Voda Předprázdninový weekend na Lužnici

Příprava a začátek akce

Pohled akční přípravné skupiny

Čtvrtek začíná v 0.00 a už od prvních minut se něco děje:

• 0.00 Pořád ještě balím. „Maľinko“ nad tím usínám, tak jsem zvědavý, co bude chybět. Při podobných akcích většinou vezmu všechny společné věcí a zapomenu si vzít kartáček na zuby nebo náhradní triko… Každopádně už to neřeším, bude překvápko…
• 1.30 Začínám vymýšlet jídelníček a vytvářet seznam věcí k nakoupení.
• 2.00 Konečně jdu spát.
• 5.30 Vříská potvora. Ani nejsem tak mrtvý jak jsem čekal.
• 6.00 Uprostřed snídaně slyším brzdy a před barákem zastavuje oranžový Favorit. S Pavlusem nakládáme hromadu věcí typu stany, kotlíky, …
• 6.10 Vyzvedáváme HonzuK na konečné 200.
• 6.40 Nacházíme se v Liboci za účelem vypůjčení přívěsu. Během čekání kontrolujeme stav vozu a nejsme příliš příjemně překvapeni. Konečně je tu pan Trefný a půjčuje nám přívěs. Po menší úpravě konektoru šroubovákem i svítí. Dozvídáme se, že pro potřebný desetimetrový gumicuk si musíme zajet do hospody „U Pětníka“ v Dejvicích.
• 7.20 Zastavujeme na červené a z důvodu kopce Pavlus zatahuje ruční brzdu. Rozsvěcí se zelená a brzda ne a ne povolit. Hledáme v kufru šroubováky a klíče a po 10 minutách šťourání ze všech stran brzda konečně povoluje.
• 8.10 Vyzvedáváme u Katuchky plovačky, kytaru a míč.
• 8.20 Jdeme s Honzou nakoupit do Penny marketu na Vozovně Kobylisy. Vracíme se s košíkem, z kterého na všechny strany padají různé dobroty – kupříkladu 1,5 kg masa, 1 kg čokolády, 3 kg rýže, 2 kg tuňáka, … Přijel PavelM.
• 8.50 Přibíráme do party Karla s barely a loďáky a jedeme na Svornost nakládat lodě.

Tak už asi opustím časové údaje, protože mě nebaví…

Po krátké diskusi o tom, jak skoro všichni vodáci uvazují lodě na přívěs a kdo je se svým způsobem „out“, jsme vcelku rychle naložili 6 deblovek do konstrukce přívěsu, 2 nahoru na ně, laminátový kajak ještě nad ně a 2 plastové na střechu. Asi jsme vytvořili světový rekord v počtu lodí převážených Favoritem, ale při výjezdu spíše přemýšlíme, zda to uletí hned nebo až za chvíli. :-)

Na D1 dokopce jedeme na trojku, 60 km/hod a pořád nás předjíždí kamiony. Po takových čtyřech hodinách přijíždíme do Majdaleny a dáváme si oběd v hospůdce. Řešíme, co dál, protože lidičkové jedoucí vlakem mají dorazit až k večeru. Nakonec vítězí návrh sjet si kus Lužnice od hranice k campu, u kterého budeme zítra začínat. Přívěs a hromadu věcí necháváme v campu Suchdol u vodáků slibujících, že nám to určitě ohlídají, na střechu dáváme Vodáka a Metuji a jedeme do Nové Vsi. Dáváme lodě na vodu a voláme Pavlusovi, ať jede vlakem o dvě zastávky dál, že auto je u přejezdu a klíčky u značky „pozor vlak“.

Shocart sice ve svém průvodci psal cosi o obtížně sjízdném neudržovaném korytu, ale takové věci přece nemůžeme brát vážně. :-) Ze začátku je to úplně skvěle akční – řeka široká asi 4 metry, křoví ve kterém se složitě hledaly průjezdy a popadané stromy, přes které loď přetahujeme. Skvělá zábava – člověk v jedné ruce drží loď, ve druhé pádlo a balancuje na úzké kládě, protože se nerad koupe. :-) A přece se nám to s Honzou daří – stačí přistát bokem u kmene se špatným náklonem a už to je. :-)

