Voda Vltava

Úvod

Tohle byla opět roversko-neroverská action, pře někteří roveři jsou děsný flákači a někteří nás vyměnili za nějaký vidláky (promiň, ale musela jsem si rejpnout :-) ). Ale naštěstí máme Pavla (Háčka), Darkmena(Filipa Nauma) a Lenku (Šreinovou), kteří počet „vodáků“ zvedli dvojnásob. Jinak bych totiž jela jen já, Markéta a Špidla. Jo a jeden dost podstatný detail – bez Jirky by tadle voda VŮBEC nebyla. Nikdo totiž nemá takový organizační smysl (či dar), anebo když ho má, tak má ještě jeden smysl (či dar) navíc ← a to lenost. Pak jsem tu ještě já (a takových naštěstí není mnoho),která mám tak smysl (či dar) ← neschopnost. Když jsem se třeba nabízela, že zařídím stany, bylo mi řečeno, že to řači udělá někdo jinej. Dost o darech. Naštěstí jsme jich při biřmování pár dostali, tak doufám vykonpenzujou ty smysly nesmysly. :-)

Asociace 1:
Každý, kdo má jarou mysl,
ví, že nesmysl má smysl.
A nesmysl se smyslem
přestává být nesmyslem. (Werich)

Ještě že píšu jenom pátek. Mám totiž nějakej asociační den a to by vás mohlo nudit. Budu se je (asociace) snažit co nejvíce potlačit, takže se nudit snad nebudete. Možná jenom trochu, ale když se vžijete do nás, tak ani trochu, pře my jsme se fakt ani trochu nenudili. Teda aspoň ne v pátek. :-)

Já osobně jsem se začala bavit už doma, když jsem se snažila narvat můj a Pavla batoh do jednoho. Skoro se to povedlo. Měli jsme jen málo příručních zavazadel. Tři. Jedno z toho byl hlávkový salát, což mě pak přestalo bavit nosit, tak jsem ho tam vmáčkla taky. Pak taky pěkně vypadal. Asi jako hořčice v igeliťáku :-) (asociace 2).

Sraza na Hlaváku jsme měli v 17:00 a vlak odjížděl v 17:17. Ve čtyři mi volala Lenka, že může půjčit vesty a že máme být za půl hoďky na Palmovce. My tam byli. Lenka a vesty ne. Ve 35 jsem začínala být nervózní, že to nestihnem. Ve 40 trochu víc a ve 45 Lenka přišla. S vestama. Ovšem bez bábovky a bez obalu na kontaktní čočky. Ale mám být v klidu. Sestra jí to veze. Ve 32 prý byla na Stírce, ale vracela se na Ládví pro obal. Tak za čtvrt hoďky tu bude. To mě uklidnilo. Napsali jsme Jirkovi a Markétě, ať nám koupí lístky a napíšou, z jakého nástupiště to jede.

Monika – Lenky sestra – přijela trošku dřív, než jsme předpokládali. O celou minutu (asociace 3: Jak Hurvínek se Spejblem pekli bábovku :-) ). Sdělila Lence, že je absolutně vypatlaná (jako Lenka :-) ), Lenka poděkovala a naskočili jsme do přecpanýho metra. Pavel s batohem 2 in 1, já s šesti vestama, třema příručníma zavazadlama a Lenka s batohem a ještě teplou bábovkou v ruce. Rozráželi jsme lidi, utíkali (já jako nikdy – to jsem netušila, že jako nikdy budu dneska utíkat ještě jednou), stihli jsme ještě ukecat revizora, kterýmu Pavel připadal jako černý pasažér, ale samozřejmě jsme to stihli. Skautská hra dohoň vláček nezklamala.

Ve vlaku celkem nic zajímavýho. Trochu jsem si zaprudila s Oulíkem (supr básničkama), ale všem se nakonec líbily, že? Komu ne?!? :-)

Vlak měl překvapivě zpoždění. To u Českých drah nebývá. Jen půl hodiny. Doufali jsme, že autobus, na který máme v Českých Budějovicích přestupovat, bude mít taky aspoň půl hodiny. A měl. Ale kdybychom nenasadili sprinta (já, Pavel a Lenka), tak nám ujede před nosem. A že to byl pořádnej sprint. Jako nikdy. :-) Do autobusu totiž nastupovali poslední dva lidi. Měli jsme Z pekla štěstí :-) (Nebo se to říká jinak?) (asociace 4).

