19.-21. prosince 2003
Názor Katky
Naše v historii Pickwicku první Vánočka začala vtipně už ve vlaku,
kdy Kvítě taktně vypudila z kupé sympaťáka středního věku. Nejdřív
jsme se mu decentně naštvali do kupé, pak říkali, že ty batohy možná
spadnou, ale to nevadí – aspoň si vyndáme svačinu, a pak mluvili o tom,
že ještě nejsme vši… a když se zeptal, kolik nás ještě bude, mu
Kvítě strašně milým (fakt) tónem odpověděla, že nás je hodně. Na to
se sebral a odešel, že si najde místo někde jinde a v klidu. Někdy ani
není zapotřebí chlebů s česnekem, že jo Sunny. :-)
Vlak měl samo zpoždění a busy soukromých firem nečekají. To víte, už
to není jako za komunistů, že? – ale to až později. V jízdních
řádech jsme našli, že další bus našim směrem jede až v devět (bylo
šest). Nevadí. Půjdem si někam sednout. Pímon se Sunnym nám našli supr
pubku, kde byli vtipní číšníci. Jestli chcete vědět víc, zeptejte se
někde jinde. Já o tom moc nevim, pře Kvítě se s prvním stolem nebavila.
Snědli jsme tam strašně moc eriksonů (ježků) s křenem a ,,ďábelské
toasty“. Pímon vypil o sekundu rychlejc pivko než Sunny, za což mu Sunny
další 2 dluží. Vyčůrali se, zaplatili a šli si na busnádraží hrát
STO-3-STOP. Do odjezdu busu nám totiž zbývala ještě hoďka. Netušili jsme
však, že hoďka a dva dny. Ono spojení totiž jezdí jen v neděli.
Kde se vzala, tu se vzala… Před našimi zrak náhle stála strašně
nepříjemná pani, kterou nám snad seslal Pán Bůh (a to si teď nedělám
srandu). Divila se, co tam děláme, když dneska už nic nejede. To víte, už
to není jako to bývalo za komunistů. Teď společnost vlastní soukromník…
a … a … a že je to soukromý pozemek a že tu nemáme co dělat, co kdyby
se nám tu něco stalo…
Bylo 20:40. Špidlovi z toho začal fungovat mobil a pan Oskar mu smsknul,
že ve 20:42 jede vlak směr Choceň. Takže fofr. Utíkali jsme jak … jak
jsme jen mohli … co nám nohy stačili. V nádražní hale se nám Jirka
ztratil, ale to už Pavlusovi zvonil mobil – nástupiště
č.4. Quickly!
O.K.
Vlak měl naštěstí pár minut zpoždění a Jirka stál jednou nohou ve
vlaku a volal na nás do podchodu, zatímco ho výpravčí přivíral do vlaku.
Ale nastoupili jsme. Z Chocně jsme jeli motoráčkem do Litomyšli a odtamtud
18 km do Borku u Budisalvi. Why not? Ovšem pěšky. Už bylo 23:00. Chtěli
jsme stopovat, ale kdo by taky zastavil desetičlenný skupině s báglama
v jednu v noci.
Teď malá hádanka. Podotýkám podle skutečnosti: Jak je možný, že jsme
před sebou měli 18km. Ušli jsme 2 a před námi stále 18km? Odpovědi
můžete posílat na www.ekaterina.cz.
Motto naší cesty: Proč chodit přímo, když to jde oklikou. :-)
:-) :-)
Cestou Ádí se Sunnym probírali jabka nakrájeny na tenký plátky,
coca-colu s citrónem, pasta … řešili to vcelku do hloubky – inu, měli
na to 18 km nebo taky 4 hodiny. Nějaký ožrala v nekonečném Osíku
říkal Sunnymu, že je špatnej a on mu odpovídal: „Je to špatný.“ To si
řekli asi 3× a pak je to přestalo bavit.
Cíle jsme dosáhli až (už) ve tři ráno.Nikdo tomu namohl uvěřit. Už
jsme ani nezatápěli, ale někdo v noci nemoh spát, tak čas od času topil.
DĚKUJEME!!
Teď je sobota odpoledne, vstávali jsme v půl jedný. Kluci už 2 hodiny
hrajou obíhací pinčes. Mně se dokonce podařilo se dostat do poslední
trojky, ale pak už jsem toho radši nechala. V nejlepším se má přestat.
:-)
Předpokládám, že některé jedince to bude bavit až do večera.
No samozřejmě. Ani na polívku nepřišli. Jejich smůla. Teda ne všichni.
Jinak ti ostatní si čtou, povídají, hrají na kytaru, píšou,
smskujou …
Když chlapci dorazili, dali si polívku a začaly přípravy na „Štědrý
večer“. Nadělali jsme tolik jídla, že zbylo ještě na snídani a zbytek
chlebíčků a salátu jsme dojídali ještě ve vlaku. Přišel nás
navštívit Santus Claus a přinesl nám dárečky. A protože se Vojtík
kvůli výpravě vzdal Vánočního plesu, převlíkl se do večerní róby a
tančilo se. Hudbe sice nebyla tak dobrá jako v Lucerně (hrála jsem totiž
na kytaru), ale tancovali.
