Honzův článek
Prolog
Pátek odpoledne:
Karel: „jasně, hele myslim, že bysme měli jet přece jen alespoň v 7:30,
spíš v 7:00, 8:00 je pozdě!“
Honza: [cenzura]
Honza (o 20 minut později): „njn, tak holt asi jo, no…“
Sobota ráno a přes den aneb VODA
Vzhledem k tomu, na jak brzo byl naplánovaný sraz, mě celkem potěšilo, že jsem dorazil jenom o necelých 15 minut později :-), a dokonce ne poslední, ale hezky uprostřed. Karel už čekal na Svornosti, mírně hladový, a Pavel dorazil taky vcelku brzo. Na půjčeného Favorita jsme naložili Metuji a kajak a vyrazili na cestu. Praha ani nebyla moc zasekaná, a tak se nám jelo vcelku dobře. V Krušovicích jsme zalezli do místní cukrárny a zakoupili si snídani/svačinu/oběd, vcelku dobrou a za rozumnou cenu. Někde před Karlovými Vary však Pavel zjistil, že si nějak doma nechal boty do vody, a že si teda koupí sandály, a taky tak udělal. Bohužel jsme se cestou od Hypernovy nějakým nedopatřením dostali do menšího štrůdlu, což se Favoritovi nelíbilo a jal se protestovati, naštěstí ale ne moc vehementně, a tak se dalo pokračovat v jízdě, tentokrát dokonce i správným směrem.
Na místo startu jsme oproti plánu dorazili se zpožděním, a tak jsme se rozhodli, že si řeku před závodem dáme jenom jednou. Zaregistrovali jsme se a vyrazili, Karel ve svém kajaku, Pavel na háčku Metuje, já na kormidle. Nějak mi to ale moc nešlo, protože hned na třetím brankovišti jsem si nějak nebyl jistý, kde jsou všude kameny (čti „absolutně jsem netušil, kde je voda, kde branky, kde kameny“), a tak jsme loď potupně otočili :-(. Sranda byla s Pálavama, co se nám snad i snažili vyhnout, ale nějak jim to nešlo, a tak se do nás strefovali i během vylévání přebytečných cca. 450 litrů vody, kdy jsme elegantně parkovali asi 1 cm od břehu. No nic, jedno cvaknutí přece ještě nic není, obzvlášť, když se člověk těší, že si to samé místo zkusí projet ještě jednou. Mňo a tak jsme nastoupili a jali se pokračovati v jízdě. Postupně jsem začal chápat, že taková špricka by nebyla zase až tak blbej nápad, a že když bychom ji měli, možná by se jelo o něco „málo“ lépe.
Do naší milé lodičky ale pořád teklo, i když byly obě díry na palubě (takový ty otvory, kde seděj lidi) zcela prokazatelně nad hladinou. Holt jsme ji chuděrku asi mírně proděravěli během naší kolize s kamenem (večer jsme zjistili, že jako fakt). Na troše vody v lodi není nic divného, to je vcelku běžná věc, ale my jsme tam neměli trochu, ale fakt hodně. Po několika zajížďkách ke břehu jsme se rozhodli, že bude efektivnější vylévat za běhu, a tak jsem začal podávat houbu Pavlovi, sedícímu na háčku. Bohužel jsme se oba museli přemístit do mírně nestabilní polohy a… no prostě strašně lamoidní cvaknutí, no. :-) Když se Karel dosmál, podotknul, že je lepší to vylévat u břehu. No jo, no. :-)
Další kus cesty už byl z hlediska externího škodolibého diváka poměrně nudný, zato pro nás hodně zajímavý – řeka, která není studená, ale fakt vcelku teplá (proč se asi hotel Thermal nejmenuje „U Soba“), voda, která teče do kopce, klopená zatáčka na řece (jo, opravdu tam byla), záchranáři s hasičema na jezu a tak, fakt sranda.
Inu, dojeli jsme do Ohře, vytáhli lodě a Pavel se domluvil se spřízněnými vodáky, že ho tito hodí nahoru k našemu autu. Bohužel si spříznění vodáci se svým vozem nějak moc netykali, takže jeli rychlostí asi 20 km/h, což zapříčinilo drobné zdržení. Když jsme konečně dorazili ku startu i my, bylo 14.54, čili nám do vypnutí vody z přehrady zbýval ještě krásných šest minut, nicméně řeka byla už totálně suchá. Mírně hodně zklamaní jsme tedy opět naložili lodě na střechu vozidla a vydali se zpátky do Varů. Mírnou komplikací bylo jedno zastavení na parkovišti, Pavel totiž začal býti nervózní z toho, že se kajak nachyluje nějak moc dopředu. Bohužel upevnění nevydrželo brzdný manévr a kajak se jal pohybovati ještě rychleji, což mělo za následek elegantní skluz obou plavidel na přední kapotu a následně na asfalt/chodník před vozidlem. Nikdo nebyl zraněn a obě lodě i vůz to přežili vcelku bez závad, nicméně k dobré náladě to zrovna nepřispělo, kupodivu. Inu naložili jsme tedy náklad zpět, vyhodnotili, že se nám už fakt nechce pokračovat v jízdě po vodě, tudíž jsme se převlékli do suchého a vydali se směrem k tábořišti poblíž Střely.
