Slovinské Alpy
20.–27. srpna 2007
Nápad jet do Slovinska vzešel paradoxně od nápadu jet do Černé
Hory. S Jirkou jsme to tak plánovali už na jaře. Jelikož jsem měl ale
načátkem září ještě dvě zkoušky, museli jsme dvoutýdenní pobyt
zkrátit na týden. A to by se do Montenegra nevyplatilo. Slovinsku nás
napadlo díky výhodné nabídce Českých Drah, kdy určitý počet míst v EC
Jóže Plečnik vyjde v jednom směru Praha – Ljubljana na 831Kč. A to se
vyplatí, protože i Student Agency jezdí do Udine v Itálii za 900Kč…
Plánovaný počet účastníků: 5.
Před odjezdem
neděle 19. srpna 2007
Marně jsem se snažil sehnat mapu Kamniško-Savinjských Alp. Jediné
„mezinárodní“ nakladatelství, co tuto oblast Alp zobrazuje, je
Freytag&Berndt, jehož WK 471 je však vyprodaná v celé Praze. To se asi
všichni zbláznili a jedou do slovinských Alp!!! Kolik marných obchodních
cest jsem na kole absolvoval do centra. Neměl jsem totiž legitku… Huh!
V neděli večer jsme šli nakupovat. Vlaďka nákup zatahuje, prý „se
musí ještě připravovat na cestu“. Špidla měl dobrý nápad – vzal
auto. Během nakupování se strhává bouřka jak blázen, která neměla
během prázdnin konkurenci. „Snad to není nějaké znamení“, říkám si
v duchu… Uklidňuje mě optimistická nálada v autě. Rozvážíme jídlo a
v noci dobalujeme poslední věci. Rychle do postele. Někteří spí jen tři
hodiny, protože už v 4:30 vstáváme a padáme na vlak.
Informace:
Autor: Vojtík
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Vlakem do Slovinska
pondělí 20. srpna 2007
Sraz v 5:45 na Hlaváku. Naštěstí nikdo nezaspal. Scházíme se tedy
v plném počtu: Špidla – Jirka, Pavlus, Sany, Vlaďka a já. Vlak vypadá
skvěle a tak rychle hledáme naše místa. V kupé na nás vybafne postarší
důchodkyně, která má asi problém s tím, že musí část cesty absolvovat
s partou mladých. Je na nás hodně nepříjemná a je na ní vidět, že by
byla moc ráda, když bychom z „jejího“ kupé vypadli. Vyjíždíme. Paní
spolucestující první půlhodinu nadává, jak jí mohli na tak dlouhou cestu
přiřadit k nám do kupé, další hodinu pak na pravděpodobné zpoždění
vlaku. To také nabíráme kvůli stavebním pracím na 4. koridoru.
Zjišťujeme, že paní jede do Grazu.
Před Českými Budějovicemi se jdeme ve třech podívat do jídelního
vozu. Servírka není dvakrát milá a ochotná, ale i přesto si dávají
Špidla s Pavlusem pivko. Kozel černý lahvový – 39 Kč. V Rakousku
obdivujeme krásnou přírodu, chvílemi podřimujeme, navazujeme kontakty
s pani, co jede do Grazu. Už není tak nepříjemná; snad zjistila, že
s námi může docela dobře vyjít. V Grazu ji pomáháme s kufry a nakonec
nám všem podává ruku a žehná na cestu. Je jí 85, nikoho nemá, ráda
cestuje (např. každý rok na dovolenou do Grazu) a chodí do Prahy do Týna do
kostela. Rozvalujeme se v kupé, jíme, pijeme, ukazujeme pasy a občanky na
Rakousko-Slovinských hranicích. Ve vlaku se následně rozpoutává diskuse,
kde vystoupit. V Lublani? V Celje? …? Musíme ještě koupit mapu. Špidla
píše rodičům, ať nám vyhledají spoj do Logarské doliny. Nic nejede.
Vystupujeme tedy v Celje a operativně řešíme další plán cesty.