Po endu bálu jsme tak trochu hodnotili uplynulý rok a shodli jsme se, že
se stala jedna veliká a důležitá událost. Poznali jsme se. Vyjeli jsme si
mezi Milenou a Zorou a vznikli z toho Pickwickové!
Před ulehnutím ještě Městečko Palermo. Pímon při něm nařkl Sunnyho,
že je guma … Špatnej a guma ……… takže Špatná guma. Mám aspoň
Schweinpunkt, Pímone? :-)
Noc byla veselá. Ádí neustále mlaskala na Tika a přirovnávala jeho
nádech a výdech k sbíječce, vrtačce a tomu, čím se seká tráva a když
toho konečně nechal, tak se zase bála, že nedejchá. Kvítě s Vojtíkem
rozebírali poměrně dlouho 3D a 2D hřebeny (hlavně že v tom mají jasno) a
já jsem zřejmě považovala za nejdůležitější si mávat
s Kvítětem.
Ráno bylo v celku poklidné. Snídaně, balení úklid a odchod. Na mši
v Proseči nám pater vytýkal, že se málo množíme (to bude asi tím, že
všichni dodržují šestinedělí, když stačí čtyřnedělí – poznámka
redakce) a říkal, že když je někdo veselý, tak je i silný, s čímž
musím nesouhlasit. Pak jsme jeli busem do Pardubic a ještě než jsme
vystoupili Špidla zavelel, že za deset minut nám jede vlak. Takže fofr. To
už tu jednou bylo.
Nicméně jsme to stihli. Jak jinak. Tudle cestu už jsme měli jednou
proběhnutou.
Tak se s vámi loučím a určitě si o téhle výpravě přečtěte zase
z jiného pohledu. Z pohledu Tika.
Poselství pana faráře budoucím generacím: Milujte se a množte se.
Poselství mé budoucím generacím: Keep smile. (Budete pak silní.) :-)
P.S.: Večer před ulehnutím:
Já: „Já nevim, kam si mám dát hlavu.“
Sunny: „Na krk.“
:-) :-) :-) :-) :-)
P.P.S.: Špidlova spolupráce s panem Oskarem je velmi uspokující,
prospěšná všem a přináší dobré výsledky. Jen tak dál. :-):-)
Vítkův pohled na věc
Sešli jsme se v pátek 19. 12. na Hlavním Nádraží o půl čtvrté
u pokladen. Na sraz nás přišla navštívit Líza s tím, že nikam nejede
protože, její sestra Ája je údajně nemocná, v nemocnici a nikdo neví co
jí je. Tak nám alespoň předala Ježíšky a odešla zpět do metra. Také
nás potkal Tipík s klávesami na rameni. My mysleli, že s námi teda
nakonec pojede, ale jak se k nám přiblížil, tak nás setřel, že jede
někam jinam než my, vlak mu jede za čtyři minuty a že nás zdraví a ať
pozdravujeme všechny ostatní. Když Kvítě vystála frontu na náš lístek a
Vojta pořád nikde,tak jsme se vydali k vlaku, že si nás Vojtík nějak
najde.Vlak byl nacpanej až k prasknutí. Spolu s Jiřím a Ádí jsme se
vydali hledat volná místa směrem ke konci vlaku. O ostatních jsme nic
nevěděli. Asi za 2 minuty jsme našli 2 volná kupé na konci vlaku. Po té
co se vlak rozjel, napsali jsme na Pavlův mobil, jako kde je zbytek a ať
přijdou za námi. Po 5 minutách následovala 2. SMS s podobným zněním a
instrukcemi, že musí v následující stanici vystoupit a nastoupit do
vedlejšího kupé, jelikož průchodnost vagony byla již ve zmíněném
místě omezena na nulu. V Libni jsme my tři vyhlédli z okénka, jestli jako
už teda půjdou, ale k našemu překvapení nikam nikdo nevystupoval,
nezbývalo než se vydat náš zbytek najít. (Když nemůže hora
k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře…) :-)
Konečně jsme se našli, ale náš zbytek si tam hezky seděl v kupé.
Bavili se mezi sebou jako by s nechumelilo a ještě k tomu, jako bychom jim
vůbec nechyběli. No nic no, co se dá dělat. Doba je zlá. Usadili jsme se ve
vedlejším kupé, kde ležel jakýsi voják, který se nás při našem
příchodu tázal, zda mu nevadí kouření. Ádí téměř okamžitě
odvětila: „Že prý je to v pohodě“, tak jsme seděli.
Dráhy nezklamali, měli zpoždění, čímž to nám ujel náš autobus
z Pardubic. Na nástěnce na nádraží jsme zjistili, že nám další autobus
odjíždí v devět hodin (tu dobu bylo 18:03). Pímon se Sunnym nám našli
jakousi hospůdku ve který jsme strávili čas do osmé, protože později byl
stůl rezervován. Pojedli jsme „ježky“ a „ďábelský topinky“.