Sobota – pozdní odpoledne, večer a počátek noci :-)
Vesnici jsme našli vcelku dobře, po domluvě s chlapíkem nesoucím smrkovou kulatinu a drobné konzultaci jsme dokonce objevili i polní cestu, která vedla k louce u řeky. Louka byla krásná, cesta ne, ale co, sjeli jsme tedy necelý kilometr dolů po lesní komunikaci, postavili stan a složili lodě („zítra pojedeme do startu po řece“). Mno a protože po namáhavém dni vyschne člověku v krku, vydali jsme se vzhůru do vesnice do hospody. V mezičase začalo pršet, a tak nám cesta ubíhala rychle, nicméně znervóznilo nás policejní auto, pohybující se směrem k našemu stanu. Milý pan příslušník zastavil vozidlo a otázal se nás, jestli prý jsme ty lidi, co stanujou dole u řeky, k čemuž jsme se hrdě přihlásili. On nás tedy upozornil, že se tam tábořit nemůže, což nás nepotěšilo. Přeptali jsme se tedy, jestli si je zcela jist tím, že se chce opravdu vydat až dolů k vodě, a jestli by se třeba už nechtěl vrátit, což nechtěl („on se tu původně měl konat CzechTec, blablabla,…“). Na dotaz „ok, dolů se teda musíte podívat, a kam už dneska nepojedete?“ reagoval nějak indiferentně, něco jako „tady se stejně moc spát nedá“, a že nejbližší kemp je asi 25 km daleko. Mno a když jsme si uvědomili, že stejných 25 km nás dělí i od sportovců z Bohemky, nakýblovaných v jakési tělocvičně, učinili jsme rozhodnutí, že stan zase zbouráme a pokusíme se k oněm sportovcům přifařit. S panem příslušníkem jsme se dohodli, že nás aspoň sveze dolů na louku („no a když už nás teda takhle vyhazujete, nechcete nás aspoň hodit dolů, hm?“).
S úsměvem jsme tedy zbourali postavený stan, naložili odvázané lodě (kdo to jenom říkal, že je můžeme klidně sundat?) a vydali se směrem ku městu. Náš milý půjčený Favorit cestu zdárně dokončil, nastal však menší problém, protože jsme absolutně netušili, jak v onom městě najít správnou tělocvičnu. Karel naštěstí někde vytáhnul kontakt na známého příbuzného známého vodáka nebo tak něco a díky tomuto se nám podařilo (už za tmy, samozřejmě) najít naši tělocvičnu. Ubytovali jsme se (tj. zaparkovali jsme auto) a vydali se najít nějaké restaurační zařízení, kde bychom měli příležitost zahnat hlad a uhasit žízeň. První restaurace byla bohužel obsazena jakýmisi svatebčany, druhá zase Bohemkou, a navíc v ní ani nevařili. Nu což, našli jsme třetí hospodu, „skromně“ povečeřeli a skromně popili. (Jediné volné místo bylo v salónku vedle místní skoromafiánské rodinky, ale nám to fakt nevadilo a jim taky ne, tak co…)
Po cca. třech kouscích jsme se zvedli a vydali na pochod k druhé hospodě (ano, to je ta plná místních štamgastů, Bohemky, cigaretového kouře, avšak bez funkční kuchyně). Lidí v ní s časem ubylo, dokonce jsme našli i volná místa, a dali další blíže nespecifikovaný počet chlazených nápojů (zase tak tři až čtyři, plus mínus). Postupem času a s ubývajícím počtem hostů jsme se propracovali až ke stolu u Bohemky a začali popíjet s nimi. Dokonce jim nějak zbyly nějaké panáky takové zelené břečky s kódovým označením „peprmintka“ alias „zelená“, které jsme samozřejmě ochotně zužitkovali. Bohužel i tato hospoda už zavírala, a tak nám, pozdě příchozím, nezbylo něž podniknout přesun do dalšího zařízení.