Na prvním kousku cesty jsme napočítali 20 stromů, přes které bylo nutné přenášet, pak už počítat přestáváme. Občas se řeka rozděluje do spousty ramen a my netušíme, kam jet (v podobných případech se často cítíme zmateni :-) ). S myšlenkou dojet do Suchdola se loučíme a volíme ústupovou strategii dojet k mostu v necelé polovině cesty a zavolat Pavlusovi, aby nás odvezl. Překonáváme stále další a další překážky a postupně přiznáváme, že se na ten most značící konec cesty docela těšíme. Ale i přes naše dlouho trvající přesvědčení, že musí být za nejbližší zatáčkou se stále neobjevuje. Postupně přichází tma a s ní ústupová strategie druhého stupně – totiž vytáhnout lodě na louku a dojít s nimi k silnici. Za úplné tmy ji uskutečňujeme, ale při té příležitosti se objevují její chyby – místo louky tam je bažina a na ní kopřivy vysoké 1,5 až 1,8 metru, které nepálí jako normální kopřivy, ale „JAKO SVIŇ“!

Pro úplnost dodám, že jsme jimi šli za velmi sprostého nadávání i zdeptaného mlčení půl kilometru a skončilo to HAPPY ENDEM – Pavlus nás odvezl do campu, tam jsme se setkali s ostatními a odebrali se spinkat.

PS: Tohle dopisuji v lůžkovém vagónu směr Bánská Bystrica a právě se taky odebírám spinkat. Dobrou noc!

Většina: příjezd do Suchdola nad Lužnicí

Pro mnohé z nás již nebylo překvapením, že na sraz na Hlavním nádraží přišel někdo pozdě. Tentokrát jsem byl tím hříšníkem já. Věděl jsem, že máme dostatečnou rezervu, proto jsem nespěchal. Počítal jsem s malým zpožděním, netušil jsem však, že přijdu poslední a všichni už tam budou nastoupeni v dvojřad a připraveni vyrazit na nástupiště se svými lodními pytli, barely, pádly… Hlavní ale bylo, že jsme se všichni těšili. Ve vlaku směr České Budějovice jsme tipovali, jak ta letošní voda – Lužnice 2005 – dopadne; jestli nám bude přát počasí, jestli vydrží náročný terén laminátové lodě zapůjčené ze střediska Sever, kdo se nejvícekrát vymáchá ve vodičce…

Příjemně uspávající lokálkou jsme dorazili do Suchdola nad Lužnicí a dopravili se do kempu. Pavlus s Anežkou se od nás oddělili a vyzvedli Draka (střediskový oranžový Favorit). Po zjištění, že tu má Lukáš Vyhnanovský supertele, jsme vyhledali plácek na fotbálek a začali čutat (holky, parádně jste fandili!!!!). Úderná skupina (ve složení Špidlos, Honza Kundrát, Pavel Martinásek, Karel Hořínek), která odjela z Prahy o den dříve, se bouhužel někde zasekla a tak je musel Pavlus ještě pozdě večer přivézt Drakem. Pár lidí také okusilo, jak chladí podvečerní Lužnice. Když jsme byli ten den kompletní, vybrali jsme vhodné místo pro spaní, dali si dobrou noc a zalomili.

Horní Lužnice

Páteční probuzení bylo příjemné. Svítilo sluníčko a zpívali ptáci. Ke snídani byl kupodivu čaj s nějakou tou buchtou. Balení proběhlo rychle, ale odjezd byl delší. Než si člověk vybere vhodnou loď a zkontroluje si ji, chvíli to trvá. Honza si vzal „Metuji“, protože jeho kolena byla pěkně ozdobena od kopřiv.

Když už byli všichni na vodě, vypluli jsme úzkým korytem Lužnice mezi stromy. Kolem se míhaly stromy, kmeny spadlé do vody a plážičky. Po vcelku krátkých dvou hodinách kličkování byla přestávka na baštu. Chleba s kouskem slaniny posilnil. Mezitím co ostatní zevlovali, Karel učil Jirku „eskymáka“ na kajaku. Karel se pak chvíli předváděl a „eskymáky“ pořád dokola opakoval. Pluli jsme dál. Krajina kolem ubíhala a ani jsme neviděli přes křoviska jak. Nic se neměnilo, jen k večeru začali přibývat komáři, kterých má každý na dlouhou dobu dost. Naše dnešní cesta skončila na Rozvodí.