Vystupovat jsme měli ve Vyšším Brodě. Vůbec jsme netušili, jak dlouho pojedem a jak zastávka vypadá. Najednou Lenka začala křiče na celej bus: „Hele, Vyšší Brod, Vyšší Brod! Vidíte to taky?! Vyšší Brod!“ tak jsme vystoupili.

V kempu nás čekala Markéta a Jirka, které tam odvezl pán s loděma. Postavili jsme stany, převlíkli se do spacího a slezli se všichni do jednoho stanu, kde jsme jedli a povídali si. Markéta nám chtěla říct vtip, ale má takový smysl (či dar), že nejdřív navodí správnou atmosféru. Nejdřív se chvíli smála sama, zřejmě abychom pochopili, že to bude vtipný a začala. Někdo se smál trochu, někdo moc a někdo vůbec. :-) :-) :-)

Kdybyste se náhodou divili, že když se řekne „Nebo tak“, tak se já s Markétou děsně smějeme a ostatní obrací oči v sloup, tak se nedivte. :-) :-)

Nóó… chvíli jsme se ještě smály (píšu záměrně y ne i) a pak usnuli. Nebo tak.

Vyšší Brod → Čeřín

Probudili jsme se do nového dne. Bylo hezky. Jen škoda, že to nebylo přes mlhu vidět. Tráva se třpytila pod kapkami ranní rosy (asi 5 litrů na jeden trs trávy). Teplota se pohybovala mírně pod bodem tepla (tzn. patnáct stupňů nad nulou). Slezli jsme se všichni v jednom stanu a Jiří vytáhl vařič. Pokus „uvařit čaj“ nám vyšel naprosto báječně. Nikomu se nepodařilo rozlít ani studenou ani teplou vodu.

Někdy mezi tím přišel Darkmen, který tu noc spal jen několik hodin na nádraží v Českých Budějovicích. (Tak dlouho dokud mu nejel spoj k nám, asi 3 hodiny.) Naše stany se mu podařilo najít pravděpodobně podle našeho (Markétina) smíchu. Vešel do stanu, prohodil pár slov a potom ztuhnul cca na další hodinu.

Po snídani jsme se velice pomalu začali sbírat. Pro mě byla představa vyjít ze zimy do ještě větší zimy a mokra a potom ještě do většího mokra dost nepříjemná. Měla jsem s tím spoustu práce. Takže ani nevím jak to zvládli ostatní, ale nakonec jsme se dostali do fáze (do pozice, do stavu, do chvíle) těsně před vyplutím.

(Bábovku s čokoládovo-alobalovou polevou záměrně vynechávám.)

Věci byli v lodích, posádky jsme měli a tak jsme mohli vyjet.

Hned po několika metrech jsme narazili na první jez. Poměrně úspěšně jsme ho zdolali. Nikdo se neutopil, nepřevrátil a ani jiným způsobem se žádný z nás do vody nedostal. (Třeba ukloznutím po banánové šlupce…) Po cestě bylo pár dalších jezů, ale všechny jsme je zdatně překonali (stejně jako první).

Kousek za klouzačkou v Rožmberku jsme se zastavili na svačinu. Taky jsme koukali do mapy a přemejšleli jsme,kde to dneska zapíchnem. Nakonec jsme dojeli do Čeřína. Byli i tací, co by jeli dál, ale nás co jsme chtěli zůstat bylo víc. (A tak lenost zvítězila nad čistotou. Trochu neobratné… Hmm nechápete? Nevadí, já jo.) Ještě nebyla sezóna a tak zdejší tábořiště bylo zpustlé a pro vodu musel Jirka s Darkmenem až k Fíkovi.

Podařilo se nám udělat večeři. (Hurá!)

Potom se začlo stmívat, Darkmen usnul a my jsme se odvezli k Fíkovi na pivo. (Tohle asi cenzurou neprojde, ale mohli byste si myslet, že je to vtip.)

Po několika hodinách, když jsme se vrátili zpátky, našli jsme kapky deště na našich stanech zmrzlé. Tak jsme se rozloučili (asi jako, že do rána zmrznem).