Nebojte se, to už bude poslední :-). Nějaký nonstop, tak jsme dali jedno až dvě (podle nálady, resp. na přibližné vyrovnání zkonzumovaných nápojů), stihli jsme si přátelsky kroutit ruce (odnesly to jenom natažené šlachy na zápěstí nejmenovaného účastníka, protože onen jsem přestal v nevhodný moment), zvedli se a vešli do tělocvičny. Ani jsme moc nerušili a záhy jsme již oddechovali spánkem spravedlivých.
Neděle ráno a druhá vodácká akce
Ráno jsem se vzbudil, došel vyřídit pravidelnou odmoč a vrátil se do vyhřátého spacáku, avšak od slastného pokračování v bohulibé aktivitě mě odtrhl Karlův hlas pronášející „Honzo, máme problém“ podobným tónem, jakou se občas ozývá z oběžné dráhy na matičku Zemi. Karel mi ukázal hromadu nablitou zrovna mezi můj a svůj spacák. Inu řekl jsem si „nojo, Karel, lůzr jeden“ a začal si z něj dělat srandu ohledně odolnosti žaludku, nicméně on mě usadil velmi přesvědčivě znějícím tvrzením, že „on to jako fakt nebyl“. Vzhledem k tomu, že toto svorně tvrdíme oba, dále protože nikdo z nás necítil v ústech pachuť, jež obvykle probuzení po podobných zážitcích provází, a také kvůli tomu, že v tělocvičně bylo dalších cca. 60 lidí, shodli jsme se na tom, že jsme tam fakt nemohli nablít my, a že to musel bejt někdo jinej :-). Nepořádek jsme ale samozřejmě uklidili, poté posnídali (chleba se salámem, teda, samozřejmě, co jiného taky, ne?) a vydali se na závodiště.
Před startem se utvořila poměrně dlouhá kolona vozidel, a tak jsme se s Karlem vydali vyzvednout startovní čísla napřed, zatímco Pavel manipuloval s vozidlem. Ukázalo se to jako prozíravý tah, neboť jsme byli (skoro) poslední, na koho ten den startovní čísla zbyla. Složili jsme tedy lodě, Pavel s Karlem se vydali zaparkovat vůz do lokality cíle a já zatím hlídal lodě.
Za nějaký čas se k nám přídali i naše družka (Maki) a druhové (Jirka, Vítek, Vojta) skautíci, kteří během soboty pohrdli vodáckým zážitkem na Teplé a místo toho statečně popíjeli na Logikově svatbě, případně si vymysleli jinou, ještě méně věrohodnou záminku. Převlékli jsme se tedy do vodáckého, obvázali (resp. nechali si obvázat) rány utržené během včerejšího dobrodružství, nasadili startovní čísla a vyrazili k určenému stanovišti. Jak už to tak bývá, odstartovala většina našich lodí se zpožděním, a proto jsme se ani neobjevili na výsledkové listině, a to ani v diskvalifikovaných :-), což je divné, ale co.
Start byl nad jedním hezkým jezem, který se však stal osudný osádce Maki-Pavel, a proto se provedla rychlá záměna; dále jsme tedy pokračovali ve složení Karel (kajak), Jirka a Vojta (C2), Vítek a Pavel (C2) a Maki a já (C2). Řeka jela vcelku hezky, dokonce jsme projížděli i branky :-), a to úmyslně, a občas i ty proti vodě – fakt dobrý, náhodou. Nikdo z nás se už necvaknul (aspoň pokud vím, a myslím, že bych si to i zapamatoval), zato se nám povedlo z vody lovit dvě cca. pětačtyřicetileté paní, co nezvládli jednu peřej a neuměli tahat loď, a posléze i dva chlapy zhruba stejného věku, kterým se povedlo vytvoření díry o rozměrech cca. 3 ×5 cm kompletně skrz naskrz laminát, což vcelku zamrzí.
Všechny naše lodě však zdárně dojely do cíle, kde jsme si vyzvedli občerstvení a auto, dojeli pro druhý vůz (díky Pavle) a posléze se vydali domů.
V Praze se ještě naše podstatná část zúčastnila mše v Týnu, zatímco Karel náš vůz zrádně opustil, jenom aby na nás počkal u skautské klubovny, páč si v autě nechal nějakou důležitou věc typu baťoh nebo něco takového, prostě IMHO LOL, lůzr, no :-) (intenzivně mávám pravou rukou).
No a během večera mi navíc přišla SMSka o tom, že jsem strejda (nový přírůstek o váze 4.9 kg), takže můžu říct, že se víkend fakt povedl :-). Díky všem zúčastněným i těm, co zůstali se simulovanou chřipkou doma a pouze nás duchovně podporovali :-).