V knihkupectví kupujeme mapy a na autobusovém nádraží se snažíme
vyhledat spoje směr Logarská. Za hodinu jede bus do Solčavy – vesnice
před Logarskou. Během volné hodiny jde část na obhlídku centra, část
hlídá batohy v nákupním centru, kde je teplo a příjemně. Bus do Solčavy
stojí 6,70 Euro, což nám přijde dost drahé, ale nedá se nic dělat.
Pomalu se stmívá a my se rozhodujeme, kde přespíme. V Solčavě na
faře? Není tu. Nakonec se díváme do průvodce, jak se řekne „Nemáte na
zahradě místo pro dva stany?“ a hned u první chalupy se setkáváme
s úspěchem. Chvala. Večeře studená – chléb, sekaná, okurka. Uleháme
v údolí, které obklopují docela hodně vysoké hory…
Informace:
Autor: Vojtík
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Do deštivých hor
úterý 21. srpna 2007
Probudili jsme se do krásného Božího dne někdy kolem deváté hodiny.
Žaludky nám solidně zaplnil porridge a cestě do hor už nic nebránilo.
První úsek vedl idylickou Logarskou dolinou vypadající jak Tolkienův
hobití Kraj nebo přinejmenším alespoň jako rodiště krávy Milky. Cestou
jsme míjeli několik vodopádů, resp. „slapů“, až jsme nakonec dorazili
k vodopádu Rinka, poobědvali chléb se sádlem a cibulí a začali prudce
stoupat (šplhat) do hor. Podle mapy měla být tohle „easy way“ – no
jestli je tohle easy, tak to jsem pěkně zvědavá na „difficult“.
Naším cílem měla být Češka koča, kam jsme plánovali k večeru
dojít, přespat (vyspat), ráno tam nechat batohy a jít na Grintovec. Kolem
sedmě jsme dorazili na Kranjskou koču a jelikož Češka se od ní zdála
„co by kamenem dohodil“, rozhodli jsme se v cestě pokračovat. Navíc
hostinský v Kranjske nás ujistil, že to není daleko ani nijak náročné,
že akorát kousek je po skále, ale v poho. Ok, tak poslechneme místního a
budem ignorovat mapu a rozcestník tvrdící, že cesta je „difficult“ a že
trvá jednu hodinu.
Vyrazili jsme, kluci pohánění myšlenkou, že třeba v koče bude
nějaká pořádná česká kóča (myšleno kočka), já zas vidinu tepla a
postele. Ale ouha! Dorážíme ke kolmé skalnaté stěně, kde je zabité
zrezivělé lano a pár stupaček. Konečně poznáváme, co znamená
„difficult“, resp. „via ferrata“. Nejdřív to chceme otočit, ale pak
si říkáme, že tohle je určitě jediný úsek a že to risknem. Mezitím
notně zesiluje déšť, skála je kluzká, vodopády tečou i tam, kde je
normálně vůbec nenajdete a my nemáme žádné jištění, zato propast pod
sebou. Moc dobrý pocit z toho nemám. Slézám další stěnu a vidím, že
ještě zdaleka ne poslední. A Češka koča v nedohlednu. Přichází
vyčerpání a mírně se prohlubující zoufalství, když se na okolní vršky
snáší tma a koča svítí jak Perníková chaloupka někde v dálce. Otočit
se nemá smysl, nezbývá než vytáhnout čelovky a pokračovat. Na pokraji
psychických i fyzických sil dorážíme v devět ke koče, pijeme čaj,
cpeme se těstovinami a uleháme k hlubokému spánku na hromadném podkrovním
nocležišti, kde jsme ovšem sami. Chvála Bohu.
A na závěr rada Haliny Pawlovské: „Nevěřte slovinským rozcestníkům
(nebo si jejich hodinové údaje vynásobte 2 – 3×), slovinským mapám
(jsou v nich zakreslené cesty, které ve skutečnosti jen stěží najdete,
ale spíš nenajdete) a nevěřte přehnaně optimistickým Slovincům!
Informace:
Autor: Vlaďka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Přechod do Karavanek
středa 22. srpna 2007
Teď ve vlaku zpátky do Prahy, kde je asi 40°C, si už ani nemůžu
vzpomenout na pocit po probuzení, kdy jsme za okny uviděli jenom hustou mlhu.