A šli jsme spát. Ale něco vám prozradím… Přežili jsme!!! A to jen díky tomu, že jsme spaly (my Dívky) three in two. Chlapci se raději zahřáli jinak. Ale jak, to nám neprozradili.

Čeřín → pod Krumlov

V neděli jsme se probudili mírně rozladěni (ne)příjemným ranním deštíkem a stále chladným počasím. Chuť jsme si doslovně spravili ve vodácké hospodě U Fíka, která si nás získala již předchozí noc svou příjemnou atmosférou… Nyní jsem, ne zcela z vlastní vůle, nucen vzpomenout jistou skupinu „Papouškovo sirotci“, která se zalíbila „některým“ členům výpravy?!? (Mně se ten název taky moc nezdá!!!)

Podstatný je ale ten fakt, že jsme zde posnídali a nabrali fyzické i psychické síly na další úsek naší plavby (při této příležitosti bych komukoli, kdo se zde někdy čirou náhodou zastaví, doporučil místní specialitu – Mexické fazole! :-) ). Naše další cesta nás zavedla do jednoho z klenotů mezi českými městy (ne pivy… :-) ), Českého Krumlova, který je obzvláště obdařen co se týče jezů a vodáckých zajímavostí. Zde došlo k jedné nepříjemné události, o které bych se radši nezmiňoval, kdybych měl možnost tento článek prodloužit nějakým jiným způsobem ( :-) ).

Zkrátka a dobře, u jedné nejmenované posádky naší vodácké výpravy došlo ke ztrátě koncentrace v krajně nepříznivé chvíli – v blízkosti jezu, který jsme neměli v úmyslu obtěžovat. Následující pozvánku k proplutí již nebylo možné odmítnout… A protože zády se jez moc snadno nesjíždí, byl výsledek jednoznačný = nepříjemná koupel ve studené květnové Vltavě! Nemusím snad ani dodávat, že následovalo sušení a hledání posledních suchých svršků. V Krumlově nás také opustil věrný člen naší výpravy Darkman z důvodu svých pondělních pracovních povinností…

Poslední fáze dne proběhla ve znamení hledání vhodného místa k přenocování, neboť i největší optimisté (viz. Jirka) museli uznat nemožnost dosažení původně plánovaného cíle = Zlaté Koruny. Nějakou dobu jsme hledali jistou loučku, která se měla na pravém břehu objevit, ale nakonec se ukázalo, že zřejmě existuje pouze na mapě. Přes tento neúspěch jsme našli docela vhodné místo, kde jsme se také hned utábořili a učinili zoufalý a naprosto neúspěšný pokus usušit své mokré oblečení – výsledek byl pouze ten, že bylo nejen mokré, ale i smradlavé od kouře!

Díky Katce a Jirkovi jsme získali z nedaleké vesnice zásobu pitné vody, a tak jsme se mohli těšit alespoň na večeři. Pod tlakem nepříznivých klimatických podmínek jsme se odhodlali k radikálnímu rozhodnutí &ndash udržení stálé tělesné teploty jsme nadřadili pohodlí a namačkali se do jednoho stanu a … ? … spali až do rána.

© PAVEL H.

Katuchky dodatky

Katuchky dodatek no.1:
Rozhovor Katie s Darkmenem:
K: Jak se vám to, prosim tě, podařilo sjet?
D: Chtěl sem vystoupit, ale když sem vystrkoval nohu, tak slyšim ze zadu: „A doprdele“. Tak tu nohu rychle strčim zpátky a obávám se nejhoršího, pře když už to řekne Jirka, tak už to asi něco znamená.
K: A jak se vám to teda podařilo?
D: Úplně náhodou.
(Poznámka redaktorky: Zmiňovaným se opravdu ten jez podařilo sjet a to… NÁHODOU.)

Katuchky dodatek no.2:
Květnová vltavská voda je opravdu studená.

Krumlov → Boršov

Předpokládám, že pondělí začíná půlnocí, takže začnu v 0:00. To se chystáme ke spánku. Kdosi rozhodl, že bueme spát v jednom stanu (pro 4 lidi) abychom nezmrzli. To nám skutečně nehrozí, i když je to vyváženo tím, že se člověk nemůže otočit na druhý bok. Ale hlavně že je teplo (asi i smrad, ale to nemůžu posoudit, protože mám totální rýmu). Tak jsme spali a spali až do rána, což tento den bylo okolo 8 hodiny.