Tato část bohužel patřila do CHKOčka, takže materiál byl složen tak, aby byl co nejméně vidět. Večeře byla jednoduchá: těstoviny s Nivou a salámem. Když se setmělo, šli někteří do nedalekého statku pro vodu, kde si popovídali s přívětivým majitelem. Jirka, já, Vláďa a Martina jsme se tedy vydali do nejbližší vesnice (Majdalena) do hospody, abychom měli vody dostatek. Byla to zajímavá večerní procházka 4 km tam a zase zpátky. Ve stanech jsme byli kolem půlnoci.

Přesun do Tábora

Komáři zřejmě nikdy nespí. To je mi jich líto. Já si zase ráda prospím 1/3 života. A pře nikdy nespí, tak maj furt hlad a sou nervózní a musej všechny furt otravovat.

Prostě komáři nedali pokoj ani ráno. Dokonce ani když začalo pršet a my jsme po snídani nosili a přivazovali lodě, abychom s nima mohli popojet do Tábora, z důvodu mála vody a následovaného 13km dlouhého voleje – ani pak nám nedali chvíli klidu. A tak jsme jim radši honem rychle ujeli.

Na nádraží v Táboře jsme se trochu zdrželi poskytováním PP jakémusi Mírovi z parku, který měl údajně epilepsii a k tomu ještě pár promile CH₃CH₂OH v krvi. Docela šokující bylo, že námi přivolaná záchranka dorazila až po 15 minutách a mezitím přijeli policajti s tím, že dostali hlášení, že tam někdo napadá záchranku. Ještěže jsme tam byli my a nějakej kolemjdoucí – zřejmě Dr.(voštěp:-)). Pak tam ještě byl přítomen Míry kamarád, který celé situaci dodával na dramatičnosti a neustále vykřikoval: „Míro, ty musíš žít!“ také zde byla žena, která vybírala „vstupné“. Obcházela nás a ptala se, jestli nemáme 20Kč… No, ale všechno naštěstí dobře dopadlo a my se vydali Táborským Žižkovem pod železniční most na chleby se sýrem a marmoškou. A šli jsme tak rychle, že se nám až zdálo, že řeka teče opačným směrem. Znáte to z auta, ne?

Zapomněla jsem říct, že ve vlaku už přestalo pršet. Jako když my jsme byli ve vlaku, tak venku už nepršelo.

Po obědě jsem zasedli na svá místa a pádlovali a koupali se a přenášeli a chytali a jeli a jedli a pili a zpívali a smáli se a vytírali a ždímali a řídili a háčkovali a pletli a zadákovali a přitahovali a odtahovali a natahovali a drhli a dělali hodiny a eskymáky… A někteří k tomu všemu ještě neustále vylejvali, pře se samo nalejvalo… A tak.

K večeru jsme dorazili do kempu a měli jsme pár a půl (chápej jako 3) možností. Buď jet ještě tak 3 km na louku, kde nebude nic, jen my, nebo jet ještě 6 km do dalšího kempu, kde nevíme, co bude, anebo zůstat zde, kde je volejbalový hřiště se sítí, pitná voda, suchý, zato čistý, záchody, hospoda a tak. A tak jsme zůstali. Pavlus a Vojtík dojeli pro auto, zapinkali jsme si volejbal s fotbalovým míček akorát na klobouček, přecpali jsme se rizotem s tučňákem, zazpívali si, přečetli si pohádku u ohýnku a jelikož v dálce bylo vidět blesky (někteří (některej :-) ) to však přiznali až v Praze) a pokrapávalo, tak jsme si zalezli do Stánků a spinkali. Někteří se ještě rozhodovali, jestli teda dají širáka či nedají. Ovšem mohlo jim být jasné, že až se přestěhují ven, že začne pršet doopravdy (před tím to bylo jen naoko) a fest. A tak se taky stalo. Takže se zase přestěhovali zpátky.

Pa Katka

Dolní Lužnice a návrat domů

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, avšak tato lákavá vyhlídka moc dlouho nevydržela. Při dojídání vynikajícího porridge, který jsme konzumovali k snídani se zatáhlo a během pěti minut začalo pršet. Porridge bylo jak se patří dosti. Ananasu, jahod, broskví a kokosu se každému dostalo také trochu, což výrazně (jako vždycky) zlepšilo kvalitu cementu… Teda. chtěl jsem říct lepidla na boty… No, zkrátka té výživné hmoty, kterou má každý tak rád. :-) Sbalili jsme v dešti stany, ještě jsem si naposledy s Vojtíkem vyzkoušel hlavičky s balónem (poprvé za světla), uklidil se nepořádek (sám, jako obvykle :-) ), zaplatili jsme za kemp a mohlo se vyrazit. Všechny věci do barelů a loďáků. Někdo si přivázal lahve k lodi jako náhradu za ledničku. Lodě na vodu a jedem! Rázem přestalo pršet. Nebudu sem vypisovat, kdo jak s kým vyrazil a na jaké lodi, protože se to vše relativně velmi rychle měnilo – v zájmu jednoduchosti a aby se to nepletlo. :-)