No nic…
My kluci jsme natáhli větrovky a šli vařit před chatu, zatímco Vlaďka
zůstala ve spacáku a těšila se na snídani do postele (ha!! konečně
rovnoprávnost!). Nakonec ale přece jenom za námi přišla, protože jsme se
k donášce nějak moc neměli. Rejžovka nás totálně zaplácla, přičemž
Pavlus musel během snídaně dvakrát vypravit „rejžovkovej expres“. Po
snídani se začala mlha trochu protrhávat, tak jsme chtěli vyrazit bez
batohů na Grintovec, ale kluk, co na chatě pracoval, nás odradil, že prý
bude špatné počasí…
Tak jsme vyrazili na cestu dolů do Jezerska, odkud jsme chtěli přejít do
Karavanek (na horu Košutnikov). Při sestupu se udělalo nádherně, dole
v údolí jsme dali oběd a vyrazili do kopců. Vyšli jsme několik set metrů
převýšení po silničce, ale když jsme dorazili do míst, kde měla
odbočovat značka, tak jsme narazili jen na lesní pěšinku, která se za
chvilku ztratila někde v lesíku. A tak jsme vyrazili s Punťou na průzkum,
ale našli jsme jen pár stařičkých značek a žádnou cestu.
Rozhodli jsme se tedy utábořit se u zříceniny domu, která nám navodila
trochu nepříjemnou, tajemnou atmosféru. „Co se asi s těmi lidmi stalo?“
(Vlaďka). Uvařili jsme večeři a zasedli okolo ohně. Vojta vytáhl foukací
harmoniku a zadul pár teskných balad, což jenom prohloubilo naši paranoiu
z hororově tajemného místa. Nakonec jsme se ale v klidu a míru rozešli do
svých kutlochů – až na jednoho z nás, nepokojného harmonikáře Vojtu,
jehož osudná chvíle ještě měla přijít. Nejprve spolu s ostatními
zalezl do svého spacáku a usnul neklidným spánkem. Když v tom něco
zapraská, neklidný Vojta se budí a něco mu chrochtá do ouška přes stěnu
stanu. Chro! Chro! Divočák! Svého bludu už se Vojta nezbavil a kanec jej
pronásledoval až do konce puťáku.
Informace:
Autor: Sunny
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Pod Storžič
čtvrtek 23. srpna 2007
Přes celou noc vydatně pršelo a párkrát nás probudila bouřka. Ráno,
přestože byl budíček naplánován na sedmou hodinu, jsme se vzbudili sice
kolem sedmé, ale protože ještě stále pršelo, tak jsme posunuli vaření
snídaně až do „bezdešťového okna“. Poté, co jsme uvařili snídani a
začali se chystat balit stany, tak se opět rozpršelo. Proto jsem také začal
náš stan skládat zevnitř a mokré tropiko jsem si připnul k batohu.