Po probuzení nejdřív jíme sušenky, které jsme si večer prozíravě připravili, a pak se kdosi odvážil vylézt ze spacáku a přinesl vařič, kotlík a vodu. Tak vaříme čaj, následně ho pijeme a potom se už všichni odhodláváme opustit své spací pytle. Postupně balíme věci a přitom sledujeme, jak se Lenka domlouvá se svojí maminkou, jak se dostane do Prahy, protože komusi má sekundovat na absolventském koncertě a proto by možná bylo dobré, aby se tam dostavila. Nakonec se dozvídá, že autobus jí jede ve 12:40 z Rájova. To je docela brzo, tak rychle dobalujeme a vyrážíme v docela ostrém tempu k výše jmenované vesnici. Pár minut před odjezdem autobusu uvazujeme lodě a jdeme vyprovodit Lenku na autobusovou zastávku. Jenže, … je už 12:42 a pořád nic. Za chvíli přichází nějaký vesničan a když se ho ptáme, zda také čeká na autobus v 12:40 do Budějovic, vysvětluje, že jezdí okolo třičtvrtě, tudíž tu bude tak za minutu. Opravdu, autobus přijel jak říkal a Lenka nás opustila.

A my, teď už jen čtyři, vyrážíme vstříc Zlaté Koruně. Katka jede s Markétou a Pavel a já jedeme singl. Asi po kilometru nás čeká jez s retardérovou propustí. Já a Pavel jsme ho úspěšně projeli a holky vyrazili pro svou loď. Najednou se začaly hrozně smát a to už vidím i příčinu – žlutozelená kanoe totiž právě najíždí na korunu jezu. Rychle ze sebe strhávám bundu a mikinu a v kalhotách a vestě skáču do vody a propočítávám, kam asi pojede. Loď se projevila jako šikovnější než její posádka, protože najela na jez přesně špičkou a ani nenabrala.

Dál plujeme Zlatou Korunou, okolo kempu, kde jsme spali loni, a pak si užíváme pěkný peřejnatý úsek řeky. Zastavujeme před Dívčím kamenem (ve vzdálenosti „zwei komma zwei“) a občerstvujeme se chlebem se sádlem a cibulí. Nepříjemným zjištěním je, že budeme muset dost makat, abychom stihli alespoň vlak, který dorazí do Prahy ve 21:56.

Další kus cesty tedy docela spěcháme a při tom voláme dotyčnému pánovi, aby na nás čekal s autem a odvezl si lodě a nás vzal na nádraží. Nakonec jsme oblíbenou skautskou hru „dohoň vláček“ nehráli, dokonce jsme 15 (!) minut čekali.

Dojeli jsme do Budějovic a odsadili kupé ve vlaku na Prahu. Věci z barelů se ocitly na sedačkách, radši jsme zatáhli závěsy a začali jsme vařit polívku. Voda už skoro dosáhla bodu varu, když se kotlík naklonil a v kupé je najednou centimetr vody na podlaze. Dáváme tedy vařit novou, vytíráme šátkem a ten velmi nenápadně ždímáme z okýnka. Asi byl vařič nějak slyšet nebo co, spolucestující se vyklání z okýnek a koukají, jestli tu někdo pracuje s letlampou. To už se blíží čas odjezdu a průvodčí se chystá vyrazit na kontrolu jízdních dokladů. Markéta si bere pončo aby mohla zastínit polovinu kupé a Katka čeká s lístkem hned za dveřma, aby ho mohla zabavit. Polívku úspěšně dokončujeme a začínáme jíst, když se otevřou dveře: „Dobrý den, dobrou chuť, jízdenky prosím.“ Po polévce přichází na řadu sendviče – cibule, sádlo, koření, kečup a malý kousek chleba. Dalším obtížným úkolem je rozdělit věci, náhodně smíchané v barelech, jejich majitelům. Právě když jsme analyzovali majitele poslední mokré ponožky, tak přijíždíme na Hlavák a hledáme pana Svobodu s autem, který nás odvezl až domů. Děkujeme!