Vánoční výprava

Pímonova Cesta z města

A zase vánoce! A zase vánoční výprava! Příjemně pravidelná záležitost nazývaná sympaticky konotujícím výrazem „vánočka“ měla letos poněkud netradiční logistický background. Dali jsme se do kupy – a bylo to v páteček 16. prosince – v průběhu spektakulární projížďky po bohnických, čimických a ďáblických parkovištích. A bylo nás pět: Pímon, Kvítě, Pavlus, Vojta a Eliška. Vymotavše se záhy z prosecké dopravní tlačenky, ujížděli jsme kolem třinácté hodiny směrem na Neratovice a Mělník. Dlužno dodat nejen to, že přesun probíhal v luxusním přibližovadle značky Škoda Herian, ale také to, že nám počasí valně nepřálo.

Jedinou zastávkou na naší cestě byl Mělník, konkrétně zdejší super market Tesco, kam jsme se vydali nakoupit was zum Essen. Nákupu se ujala Eliška s Kvítětem a Pímonem. Vojtěch zůstal (z bezpečnostních a hygienických důvodů v autě), Pavlus – poté, co se pohledem na občanku ujistil, že je mu opravdu již 18 let – se vydal shánět vánoční dárky. Svrchu zmíněná pekingská trojka pořídila vše, bez čeho vánočka nemůže být (například vánočky). Podrobnější informace o našem nákupu a zejména o tom, kdo provezl pod pultem sto rohlíků a čtyři krabice vína Don Simon, získáte na telefonním čísle 602/973119.

Cesta z města (rozuměj z Mělníka) již byla dost do pohody, a za hodinku jsme byli u cíle (rozuměj u Cílků, tedy na jejich luxusní chatě u Dubé). Hausmeister Eliška nám hned po příjezdu rozdal několik rad, doporučení, příkazů, zákazů a výhrůžek, jimiž jsme se měli v následujících dnech řídit a pak jsme již mohli zatopit a si vybalit. V průběhu tohoto procesu dorazila skupina č. 2 – Scooby-Dooby, Snajpr & WyTIKus, tedy Katka, Markéta, Honza Střelec a Vítek. V tomto složení jsme strávili jednak zbytek pátečního odpoledne a večer, jednak vynikající kulinářskou specialitu – kvítěstovinový sa­lát.

Večerní program byl po družinách – jedna z nich poslouchala poprock a obdivovala Eliščin erotický kalendář, druhá hrála Carcassone. Třetí skupina dospávala to, co probendila v průběhu školního podzimu. Až kolem desáté jsme se dali opět dohromady, abychom si zahráli hru – šlo o plnění úkolů s předcházejícím psychologicky náročným countdownem (respektive countupem). Kdo v této první fázi hry zapomněl odpočítávat nebo se při tom střetl s někým jiným, obdržel čárku. A jelikož hra dost odsýpala, brzo měli někteří jedinci tolik čárek, jako mívá nápojový lístek pivsonů při narozeninových oslavách. Na nejúspěšnější soutěžící potom připadly úkoly – nebylo to jen o tom, dát si panáka nebo zatopit, případně zazpívat koledu nebo zatančit si s Kvítěcím tango, vyskytly se i úkoly značně rafinované. Tím bylo například odříkání maturitní otázky z odborného předmětu (technologie staveb), nebo soustavné bubnování na Střelcovo bongo. Štastnější jedinci si při losování úkolů vytáhli prázdný lístek nebo šipku (tzn. vyber pro úkol někoho jiného).

Před spaním jsme ještě vyzkoušeli hru zcela novou – poznávání interpretů námi reprodukovaných skladeb, později i hlášek z filmů – a někdy lehce po půlnoci jsme ulehli do horních pater Eliščiny chaty, abychom se dokřupava vyspali na zítřejší bujaré oslavy.

Sobota z pohledu holek

Tento den pro mne začal pozdním probuzením cca okolo 11. hodiny v mezipatře mezi „pivsony“. Šli jsme spát okolo druhé ranní, takže ranní příjezd Tipíka, Koktáka a Špidly jsem vůbec nezaznamenala. Po snídani jsme všichni, až na pár jedinců, vyrazili do skalního okolí.

V místě napadaném sněhem jsme nemohli dělat nic jiného, než se začít koulovat, sypat na sebe sníh ze stromů, či šourat napadlý sníh do štěrbiny skal, kde jsme se soukali… Na „Žákajdě“ se strhla dobyvatelská aktivita, kdy nám Pavlus málem spadl do štěrbiny. Druhou skálu zvanou něco ve smyslu jako „Strážník“ chtěl pokořit Špidla, leč kluzký povrch zmrazil touhu po dobití.

Zpáteční cesta do chalupy vedla přes ves, kde se nám otevřela krásná podívaná malebných a jistě chráněných místních chalup. Pěkná rezervace. Chlapci propukli ve střeleckou vášeň a všichni mohutně bombardovali dopravní značku. Dívky se vydaly směr domov. Překvapený Střelec ještě koukal do skript a naše naivní vyhlídky na hotový oběd byly ty tam. Kokták s Eliškou se převlékly do retro oblečků a začaly po kuchyni trsat Charleston. Při muzikálové hudbě Chicago. Střelec se ujal vaření a já mu v tom lehce pomáhala. Menu br. knedlíky, zelí a opečený kabanos bylo skvostné. Nadšení střelci se nám po dloooouhé době navrátili domů.