Vzhledem k tomu, že jsme předchozí den nenašli cestu na hřeben,
nechtěli jsme nechat nic náhodě a rozhodli se vrátit zpět do údolí a tam
změnit operativně plán trasy. Vydali jsme se tedy již dobře známou cestou
zpět do Jezerska. Zde jsme na místní autobusové zastávce rozvěsili mokré
stany a bundy a užívali si chvilku bez deště. Ta ovšem netrvala moc dlouho,
ale i přesto jsme se vydali směr Storžič – náš nový cíl. Na cestě
jsme narazili na ochránce přírody, kterého jsme potkali již při sestupu do
Jezerska, kde ve spolupráci s další ochránkyní a jedním policistou
vybíral od autohoubařů pokutu za porušení zákazu vjezdu. Klábosil tu
s místním chlapíkem přes stažené okénko u svého džípu. Osmělili
jsme se zeptat se „povolaných“, zda by nám mohli poradit dobrou cestu,
abychom se nedostali opět do slepé uličky. Místní chlapík nám poradil,
že máme jít na Storžič zleva, že to bude „better“:-) Protože stále
pršelo a my jsme ještě neobědvali, tak jsme zastavili u Lovecké koči na
jídlo. Dali jsme si paprikáš a Vlaďka si naordinovala na pálení žáhy
Májku. Během obědu přestalo pršet a vysvitlo dokonce i slunko. Sany
s půlhodinovým předstihem ohlásil odchod a když jsme vykročili, začalo
znovu pršet. S vypětím všech sil jsme však pokračovali dál a dál,
nahoru…
Vydrápali jsme se na opuštěnou koču, kde jsme se zpočátku marně
snažili vloupat dovnitř. Na půdě, kam se dalo dostat přes super kluzkou
střechu, bylo spousta prachu, bordelu a krámů, takže jsme se rozhodli spát
ve stanech. K večeři jsme si ukuchtili těstoviny s tuňákem a Vlaďka si
zase odebrala kus a udělala si je na sladko. Jirka zprovoznil „vodovod“
u chatky, takže jsme se mohli alespoň dobře napít. A protože už jsme
toho měli tento den dost, odebrali jsme se do stanů načerpat sílu na
zítřejší výstup na Storžič. Ještě jsme se pomodlili růženec za
lepší počasí a pak už se zachumlali do svých spacáků.
Informace:
Autor: Pavlus
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Storžič
pátek 24. srpna 2007
Včerejší předsevzetí vstávat o sedmé se vydařilo, ale uspíšit
přípravu rejžovky, zabalení a vypnutí vody (musíme to přece nechat
v původním stavu) se nepovedlo, takže vyrážíme až po deváté. Od
Praprotnikovy koči (to je ta, u které jsme spali) strmě stoupáme do sedla
Pašeljski preval. Vychutnáváme výhled k jihu, kde tušíme moře a ani si
nepřipouštíme, že nás čeká ještě 500 m k vrcholu Storžiče.
Myšlenka se stává skutečností a tak stoupáme po skalnatém hřebenu
vzhůru. Konečně vrchol! Setkáváme se s fůrou dalších turistů a
alpinistů; někteří dědové nás udivují svým věkem. Společně
obdivujeme nádherný kruhový výhled, fotíme panorama, pořizujeme vrcholovou
fotku, jíme vrcholové sušenky a dáváme další dobroty. Následně se
dělíme – s Pavlusem chceme vyzkoušet very-difficult-path po hřebenu
přes Psicu a ostatní to berou o něco níže. Nevím jak oni, ale my jsme si
to užili parádně. Úzký, místy velmi úzký hřeben se strmými srázy a
skalami na obě strany, ze kterého se naskýtali stále nové výhledy do
všech stran. Některé pohledy připomínali dopravní simulátor – stačilo
by kliknout a dole by přibyla nová vesnice či železnice. Vychutnáváme
úseky Via Ferraty, fotíme „horolezecké“ fotky a následně scházíme do
sedla, kde máme sraz se zbytkem.
U opuštěné chaty obědváme chlebík se lalámem a nutelou (většinou ne
všechno najednou) a řešíme životně důležitou otázku, zda je možné
mazacím nožem zabít vosu přilepenou na nutele.
V dalším sedle se nachází koča a okolo ní postavičky se stojany a
barvičkami. Kupujeme dvě piva a přijímáme pozvání na místní pálenku a
tak se dozvídáme, že zde probíhá každoroční sraz malířů. Vlaďka
dostává od jednoho z nich na rozloučenou obrázek hořce.
Vyrážíme po jimi doporučené cestě s cílem pořád mírně klesat a
skončit v Tržičí. Jenže jsme zase přecenili kvalitu slovinských
cest – stezka je sice nejdříve i jištěna zrezivělým lanem, následně
však mizí uprostřed strmého svahu. Pavlus mizí na průzkum a po delším
čekání už téměř vypukla panika („určitě spadnul ze skály“), když
tu se ozývá pískot a pak se objevuje Pavlus oznamující, že níže je
vrstevnicová cesta. Po ní jdeme přes rokle a skalky a dorážíme na vozovou
cestu. Míříme dolů a dolů, kolena bolí, netušíme kde jsme, kolena bolí
už hodně kriticky a najednou se ocitáme nad vesničkou Goriče. Po
ochutnávce švestek z aleje se vydáváme hledat místo na spaní. Nakonec
rozkládáme stany v remízku za vesnicí, vaříme gulášovku a rozdělujeme
materiál a zásoby mezi „mořskou“ menší polovinu (Vlaďka a Vojta) a
„horskou“ větší polovinu (Pavlus, Sany, Jirka). A jdeme spinkat, zítra
brzo vstáváme.
