26. - 28. května 2006
Cesta na sever
pátek 26. května
V čase srazu (±čtvrthodinka :-) ) přijíždíme s Honzou a Vláďou na
Svornost a potkáváme zde ještě Markétu, Julii, Filipa a Adama. S menším
zpožděním přijídí PavelM, PavelH, Anča, Karel, Martina, Olina a Tomáš.
Nakládáme lodě a složitě optimalizujeme, jak tu hromadu báglů, barelů,
loďáků, plynových bomb, kotlíků a hlavně jídla srovnat do vozidel
nedostatečné velikosti.
Konečně vyjíždíme. Škodivka není zvyklá na tři lodě na střeše,
čtyři lidi uvnitř a bagáž nacpanou úplně všude, ale zatím neprotestuje.
Bez nehody jsme dojeli k Hradčanům, když nás ta kravina napadla: „Když
odbočíme na letiště, tak ostatní pojedou za námi.“ Uspořádali jsme
tedy decentní tuning sraz :-) a po několika sprintech jsme pokračovali
v cestě.
Do Stráže přijíždíme za deště. Stavět stany se nikomu nechce, a tak
rychle získává podporu myšlenka jít do hospody a dojet přespat na
Stohánek. První část se povedla, druhá nakonec také, přesto, že se nám
do cesty postavil jeden chybějící most a několik zákazů vjezdu. Hustým
mlázím a pak po strmé skluzavce jdeme na hrad Stohánek. Již tam spí dva
trampové, kteří z nás mají očividně radost. :-) Ještě chvíli
povídáme a postupně usínáme.
Tunelem a divočinou
sobota 27. května 2006
Po krásné noci, kdy jsme se sžili s místními domorodci, kteří
obývali naší (nebo jejich?) jeskyni, jsme se probudili do poněkud
přívětivějšího počasí, které ale stále nebylo ideální. Pro někoho
však budíček v 7 hodin byl moc brzo, a tak Karel a spol. ignorovali náš
odchod a balení, což se jim také brzy vymstilo, ale o tom až později. My,
co jsme ranní ptáčata a vstávání nám nedělá výraznější potíže,
jsme vyrazili dolů k autům. Sám jsem se divil, jak jsme to mohli večer za
totální tmy i deště bez úhony ujít…
Když všechna ranní ptáčata dorazila k autům, naložila věci a jela
vyzvednout z půjčovny loď. Po drobných zmatcích se nám to podařilo.
Vzhledem k tomu, že nás bylo méně, rozhodli jsme se posnídat. :-)
Snídaně byla výborná, protože, když chyběl Karel, tak na každého zbyla
téměř jedna celá vánočka. :-)
Poté někoho napadlo, že bychom si mohli udělat čaj, a tak se také
stalo. Za mírného opovržení velmi veselých vodáků, kteří stáli pár
metrů od nás, jsme se do čaje pustili. Jenže když mělo dojít na druhé
kolo, tak ouha – čaj nikde… Pod kotlíkem jsme nalezli jen takovou velkou
louži, ve které plavaly všechny naše sirky. :-) Teď se nám vodáci začali
smát, a říkali, že oni na to vyzráli, když nic nevařili. Což je pravda,
ale zásada: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ není rozhodně naším
mottem.
Po snídaní už někteří z nás netrpělivě vyhlíželi Karla a spol.,
kteří by již mohli dorazit. V jeden okamžik jsme je už viděli asi
30 metrů od nás, a mysleli jsme si, že oni nás vidí také. Zřejmě si
však chtěli udělat hezkou ranní vyjížďku, a tak nás absolutně
ignorovali a jeli někam úplně jinam. To v Honzovi vyvolalo asociaci, že ty
poslední vánočky asi nechtějí, a tak se do nich pustil sám. Po
20 minutách se jejich auto již jistě přiblížilo a dokonce zastavilo na
našem stanovišti. Jaké bylo naše udivení, když z auta vylezli lidičky,
kteří měli v ústech výbornou buchtu, a ve vybalování podobných zásob
pokračovali. Tak jsme trochu zalitovali, že toho místa v žaludku nemáme
tolik..
To už jsme se ale všichni převlékli a počali spouštět lodě na vodu.