Ideální tak si jít lehnout a všechny dojmy vstřebat ?. A tak jsem následovala Elišku, která už také ležela. Co se dělo v celé chalupě nevím. Když jsem sešla dolů (cca 16.30h), pivsoni a spol myli nádobí a pak jsme si střihli něco jako předkolo k maturitám. Střelec poměrně obstojně obhájil literaturu po II. Světové válce a Pavlus se svými elektrickými obvody asi taktéž, protože mu beztak nikdo nerozuměl. :-)

Ti, kteří nebyli líní (Vítek, Katu, Špidla, Kokták) si udělali procházku a uřízli kus haluze jakožto náš budoucí vánoční stromeček. A pak jsme se všichni společnými silami vrhli na přípravu štědrovečerní večeře.

Sobota z pohledu kluků

Ráno jsme se vzbudili do příjemně zasněženého prosincového dne. Postupně jsme se trousili dolu na snídani a zanedlouho přijel i definitivní ocas v podobě Tipíka, Špidlína a Vlaďky.

Těšili jsme se ven, a tak jsme ještě před obědem vyrazili do krásné kokořínské přírody. Pár lidí jsme posypali sněhem ze skal a taky jsme hráli na dobývání vrcholku (na těch zasněženo-kluzských balvanech to byla sranda :-) ). Cestou zpět se pár lidí vyhecovalo dát na krále střelců sněhovými koulemi do značky. Byly to tvrdé boje; to jsme ale ještě netušili, co nás čeká, až dorazíme k chatě.

Bylo to asi takhle: nám pěti (Pímonovi, Vítkovi, Tipíkovi, Pavlusovi a mě) se ještě nechtělo moc domů a byli jsme tak pěkně naladěni na sportovního ducha, že někdo navrhl, ať se strefujeme do číslice 2, která byla na Eliščině chatě. Byla to ale pěkná dálka (tipuju takových 30 metrů) a dvojka byla zatraceně malá… Po prvních pár zkušebních hodech se Tipíkova sázková kancelář ujmula vypisování kurzů – na jednotlivce i na celkový výsledek strefili x nestrefili. Byl to pekelný boj, každý chtěl vyhrát, srdíčko bušilo, kurzy se měnili podle aktuálního výkonu, krev nám obíhala v žilách tak rychle, že jsme ani nehleděli, jak nám mrznou ruce, nosy, uši… Jenže čas běžel, kurz na celkový výsledek se zvyšoval, zeď byla pomalu celá bílá a ne a ne se strefit. Vyhlásili jsme posledních deset minut. Teď šlo opravdu do tuhýho. Buď ukážeme, že na to skutečně máme, že jsme chlapi, který to dokážou, který do toho daj všechno i za cenu vyházený ruky, únavy, třeba i chřipky, který se obětujou a předvedou všem, co pro ně znamená jít za svým cílem, nebo že skončíme se svěšenejma hlavama, podáme si ruce a řeknem si, že to bylo nad naše síly. Už to tak vypadá … nepodaří se nám to … zbývá asi tři minuty do konce … Pímon se napřahuje … hází … koule letí … letí … letí … trochu se stáčí … a plác do dvojky!!! Vyskakujeme, běžíme k Pímonovi, radujeme se, slavíme, jásáme, skáčeme, křičíme „Mistři, mistři“, všichni jsme spokojeni, máme na tváři úsměv jako po vyhraném šampionátu, u srdíčka nás to hřeje, protože jsme do toho dali skutečně všechno.

V chalupě byl zatím hotov oběd, takže jsme zaplnili naše hladové žaludky a začaly přípravy na „Vánoce“. Někdo připravoval salát, někdo smažil filé, někdo šel pro stromek a zbytek balil dárky. Po chutné večeři následovala dobrá nálada při rozdávání dárků a pojídání cukroví. S pár klukama jsme ještě nacvičili moravské lidové „Hlucká hospoda“ a „Ej umřela mi žena“ a reprodukovali holkám. K pozdnímu večeru se hráli hry, jamovalo se a taky koukalo na film – Eurotrip. :-) (Děkujeme Pavlusovi+Elišce za sponzorování.)

Klouzačka domů do Prahy

Po šesti letech se těžko vzpomíná, jaký byl jeden prosincový den… Ale tak aby tu nebyla stále hláška „tohleto má napsat Dubík“, tak napíšu aspoň pár řádek o odjezdu domů do Prahy.

Ráno jsme se asi vzbudili, nasnídali a jali se uklízet Eliščinu chatu. Nevím, jak to probíhalo, ale snad nebyly žádné vážnější komplikace. Co si ale moc dobře pamatuju, je cesta ze Lhoty do Prahy (pohled pouze jedné „motorové“ skupiny). Přes noc ze soboty na neděli napadly tuny sněhu a ten lehce roztátý hezky přimrzl. Jelikož vůz značky Škoda Herian (jak jej Pímon nazval z pátečního zápisu) neměl snad ani zimní pneumatiky, byla cesta trochu tobogán ze strany na stranu. Do toho nám hrál DJ Wich a jeho „I love music…“, což jsme my s Pavlusem v autě ocenili, holky vzadu (Kvítě s Eliškou) ale moc pochopení pro tento styl hudby neměly:-( Poté, co jsme vysadili na Střížkově Elišku, jsme na ledovce málem slétli z celého proseckého kopce, protože „kola stojí, ale auto jede“. S pomocí Boží jsme ale v pořádku dorazili všichni do svých domovů a mohli se těšit z přicházejících svátků vánočních.