovo výprasku. :-) Samozřejmě že to byl výmysl a my jsme jim na to samozřejmě ani náhodou neskočili, přece nejsme blbí. :-)