Informace:
Autor: Jirka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Horalové – na Stol
sobota 25. srpna 2007
Náš stan, teď už obývaný teplou trojkou ve složení Pavlus, Sany a
Jirka, probouzí budík o šesté. Zatímco vedlejší šotor obývaný
mořskými separatisty ještě sladce chrní, balíme a futrujeme se chlebem
s nutelou, abychom měli dostatek energie.
Hodiny na nedalekém kostele odbíjí sedmou, Vojta s Vlaďkou nám,
probudivše se, přejí šťastnou cestu a my vyrážíme. Po hodině a půl
ostré chůze se ocitáme v Tržičí. V jízdním řádu nenacházíme
žádný spoj ani směrem k východisku našeho vysněného svahu, a tak jdeme
zkusit štěstí do informačního centra. Velmi sympatická slečna říká,
že opravdu žádný autobus nejede, ale kdybychom chtěli, za hodinu tam jede
autem a může nás vzít. Skvělé!
Během oné hodiny bychom rádi sehnali něco k snědku. Po několikerém
ptaní a kolometříku chůze nacházíme samoobsluhu Merkator. Nakoupíme,
jdeme nazpět a před infocentrem se po sobě rozpačitě díváme – přímo
naproti je vývěsní štít „Merkator“. Proč dělat věci jednoduše,
když to jde složitě, že ano.
Skládáme se do maličké Astry, anglicky konverzujeme a alpská silnice
nás vede vzhůru. Zastavujeme u koncentračního tábora, o kterém nám
naše průvodkyně prozrazuje, že byl pobočkou Mauthausenu a vězni zde
stavěli tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Zbytky budov
sevřené mezi horami na nás opravdu zapůsobily.
Loučíme se u hraničního přechodu vedle onoho tunelu a naším
nejbližším cílem je Dom na Zelenci. Zjišťujeme, že lanovku před chvílí
vypnuli a tak musíme po sjezdovce po svých. Pět stovek výškových metrů
zdoláváme za rekordní hodinu, což nám s celkem těžkýma báglama
v poledním vedru dalo zabrat.
Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Sol, pod kterým se nachází náš
cíl – Prešernova koča. Vzhledem k tomu, že na to máme celé odpoledne,
to působí celkem optimisticky.
Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené
horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna
hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky
Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům
však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde
už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že
život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom
glukopur nám dává energii nevzdát se…
Konečně sedlo pod Stolem! Mamlas říká: Stol 10 min, Prešernova koča
5 min. Jdeme na Koču, necháváme tam bágly a bereme si vařič, čaj,
čokoládu, dešťovou vodu (jiná tam není), mapu a foťák.
Posledních pár metrů a kóty 2236 je dosaženo; výš to už
v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni
usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a
odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se
na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata
žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme
čaj, dáváme vrcholovou čokoládu a kocháme se výhledem do všech stran. Na
severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje
hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu
na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří
obrazy jak z křesťanského kalendáře. Musíme poslat nějakou fotku Jendovi
Balíkovi :)
Kochat se neustále se měnícím výhledem (fakt lepší než kino:) a fotit
panoramata jsme vydrželi asi tři hodiny a vracíme se na koču. Protože pít
dešťovku nepatří zrovna ke gurmánským požitkům, vaříme spoustu čaje a
papírovým trychtýřem jej sléváme do flašek. Následně sledujeme krvavý
západ slunce za masivem Triglavu (neodpustili jsme si ultra-kýčovité fotky)
a pouštíme se do vaření rizota. Kromě čínského masa končí v kotlíku
zbytek sýry a kečupu, což jen částečně maskuje nízkou kvalitu masa a
rýže. Ale je o energie, tak co.
