Už když jsme tuto velkolepou událost plánovali, chtěli jsme ji začít nějak neotřele. A neboť byl právě adventní čas, zrodil se nápad, začít „Vánočku“ slavnostními roráty v katedrální sakristii. Bylo to vskutku vhodné započetí dne, neboť když jsme vycházely na třetí nádvoří Pražského hradu, svítalo a padal sníh a my nakopnuti trefným kázáním P. Pávka a plni elánu jsme se Městskou hromadnou dopravou přesunuli na Hlavní nádraží, kde jsme se diskutujíce rozhodovali, jakým směrem se vlastně vydat. I přes strašné mrazy a všudypřítomný sníh jsme se nakonec shodli, že naším dnešním cílem budou brdské lesy. A jak se nakonec ukázalo, byla to dobrá volba.
Cesta vlakem byla nakonec kratší, než jsme chtěli. Nestačili jsme se totiž pořádně ohřát (jen pro informaci, venkovní teplota se pohybovala někde na –15°C), ale naše výprava čítající 9 členů, z toho 5 křehčího pohlaví – Kvítě, Dubík, Škubánek a Líza s Ájou, zbytek mužská část – Sani, Vojtík, Pavlus a Vítek – Tik a Jirka, se ničeho nezalekla.
Vystoupili jsme na jednom nejmenovaném nádraží, kde jsme se rychle zorientovali a na radu Lízy a Áji jsme se nakonec vydali směr Baba. Nebojte, nebydlela zde žádná obdoba Blair witch, ale jmenoval se tak vrch Brdských lesů, kde se skvěle opékají buřty, klobásy, chleba a tak, ale o tom o trochu později.
Brdské lesy byly zasněžené na tolik, že jsme se doslova sněhem brodili, ale nakonec jsme nebyli nikterak pomalejší, dokonce vyzbyl čas na všechny důležité momenty Vánoční výpravy. Slavnostní oběd jsme si dali u Baby, Sani ještě koupil ve vesnické Jednotě – našem oblíbeném táborovém řetězci – asi 2kg špekáčků a pak je ochotně rozdával. Ostatní, zejména majitelé klobás a jiných obdobných pochutin, však již tak rozdávační nebyli. Ale naštěstí o žádaný horký termoskový čaj nouze nebyla a tak nakonec někteří jedinci vezli skoro plné termosky zpátky domů.
Po zasněžených kozích stezkách jsme se úspěšně dostaly ke Skalce u Mníšku pod Brdy, kde se nachází významná centrální stavba našeho význačného barokního architekta Kryštofa Dientzehofera. Bohužel vně byla v dost havarijním stavbu, ale i tak nám udělalo velkou radost, že jsme si v kostelíku zapěly (ano vidíte správně, pouze naše ženské osazenstvo) adventní písně a samozřejmě ani ty mariánské jsme neopomněly zařadit do našeho repertoáru.
Už ani nevím kdo, ale jistě my všichni, jsme zahlédly u kostelíka skrovný Buffet, kde nás mile překvapila cena grogu, která byla srovnatelná s čajem, takže jistě víte, co u většiny členů výpravy zvítězilo. I tak jsme již měli veselou náladu, ale takto posíleni jsme již opravdu hýřili více než dobrou náladou, až skoro pubertálními výlevy, kdy nás rozesmívalo úplně všechno. Ať už některé z nás napadalo házet sníh za krk, setřásat silně zasněženou větví někomu nad hlavou, nebo se jednoduše trumfovat, kdo s sebou vzal lepší čokoládu.
Nakonec jsme dostali konečně k tomu ozdobit malý smrček, zapálit sirky (svíčky jsme neměli), podělit se o cukroví a vyměnit si dárky. Tento rok vyhlásil Vojtík soutěž o neoriginálnější dárek do 50kč, takže dárky byly opravdu nápadité. Ať už to byl ekologický čistič podlah, balení dropsů, set piv a jiné nezbytnosti. To už se pomalu smrákalo a my jsme měli už jen pár kroků k nádraží. A aby nebylo pracujícím líto, že se nemohli této výpravy plné vtipné kaše zúčastnit, jelo se ještě do Kobylis do jistého podniku, kterému už ani na jméno nepřijdu, kde jsme se setkaly ještě s ostatními. Jediná vzpomínka, která mi v mé paměti zůstala, že se celý večer řešilo, zda u vedlejšího stolu sedí Daniel Hůlka, či ne. Vojtík si byl na tolik jist, že byl schopný se vsadit o nemalé částky, ale po tom co si v mobilu vyhledal fotografie této muzikálové star, rychle názor změnil. Pomalu se již den chýlil ke konci a tak i my jsme se odebrali do svých domovů. Ale jedno bylo na jisté. Tato výprava byla z těch, na které se jen tak nezapomene. A taky že ne, i po roce a půl si na ni totiž vzpomínám, jako by to bylo včera…