Zanedlouho jsme byli na nádraží. Jelikož nebylo zrovna dvakrát teplo a
my se chtěli zahřát, hráli jsme STO-TŘI-STOP. Netušili jsme, že námi
zmíněný autobus odjíždějící v tu chvíli za 20 minut, odjížděl za
20 minut a 48 hodin k tomu, jelikož jezdil pouze v neděli.
Kde nic, tu nic. Kde se vzala, tu se vzala… Před námi se objevila silně
vyhlížející, strašně drsně si připadající menší paní. Začala se
nás vyptávat kam máme v úmyslu cestovat a potvrdila nám, že náš autobus
jede skutečně až v neděli, že stojíme na soukromém pozemku a že je
oprávněna nás požádat o opuštění prostoru společnosti. Jirkovi
zázrakem začal fungovat mobil a zjistil, že v 20:43 (toho času 20:40) nám
odjíždí vlak směr Choceň. Nastal totální sprint, klus a rychlý běh
dohromady. V hale se nám Jirka ztratil, ale za chvíli volá Pavlusovi, že je
to nástupiště 4. Ve vlaku mě požádal jakýsi Polák o poslání SMS své
„GIRL FRIEND“. S radostí jsem mu poskytl svůj mobil a on si nerušeně
SMSkoval. Po příchodu doručenky mě odměnil 2 euro. V Chocni jsme
přestoupili na motoráčka do Litomyšle.
V Litomyšli nám do konce zbývalo jen 18 km, ale bohužel
„pěškobusem“. Bylo 23:09 a my se vydali na cestu, jenže: po zdolání asi
1 km se nám naskytlo zjištění, že náš cíl je vzdálen (už jen) 19km.
Ha? Někde se stala chyba. Vydali jsme se na opačnou stranu. Bylo zajímavé,
že okolo půlnoci nikdo nechtěl zastavit desíti lidem s krosnami na zádech.
Cestou se řešili taková témata jako Coca Cola s ledem a citrónem, jablka
nakrájená na tenké plátky, špagety apod. Také se vzpomínalo, jak se Jirka
málem strašně popral s Básníkem o nůž (Viď Pímone?). Na místo jsme
dorazili okolo třetí ráno. Zamkli jsme, zhasli a šli spát.
Druhý den jsme vstali o půl jedné. Posnídali jsme bábovku, rolády,
nějaké ovoce a čaj. Po druhé hodině se nás většina odebrala do stodoly
na pinec – obíhačku (až na Pavla s Markétou). Postupně začala
odcházet Kvítě s Katkou, přišel Pavel, odešel Jiří a asi o hodinu
později odešla i Ádí. Tak nás tam zůstalo pět. Já (Tik), Pímon, Pavel,
Vojtík a Sunny. Skončili jsme v 18:46. Konečné skóre znělo následovně:
Jiří-2, Vojta-47, Sunny-59, Pajmon-61, Pavel-65 a já měl 83 (myslím, že
to takhle nějak bylo). Po dobré gulášové polévce začala pravá příprava
na Štědrý večer. Salát, chlebíčky, cukroví a ovoce. Chlebíčků a
salátu bylo tolik, že jsme měli ještě na cestu zpátky. Navštívil nás
Ježíšek (Santus Klaus alias Pímon) a rozdal nám dárky. Udělal se
svařák, Katuška zahrála na kytaru a Kvítě spolu s Vojtou, Pímonem a
Ádí začali tancovat a já si šel se Sunnym ještě zahrát pinec. Dopadlo to
8–2 na sety pro mě. Pak následovalo Palermo v němž dvakrát vyhráli
vrazi (že jo Sunny!!!). Jednou byli vrazi Sunny s Markétou a podruhé Jirka
s Kvítěcí. Po ohlédnutí po uplynulém roce jsme se vydali na kutě.
Vojtík s Kvítěcí probírali 2D a 3D hřebeny.
Ráno jsem se dozvěděl, že na mě Ádí nadávala jak strašně chrápu a
že mě přirovnávala k vrtačce, sekačce a sbíječce najednou. Ráno bylo
v poklidu. Vstali jsme, nasnídali se, uklidili jsme a šli jsme na autobus do
Budislavi směr Proseč. Cestou začalo docela vydatně pršet. Při kázání
nám pan farář vykládal, že když se budeme radovat a smát, veselit apod.
tak budeme silní. Pak jsme jeli do Pardubic a chvíli před vystoupením Jirka
zjistil, že nám za 10 min jede vlak do Prahy. Vlak byl hodně do pohody,
protože to byl expres z Bratislavy. Nedrncal. Byl skoro prázdnej. Čistej.
Jezdil tam pán s vozíčkem, který nám nabízel kávu, čaj a různé
sušenky, my jsme ale měli své zásoby (chlebíčky s pomazánkou, salát a
bábovku s nutelou). Na Hlaváku jsme šli do metra a na Holešárně jsme vši
nastoupili do 144 a jeli na Stírku. Ze Stírky už jel každý svou cestou.
Třeba já si počkal 2 minuty na 2 :-) :-). (Pro nechápavé=200).
Tik
