Netradiční antidepresivum

Cesta na Drábovnu

Sešli jsme se v sobotu v 8:40 uprostřed horní haly na Hlavním Nádraží. Na sraz dorazili, z původního celkového počtu „n“ očekávaných lidí, bohužel jen „n-2“. Příchozí: Eliška, Markéta, Jirka, Vojta, Wocech, Markéta Obručová, Vláďa Matěna a já (Vítek). Dva další očekávaní bohužel nedorazili, jelikož Martina se na poslední chvíli omluvila a Fanda Stojaspal to asi nějak nevokaučoval, jelikož tvrdil, že jede a přitom se nedostavil… Kdo ví, proč nejel. Asi měl důležitější věci na práci… :-) Bylo nás tedy osm, což mi přijde jako docela ideál počet – akorát do kupé, fotbálek čtyři na čtyři, čtyři dvojice, a spousta dalšího praktického využití. Ve vlaku jsme zahráli sedmičku a „těžkej slovní fotbal“.

V Malé Skále jsme vystoupili, nechali si věci v nádražní úschovně a vyrazili směr Kalich. Cestou začalo poprchávat, až se po chvilce úplně rozpršelo. Měli jsme ale ponča, takže v poho. Zahráli jsme na malou ubohou kočičku, prozkoumali jsme skalní bludiště, dali jsme obídek, obsahující výhradně rohlík s TESCO Nutellou a šlo se zpátky na nádraží. V čekárně jsme zjišťovali, zda patříme mezi 2% nechytřejších lidí světa formou Einsteinova testu. Někteří to zvládli, někteří ne (to by jeden neřek! :-) ). Zanedlouho jsme se již vydali na cestu k Drábovně. U pumpy jsme nabrali vodu a osvěžili se. Nahoře na vyhlídce jsme dali vraha. (Moc sem si ale nezahrál, protože jsem byl stálým uživatelem vrahových služeb. :-) ) U jeskyně, kde jsme měli noclehovat, jsme povečeřeli super rizoto s klobásou.

Ale ještě než byla večeře, tak se stalo spoustu věcí: Nějaký neznámý uživatel omylem (aspoň doufám :-) ) strčil do mého spacáku, položeného na skále. A jelikož je spacák kulatý a svah byl výrazně nakloněn směrem dolu (né, asi nahoru :-) ), tak si asi dovedete představit, co se mohlo přihodit. Ano. Spacák se dal do pohybu, směrem dolu. Jirka se obětoval a šel mi pomoci s hledáním. Hodil dokonce dolů svůj spacák, abychom mohli odhadnout, kam asi můj „cestovatel“, mohl docestovat. Fór byl v tom, že už se stmívalo a čelovka nesvítila úplně dle mých představ. Nakonec jsme ho našli. Ale to bych nebyl já, abych neudělal nějakej joke. Vymyslel jsem si, že jsme ho nenašli a že ho jako najdeme až následující den za světla. Ale… Ale slabší povahy to neunesli a chudák Eliška se obětovala, že mi pučí můj spacák (naše spacáky jsou zcela kompatibilní), za účelem takovým, jako že ho hodíme dolů a pak najdeme ten můj, protože ten Eliščin pojede jako stejnou cestou… (hovadina, já vím). Joke měl být zakončenej tím, že já slezu pět metrů dolů, Jirka mi pošle spacák, já ho chytnu a vyklopíme pravdu, ale skutečnost byla trošku jinak. Spacák se mi z neuvěřitelných důvodů nepodařilo zachytit a navíc sem v tom zmatku stačil strčit do mého spacáku, který jsem měl připraven za stromem a ten se vydal zase dolu. Béé:-). Docela trapas!!! Pak sem byl docela za blbce, ale patřilo mi to! Chudák Eliška… (Sorry Eliško, já to tak nemyslel… :-) ). Když jsme se vrátili celí šťastní s oběma spacákama, tak jsme jim to všechno vysvětlili.

Chvíli po večeři jsme se odebrali do jeskyně, kde nám Eliška přečetla pohádku o třech sestrách a třech bratřích. Po pohádce jsme dříve či později usnuli.