Měli jsme jet úsek asi 7km – 4 jezy. Nikdo se necvaknul. Netrvalo to dlouho (asi 3 km) a kanoe, na které jeli Pavlus & Anežka se začala nezadržitelně rychle naplňovat vodou a začínala se tak znatelně víc podobat ponorce. Stav byl potom až tak kritický, že se vyměnil „pádlovač“ a na ponorce jel Pavlus & Jirka. Tempo, kterým Pavlus „vylejval“ bylo velmi rychlé, ale pořád byl průtok do lodi větší, než její úbytek, tak jsme se společně shodli na tom, že má tato loď „padla“. Vytáhli jsme jí ven a Pavlus se obětoval, že dojde pro auto, děravou ponorku naloží a přijede za námi do cílové stanice i s přívěsem. Jestli jste si všimli a umíte do osmnácti počítat, tak vám jistě vyšlo, že je jeden navíc. Taky že jo. Zbývající 4 km se na pozici porcelána vystřídala moje sestra Slůně a Katuchka. I Špidla se asi 2 minuty vezl, ale pak se na štěstí vyměnil s již zmíněnou Katkou.

Nějak jsme se doplácali na smluvené místo a nastala chvíle rozhodování.
Možnost „A“: Vyndat lodě z vody a následně rychlý přesun lidí do Tábora autem, za účelem stihnutí vlaku v 17:50. (Toho času 16:30.)
A možnost „B“: Jet ještě další 4 km po vodě, kde je příhodně blízko k vlaku a lodě naložit až tam.
Návrh „B“ byl většinovou silou asi po třiceti vteřinách zamítnut, takže přicházela k úvahu už jen možnost „A“. Vyndali jsme lodě ven, pojedli jsme chleba s roztaveným plátkovým eidamem a cibulí (jen škoda, že nebylo koření na ryby :-) ) a vyčkávali jsme příjezdu Pavluse.
17:00… Pavlus nikde…
…17:15 … nic…
…17:20 … nikde nikdo…
…17:25 … a konečně dorazil.
Následovalo bleskurychlé vyložení všech věcí z auta, odpojení přívěsu a rychlý nástup lidí, kteří potřebovali být co nejrychleji v Praze. Do první várky se vešla Katuchka, Markéta, Lukáš, Já a ještě se do auta vmáčknul Vláďa M. Zprvu nastala trapná chvíle, že je v autě „někdo navíc“, nicméně to později stejně nikdo neřešil. Povídali jsme si vši dohromady. K nádraží „oranžovej přízrak“ dorazil nedlouho po 17:40, takže jsme měli dost času na to koupit jízdenku. Naskytly se 2 možnosti. Za 15 minut jet osobákem do Prahy a nebo si počkat téměř hodinu na rychlík. Již v dosti unaveném stavu nám bylo jedno, jak pojedeme dlouho, so-zvolili jsme možnost A – jet osobákem.

Po našem odjezdu se Pavlus vracel zpět a pak nastalo střídání řidičů. Řidičem byl Pavel M. Asi mu ve škole moc nešla matika :-) protože si to špatně propočítal a při cestě z Tábora mu došel benzín a 2 km se prošel. :-) Smolík. :-) Třetí skupinku odvezl opět Pavel M., protože Pavlus odjel s třetí skupinkou vlakem.

Poslední skupinka ve složení Karel, Jirka, Honza K. a Slůně si mezitím pochutnávala na zmrzlině z nedaleké restaurace. Okolo desáté bylo již vše hotovo a vyrazili ku Praze. Občerstvili se v Bille u Prahy, odvezli Slůně domů, předali stan Markétě a zajeli ke Svornosti, kde se vyložili lodě a Karel. Okolo půl 1 pak u Katky – dát jí věci pro Lenku a náhodou jsem se tam pak nějak octl já, tak mě pak při odvozu Honzy domů hodili taky domů. Kam pak frčel Jirka a Pavlus, to už nám řeknou jen oni sami.