Večeři dokresluje jednak totální kosa, ale hlavně ten výhled! Už je
tma, je jasná obloha a měsíc v úplňku osvětluje mraky válející se
v údolí. Občas je v mracích díra, kterou vidíme světla vesnic a
městeček a jedoucí vlaky.
Dovnitř, do tepla! Paní nás vede do společné noclehárny, kde bohužel
budíme všechny ostatní. Připadám si téměř jako nějaký vrah… Rychle
zhasínáme a zachumláváme se do místních dek. Dobrou noc, kluci!
Informace:
Autor: Jirka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Horalové – do Ljubljany
neděle 26. srpna 2007
Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Ani
nás nemrzí, že jsme zaspali východ slunce, který jsme mohli vidět přímo
z okna za hlavou. Vaříme porridge, kterému notná dávka kakaa dodala
výtečnou chuť, avšak také nevídanou sytost. Loučíme se a vycházíme po
travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí
Julské Alpy. V sedle Medvedjak dáváme sváču a zahajujeme sestup
s totálně vražedným převýšením 1100m (500 jsme dnes už zvládli).
Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme.
Scházíme Medvědím dolem. První zastávka se koná u pramene
křišťálové vody, kterou dychtivě pijeme a plníme lahve. O další kus
níže přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Kluci do vody
o 10°C jen naskákali a vylezli, já jsem uplaval asi 50 m, ale pak jsem pár
minut ležel na molu, třásl se a nemohl se pohnout.
Obědváme poslední český chléb s marmeládou a medem. Dál už klesáme
po horské silničce až do osady Trebež. A pak už jenom tři kilometry na
nádraží do Jesenice. Mě zaujala parní lokomotiva v čele historického
vlaku, kterou jsem vydržel fotit dokud neodjela, kluky zajímal spíše
místní chmelový mok Union. Hodinu a půl do odjezdu osobáku do Ljubljany
jsme strávili příjemným nicneděláním na nádražní lavičce. A pak jsme
vyjeli moderní elektrickou jednotkou vstříc hlavnímu městu. Na nádraží
jsme potkali Vlaďku s Vojtou a začali si sdělovat zážitky.
(Neděle večer zapsána ve „Výletu k moři“)
Informace:
Autor: Jirka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Výlet k moři – den první
sobota 25. srpna 2007
Tak jsme se s Vojtou probudili kolem sedmé, když už byli kluci někde na
cestě do Tržiče. Teda slyšela jsem je ráno šramotit a říkala jsem si,
jestli jim mám připomenout, aby nám nechali na snídani chleba a nutelu, jak
jsme se domlouvali, ale pak jsem si říkala, že by si zas o mně pomysleli,
že jsem trapka, tak jsem radši mlčela. Chleba s nutelou nám nenechali.
Takže potom, co jsme něco pojedli, sbalili a vyžebrali vodu u místních,
jsme se trochu skepticky postavili na kraj silnice a stopovali. Chvíli nic,
projelo pár aut, nezastavili a my začali pochybovat, zda se vůbec dostaneme
do Lublaně, natož pak do Koperu. A pozor, další auto… zastavuje! Rychle
k němu běžíme a přisedáme k příjemné paní středního věku. Ta nás
bere do Kranje, kde je přece jenom trochu větší provoz a cestou se
vyptává, kde jsme spali (obvyklá slovinská otázka). Nechceme budit
pohoršení, tak radši odvětíme, že u někoho na zahradě.
V Kranji nečekáme ani 5 minut a už se vezeme do Lublaně. Tentokrát
v auzě staršího podnikatele jedoucího na badminton. V Lublani nás dokonce
vysadil přímo na výpadovce do Koperu, tak hned zapomínáme na vlak a
zkoušíme stop až k moři. Předtím se ještě posilňujeme pečivem ze
samoobsluhy (když nám kluci nenechali ten chleba) a už si stoupáme na kraj
silnice k autobusové stanici a čekáme. Tentokrát to nejde tak hladce.