Nečekané přespání „v teple“

Když jsme vstali, tak byla nedlouho na to snídaně. Měli jsme čajík, buchty, koláče, bábovky, buchtičky, zkrátka všechno, co jsme si přivezli, ve většině případů z domova:-). Po breakfastu jsme si zahráli asociace, ale stihli jsme asi jenom čtyři slova jelikož největší potíž nadělalo slovo organismus. Jen pro obohacení některé nejlepší „volné“ asociace: Střevo a plíce, Bifidus, sudokopytník, bezobratlí a zároveň obratlovci, Actimel, ochrana, vyvrcholení aj. Po asociacích se naskytla příležitost, vyřešit to, kdo se z více či méně zásadních důvodů bude vracet zpět do Prahy. S pomocí mobilní techniky jsme zjistili spojení pro „šmeliče“. Zabalili jsme si, dali „last look“ a vydali se do nedalekého okolí zahrát míčky. Bylo myslím pět her a pak měl být oběd, ale z nevysvětlitelných důvodů jsme postrádali pomazánková másla, která se podle původního plánů měla namazat na chleba. Všichni jsme obrátili batohy třikrát naruby, ale bezvýsledně. Dokonce se pro nás Vláďa obětoval a vrátil se na místo spaní, ale másla tam nebyly! Až se po chviličce našly!!! A kdo je měl? No? No, jistě… Náš Eurokomisař Vladimír Špidla… Sice pozdě, ale přece. Lepší než kdyby se vůbec nenašly (viz Slovensko, Polomka 6.8. 2004 – štangle salámu – tu jsme ale již nikdy neviděli :-) ). Asi ve dvě hodiny odešla skupinka flákačů, obsahující Elišku, Vojtu, Wocecha a Vláďu na vlak do Prahy.

My čtyři, co jsme osiřeli, já, Jirka, Markéta a Markéta (O) jsme zahráli ještě další circle (čti: sirkl) míčků a kochali se krásami Českého Ráje. V ten pravý čas jsme se vydali do Turnova, tak abychom stihli mši v 18:00. Nějak jsme to ale přehnali s rezervou, protože jsme měli v Turnově ještě asi 1¾ hodiny času. Nakoupili jsme potřebné potraviny a odebrali se do nedalekého parku, kde jsme trávili chvíle čekání čtením pohádek o strašidle Mulisákovi (díky Markéto :-) ).

Po mši se naskytlo spousta možností, co budce dál (týkajících se přespání). Jedna z možností byla, že půjdeme do stodoly k nějaké Markétiny kamarádce, která má chatu nedaleko Turnova. Další možnost byla, že se vydáme do Klokočských skal, kde přespíme v nějaké jeskyni, o které údajně ví Markéta (O). Nebyla si ale tak jistá, a tak pro jistotu zavolala rodičům aby se zeptala, kde se přesně jeskyně nachází. Její maminka ale udělala věc, kterou jsme asi nikdo ani v nejmenším nepředpokládal. Po chvilce totiž zavolala znovu a sdělila nám, že se máme dostavit na náměstí, kde nás bude očekávat nějaký známý rodiny Obručových, který nás ubytuje. A tak se taky stalo. Přijel si pro nás velice pohodovej chlápek. (Mimo jiné Peugeotem 106, jež není zrovna prostorné auto, takže jsme se téměř nevešli, ale tu chvilku, co jsme si připadali jako sardinky ve vlastní šťávě jsme museli vydržet.) Uvítala nás totálně pohodová rodinka s dvěmi dětmi a ubytovala nás v pokoji jednoho z nich. Chovali se k nám velice mile. Nabídli nám čaj, dovolili nám si pustit gramofon, kterej byl v pokoji a taky jsme více či méně úspěšně hráli na klavír, jež byl také v pokoji přítomen. Bylo nám to hrozně blbý, protože to vypadalo, jako že nás chtěj pozvat na večeři, tak jsme tomu zabránili tak, že jsme si vzali vařič, kotlík a instantní gulášovku a šli jsme si ven uvařit večeři. Trapas, co? :-) Po návratu jsme zahráli nervíky, na hamouna a probrali jsme hodiny tance. Markéta se stále snažila prosadit, že bychom si zahráli „na sovu“ (viz skautský tábor 2004, Karštejn, scénka Slůně&Crazy) a nebo že bychom jako nafotili nějaký fotoromán a třeba ho pak poslali do Brava… :-) Potom, co jsme asi v půl jedné zhasnuli, tak jsme si ještě přečetli vtipné pohádky. Četli jsme třeba matematickou, fyzikální, chemickou, motoristickou a mnohé další podobného názvu. Byly to pohádky – pokud se nepletu – z přílohy skautského časopisu Roverský kmen. S koncem pohádky už jsme se ztišili a přepnuli jsme se do polohy „spaní“ (chápej, jako že jsme potom usnuli).