Vše proběhlo bez vážnějších problémů, a tak jsme vyrazili. Pokud bych
použil slovo „odjeli“, nebylo by to přesné, protože v prvních fázích
plavby jsme stále museli vystupovat, nastupovat a přenášet loď přes
kameny, které se vyskytovaly prakticky všude. Zde sehráli velkou roli
háčkové, kteří svým bystrým zrakem a fenomenálním odhadem řídili loď
tak, aby se vyhýbala co možná největšímu počtu kamenů.
Po několika hodinách plavby jsme se vynořili v Mimoni, kde u mostu
vyrostlo nové přístaviště, tak jsme se rozhodli, že jej také využijeme a
naobědváme se. Oběd byl výborný a sluníčko se na nás také prvně
začalo smát. :-) Tak někteří podlehli svodům slunečních paprsků a
začali se opalovat a pospávat. Z krásných snů nás ovšem probudili ti
„nejpovolanější“ – Jirka, Karel a Honza…
A tak jsme, i když neochotně, nastoupili do lodí a v trochu
pozměněném rozložení posádek vyrazili. Cesta byla podobná, ale už to
nebylo tak strašné. S přibývajícími přítoky naše víra
v krásnější, pohodlnější a rychlejší plavbu vzrostla. Nicméně toto
všechno vzalo za své, když na jedné říční „křižovatce“ většina
lodí zatočila doleva, což se později ukázalo jako největší chyba…
Po asi 50 metrech jsme narazili na kládu, položenou napříč řekou. Tak
jsme si řekli, že se nic neděje, přehodili lodě přes ní a jeli dál. Po
dalších 200 metrech nás ovšem překvapila druhá kláda. Nicméně pořád
jsme si říkali, že je to v pohodě a máme asi jen smůlu, že den před
tím byla vichřice nebo něco podobného. Bohužel tato naše domněnka se
nezakládala na pravdě ani trochu, a tak Jiřího hláška po ±15. kládě,
kdy mával na břehu a s úsměvem hlásil: „Vítá vás cestovní kancelář
Pickwick Tour, dočasná změna trasy, která nikterak neznepříjemní vaší
cestu. Prosíme vystupovat.“ mě opravdu dovedla do stavu mírné zuřivosti,
která dalšími a dalšími přestupy jen gradovala.
Nicméně konec měla i tato cesta (dá-li se to tak říci), a tak jsme se
napojili na původní koryto řeky, kde už netrpělivě hlídkoval Vláďa na
svém kajaku (objížděl tam a zpátky a nechápal, kam jsme mohli zmizet).
O kus dál, na břehu sedící, méně nervózní Honza s Aničkou, kteří si
udělali odpolední siestu, která byla docela dlouhá. :-)
Když už jsme se tedy všichni sešli, sjeli :-) atd., vyrazili jsme dále,
plni odhodlání, které ovšem přerušila prudká přeháňka, která nás ale
zastihla pod mostem, kde dokonce místní vodáci rozdělali v sudu oheň,
u kterého jsme se krásně ohřáli. Po 20 minutách déšť přešel, a tak
jsme mohli vyrazit vzhůru k lepším zítřkům, které však pro mě a pro
Adama nebyly zas až tak růžové, neboť v jednom zvláště pěkném
meandru, kde se přiléval do řeky nový přítok, jsme nezvládli řízení a
krásně se otočili. Naneštěstí pro ostatní jsme měli v loďáku, který
absolutně nemohl těsnit, jídlo, ze kterého se v tu ránu udělal studený a
mokrý poryč (roztrhl se pytlík s vločkami, cukr a kokos :-) ). Tak jsme
posbírali všechny věci, vylili vodu z lodi a bez triček pokračovali dál.
Po pár set metrech naše pohledy uzřely konec dnešní plavby, a tak jsme si
docela oddechli, protože nám již v tom mokrém oblečení začínala být
zima. Akorát se totiž spustil déšť, takže nebylo moc co řešit.
Julie však projevila neskutečné jeskynní vlohy a objevila nádherný
převis, ve kterém dokonce nikdo nebyl! Další uznání dostal Karel, který
dokázal z totálně mokrého dřeva vykřesat slušný oheň, který alespoň
trochu usušil naše věci.
Po nikterak dobré, leč teplé večeři (těstoviny, niva a docela hnusný
kečup), jsme si ještě uvařili čaj, popovídali a postupně všichni
usnuli.