Míjí nás sice spousta aut, ale buď jsou to plně naložené rodinky, nebo
cizinci (včetně našich krajanů). Leč asi po hodině se dostavuje úspěch a
bere nás sympatický mladý muž našeho věku (který se Vlaďce líbil, pozn.
redakce :-) ), který míří až do Piranu vyřídit si nějaké své studiní
resty (z antropologie a kulturologie). a tak měníme plány a místo Koperu
razíme až do Piranu, krásného středomořského městečka s benátskými
uličkami a kavárničkami.
Moře, ach moře! Ta krásná rozlehlá pláň slibující dobrodružné
cesty do exotických a neprobádaných krajů. Nasáli jsme slaný vzduch a
kochali se pohledem na plachetnice pohupující se na drobných vlnkách a kolem
nich uhánějící supermoderní bondovské motorové čluny. Rozložili jsme si
tedy karimatky na betonovou pláž a hned neváhali a skočili se osvěžit do
moře. Prostě vysloveně pohodička. Když už se nám omrzelo ležet na
pláži, tak zatímco jeden hlídal bagáž, druhý šel okouknout úzké
spletité uličky, kde se mezi dřevěnými okenicemi sušilo prádlo a
z košů se linul nevábný pach rybiny.
Po romantickém západu slunce a několika aranžovaných fotkách jsme se
vydali hledat nocleh. V jedné zapadlé uličce s dlouhým schodištěm jsme
nalezli díru v plotě do opuštěné zahrady. Nejdřív jsme chtěli
v tamním zahradním domku přespat, ale pak jsme si všimli, že už tam na
zemi jedna deka je, a tak jsme radši nechtěli riskovat setkání s místním
nocležníkem. Akorát jsme si tu tady schovali za strom bágly a vyhlídli si
plácek v nedalekém parčíku.
Noc byla ještě mladá, a tak jsme vyrazili na noční obhlídku města a
návštěvu jedné z místních kaváren. Poseděli jsme, pokecali, naladili se
na pohodovou „jižanskou“ náladu a ještě jsme z internetu zadarmo
poslali klukům sms a našli si lublaňské „hospitaliťáky“.
Po půlnoci jsme se znaveni vydali pro bágly (naštěstí tam stále ještě
byly) a pak na naše parkové nocležiště, kde jsme s hvězdnou oblohou nad
námi, mravním zákonem v nás a výhledem na město pod námi krásně
usnuli.
Informace:
Autor: Vlaďka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Výlet k moři – den druhý
neděle 26. srpna 2007
Jak už jsem psala, probudili jsme se s překrásným výhledem na město,
ranní sluníčko nás svými teplými paprsky tahalo ze spacáků a ranní
běžci a pejskaři se podivovali nad dvěma novými bezdomovci. Radši jsme
tedy vše rychle sbalili, posnídali müsli s mlékem a uháněli na nedělní
bohoslužbu k františkánům. „Pozdě, ale přeci“ jsme dorazili do
kostela a snažili se porozumět evangeliu ve slovinštině (moc se
nezadařilo).
Po mši jsme se opět vyvalili na pláž, slunili se, koupali se, spali,
četli, jedli, pili… Já se vrátila do opuštěné zahrady pro obrázek
hořce, který mi v horách darovali místní malíři a který mi v zahradě
včera v noci vypadl. Nocležníka jsem tam nezastihla. Buď je ranní ptáče,
nebo tam vůbec nespal.
Cestou zpět na pláž jsem se zastavila na náměstí, kde se konaly
slavnosti italské menšiny v Piranu (a že ta menšina bude asi pěkně
velká, když i názvy ulic jsou dvojjazyčné jak u nás za protektorátu).