Turnovský zewl

Když jsme se asi v půl desáté probudili, vůbec jsme si nepřipadali jako na skautské výpravě, aspoň já jsem ještě chvíli po probuzení nevěděl kde jsem. :-) Vřele nás přivítali do nového dne, zeptali se, jestli chceme čaj či kávu a řekli, že máme dole snídani. My řekli, že máme svého jídla dost, ale řekli nám, že si to budeme muset sníst asi někdy jindy, že když už to připravili, tak by byla škoda to nevyužít. Nakonec jsme se tedy nechali přemluvit a usedli jsme ke stolu, na kterém byly připravené čaje, koblihy, makové koláče a skořicové rohlíky. Po snídani jsme vymýšleli, co jim nabídneme jako protislužbu za jimi poskytnuté služby nám. Nabízeli jsme se, že jim s něčím pomůžeme, ale oni absolutně odmítali jakoukoli pomoc. Pořád jen: „To je dobrý.“, „Nic se neděje.“, „Jestli chcete, tak tady můžete přespat klidně ještě jednu noc.“ Prostě totálně pohodová rodina. :-) Dopoledne jsme byli u nich na zahradě, že si zahrajeme míčky, ale nakonec z toho sešlo a skončili jsme na super houpací lavičce, co tam měli a taky jsme si hráli s jejich super funny kočkou. :-)

Rozloučili jsme se, poděkovali jsme a vydali jsme se do centra, kde jsme zavítali do Ovocného baru, kde jsme dali pohár. Zde jsme také potkali Verču, což je spolužačka Markéty, která nám nabízela variantu přespání č. 1. Do odjezdu vlaku nám zbýval nějaký ten čas a tak jsme se vydali na turnovský zámek Hrubý Rohovec, kde jsem posléze poobědvali. Pro velký úspěch jsme měli chleby s pomazánkovým máslem. Na nádraží jsme nastoupili kupodivu do správného vlaku a vydali jsme se domů. Zahráli jsme „Slovní hokej“, „Těžkej slovní fotbal“, ale na „Těžkej slovní hokej“ už bohužel nebyl čas, tak jsme zahráli aspoň „Desítku“. Ve vlaku se také vymyslela Drábovna after párty, jež nakonec byla uskutečněna.

Drábovna afterparty u Vltavy

Tahle akce měla být volné pokračování na již jednou proběhlou filmovou noc v domě u „Zubíkových“ v Zámcích u Vltavy, ale trochu v jiném pojetí a to asi v pojetí filmové noci bez filmů… Blbost co? No to je jedno. Prostě to měla bejt taková akce, kde se lidi sejdou, pokecaj, že se pustí nějaká super “mjůzik“, zahrajou se nějaký hry nebo psychohry či psycho testíky. Původní složení už ve stavu zrodu čítalo asi šest členů, ale v očekávání zahájení akce, když už byl pořadatelský tým, ve složení Jirka&Vítek na místě konání a nůžky na slavnostní přestřižení pásky byly připravené, tak jsme se pomocí moderní mobilní techniky dozvěděli, že tři ze čtyř očekávaných lidí nemůžou a čtvrtý zatím neví… Už to vypadalo, že to skončí fiaskem, ale nakonec se poslední příchozí (Markéta) rozhodla, že přijde. Tak jsem se sebral, nasedl jsem na kolo, na kterém jsem přicestoval a dojel jsem pro Markétu. Markéta si sedla na rám a vyrazili jsme. Docela zajímavá cesta. Jelikož jsem skoro nemohl šlapat, moje možnosti rychlé změny směru se také zmenšily a co se týče účinnosti brzd, o tom radši pomlčím. K tomu všemu už když jsme byli u Odry, tak začalo pršet. Naštěstí jsme to zvládli a dojeli jsme (oba) celí, živí a dokonce i zdraví.

Pohodlně jsme se uvelebili na posteli, rozbalili jsme chipsy a začali jsme hrát MONOPOLY, za příjemné hudby „zum bei Spiel“ „by“ Metallica, U2, Tehov Performance I, II, III und viele andere. :-) Hráli jsme je asi 4½ hodiny. Jirka i Markéta bohužel zbankrotovali, chudáčci malí… :-) Asi v jednu Jirka naposledy přiložil do krbu, zhaslo se, vypnul se Diskman a vyndali se spacáky. Kdo kdy přesně usnul, to už nevím, ale moc jsme toho nenaspali…