K Vlčímu Dolu a do Prahy
neděle 28. května 2006
Omlouvám se za značně sníženou autentičnost, kvalitu a za málo a
nedostatečných, či zkreslených, možná i úplně mylných a nesmyslných
informací v následujícím textu, který má popisovat poslední den naší
dobrodružné plavby divokou Ploučnicí, neboť uchvácen svou nekonečnou
leností jsem nebyl schopen po téměř pět měsíců vyplodit jedinou čárku
zápisu. :-(
A teď k věci! Ráno jsme se vzbudili osvěženi do příjemného dne,
posnídali rýžovku a hurá do lodí. Dále sledováno z perspektivy posádky
nejzdatnější, tzn. dva Pavlové v akci. :-) Ploučnice se nám celkem
zvětšila co do hloubky a šířky, takže problémů typu přenášení
znatelně ubylo, přesto ale nebyla naše plavba bez dobrodružství. Křovin a
stromovin, snášejících se nám vodákům přímo do xichtu, či mračen
všudypřítomného hmyzu bylo stále více než dosti, stejně tak kroucení
řeky nebralo konců, člověk by si myslel, že teče pořád dokola. :-)
Ovšem drbáním holek a občasným pokusem o zpěv si posádka naší
ponorky výtečně krátila cestu! A to až do chvíle, kdy se opět řítíme
do jedné pěkné zatáčky a já slyším svého kormidelníka PavlaM
pronášet památný výrok: „Neboj, všechno mám pod kontrolou.“ :-) Tu mi
ztuhla krev v žilách v předtuše koupele a opravdu, zajeli jsme přímo
mezi větve ňákýho stromu a jak se jich Pavel chytal, aby nedostal do zubů,
tak jsme se parádně zvrhli. Tuto koupel jsme ovšem oba zhodnotili kladně,
neboť byla celkem osvěžující, sluníčko svítilo a ani nám nevadilo, že
jsme za neschopné kretény. :-) Sundáním mokrých triček jsme odhalili své
mohutné beercepsy a pokračovali v plavbě. :-) U jednoho padlého stromu
přes vodu pak byla krátká přestávka na doplnění energie v podobě
čokolády a pokračovalo se dál. Z jistého důvodu, už nevím proč (ale
zřejmě někdo dělal tlaky) jsme celkem spěchali, abychom už byli v cíli.
Zvláště pak naše zdatná posádka poháněla loď přímo kosmickou
rychlostí a ostatní skupiny vodáků ladně předjížděla. :-) To už nám
ovšem začínalo ukrutně kručet v břichu a tak jsme zakotvili na vhodném
místě a vyčkali zbytku expedice. K naší naprosté nelibosti bylo ovšem
odhlasováno, že se jíst bude až v cíli. Nasranost a frustrace dosahovaly
vrcholu, a to bylo zjevnou příčinou druhého incidentu naší lodi. V jedné
ukrutné zatáčce jsme téměř navlas zopakovali předchozí neschopnost a
převratili se. Za vydatné pomoci Karlovo lodi jsme se dokázali naštěstí
vydrásat na strmý břeh a připravit se fyzicky i psychicky na poslední díl
naší vodní cesty. (Snad nám pomohla i sobecká konzumace zásob vánoček.
:-) )
Přes všechny tyto útrapy jsme tak všichni a zejména my Pavlové dorazili
do cíle. Jmenovalo se to tam něco jako Heřmanovice nebo co a nebylo tam
vůbec nyc, prostě řiť. Řidičové odjeli pro auta a v tuto slastnou
chvíli došlo na převlékání do suchého, čištění lodí, pokec a
přípravu pokrmu (už ani nevím, co to bylo). Když se vrátili naši
řidiči, došlo na autoškolu a poté přípravu k odjezdu, která sestávala
z připevňování lodí, zewlování a hry na matku sardel. :-) Cesta zpět do
Prahy proběhla vcelku v rychlosti. Naší posádku Favorita pobavila akorát
zpráva od Honzy a posádky Škody SIMPLY CLEVER o údajném setkání
s policejní hlídkou, mastné pokutě a Honzovo výprasku. :-) Samozřejmě
že to byl výmysl a my jsme jim na to samozřejmě ani náhodou neskočili,
přece nejsme blbí. :-)