Na slavnostech vystupovali tanečníci, gymnasté skákající úchvatná salta,
vrhající přemety, dělající provazy, rozštěpy a já nevím,
co ještě…
Kolem třetí-čtvrté jsme vyrazili na obědo-večeři do jedné
z četných pizzerií, kde nás dokonce obsluhoval slovenský číšník! Po
jídle jsme si naposled prošli město a vyrazili na stop. Kluci nám mezitím
poslali sms, že budou v Lublani také již dnes večer, a že se tedy srazíme
na nádraží. Trochu skepticky jsme si stoupli u výjezdu z parkoviště a
začali stopovat. Několik minut nic, a tak už jsme začali přemýšlet, zda
nejet busem, ale pak nám zastavil Smart s milým, asi třicetiletým
německým párem. Tak jsme si cestou do Koperu procvičili němčinu a
v Koperu byli vysazeni na skvělém místě pro stop do Lublaně. Ani ne za
deset minut už k nám zajíždí Audi A4, elektrické okénko se stahuje a
pohledný telefonující třicátník (který se Vlaďce líbil, pozn. redakce
:-) ) nám pokyvuje, abychom zapluli do jeho pohodlných kožených sedaček.
Pak to roztáčí na 170 km/h, k tomu pouští chorvatské zamilované
písničky a svěřuje se se svým komplikovaným milostným poměrem. Musím
říct, že tenhle manažírek měl fakt nějaký charisma. Dokážu si celkem
živě představit, jak na něj tahá holky do postele (ve vší počestnosti
:-) ).
Dorážíme do Lublaně akorát včas, abychom na nádraží zastihli
příjezd kluků a přemýšlíme, co dál. Hospitality club v pěti lidech moc
nemá smysl (zkouším sice jednomu klukovi volat, ale bohužel nemůže).
Vydáváme se tedy na sightseeing podél řeky, jako správný český socky
večeříme chleba s paštikou na místní kašně a pak se vydáváme směr
park, kde plánujeme přespat. Cestou se ještě stavujeme na pivo, příp.
pizzu do jednoho podniku, který má jako jeden z mála ještě tak pozdě
otevřeno. Park vypadá trochu jako Ďábličák, takže v něm naštěstí
nalézáme shluk stromů, který pro dnešní noc dobře poslouží jako úkryt
našich karimatek a spacáků…
Informace:
Autor: Vlaďka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011
Návrat domů
pondělí 27. srpna 2007
Brzy z rána se probouzíme v Lublaňském lesoparku a rychle, než budeme
muset někomu vysvětlovat, co tady děláme. Procházíme několik ospalých
ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro
naše mlsné jazýčky. Následně se dělíme – Vojta s Pavlusem chtějí
zjistit, zda McDonald’s chutná všude stejně, my ostatní si jdeme ještě
projít nábřeží. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most
i úzké uličky úplně jinak, než v noci.
Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a
vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně
přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné.
Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme.
Za okny ubíhá malebná Slovinská krajina. Bohužel sluníčko ohřívá
i vagóny a klimatizace nechladí tak, jak bychom chtěli. Průvodčí po
naší žádosti o chladnější klima kroutí hlavou a pak klimatizaci …
vypíná! Musíme počkat, až zmizí z dohledu, pomocí dvou lžic otevřít
ovládací skříňku a sami zjednat nápravu.
Přejíždíme hranice a před Grazem průvodčí cosi koktá do mikrofonu,
což Vlaďka překládá jako „pojedeme objížďkou“. Škoda, že takových
objížděk není víc:) Jedeme totiž přes Admont, údolím Ennsu na Steyr,
nad námi se tyčí štíty Eisenerzských Alp a vedle nás se přes peřeje
valí Enns, přímo lákající k raftingu. Škoda, že vlak nezastaví a
nemůžeme se vykoupat… Alespoň vidíme, kam jet příště :)
Přejíždíme hranici v Dolním Dvořišti, všichni vyřizují odkládané
telefonáty a pomalu se blížíme k Táboru, kde nás opustí Pavlus a Vojtík
mířící na chaloupku, kde mají hrát Aslana a další bytosti.
Loučíme se, přestavujeme sedačky do polohy jedno-velké-letiště a
všichni usínáme. Budí nás až hlášení: „Praha-Vršovice, příští
stanice Hlavní nádraží“. Domů přijíždíme znavení, ale nadšení a
s chutí vrátit se do Slovinska.
Informace:
Autor: Jirka
Redakční úprava: Vojtík
Publikováno: 27. 3. 2008
Poslední změna: 12. 9. 2011