Víkend u Elišky na chatě byl domluven při grilování u nás, tuším, že 4.9. Původně měla být grilovačka v úterý 6.9., jenže já pak navrhla neděli 4.9,. a tento návrh poslala na jakýsi špatný mail. Vzhledem k tomu, že nikdo proti návrhu neprotestoval (mlčení znamená souhlas), tak jsem akci k překvapení všech přesunula.
Nejdřív jsme měli velkolepé plány na několikadenní puťák po sousedním německém Sasku. Jenže jak už to tak v Pickwicích bývá, z velkých plánů se postupně slevovalo a slevovalo, takže z toho zůstala jen víkendová chata (pro velkou část lidí vlastně jen pátek a sobota), protože sobotní spaní pod převisem jsme nakonec taky zavrhli.
Čtvrtek 8. 9.
Eliška s Ájou a Lízou nakoupily jídlo a dojely ve čtvrtek odpoledne. Já s Punťou jsme ještě jeli za mým spolužákem Petrem do Litoměřic, se kterým jsme prozkoumali bývalou nacistickou podzemní továrnu Richard. Na Eliščinu chatu jsme pak po mírné zacházce dorazili všichni tři asi o půlnoci. Holky z nás jistě musely být nadšeny. Nicméně přivítaly nás skvělou česnečkou, která „šla rovnou do ledvin“, jak by řekl Kája Mařík.
Pátek 9. 9.
No a ostatní pak dorazili v pátek k polednímu (kromě Markéty, která přijela až večer po práci). Neúčastnili se: Kvítě, Škubánek s Tikem, Ádí a Střelec a tradičně chybějící Pímon a Limbo.
Výborný páteční oběd nám uvařila Ája s Lízou (vůbec jsme docela litovali, že s námi nejezdily častěji, protože se o nás celý víkend parádně staraly).
Odpoledne jsme vyrazili na procházku po okolí, prolezli si pískovcové skály, pohovořili o vyhnání německých spoluobyvatel z naší a jejich vlasti. Taky jsme začali pomalu nastřelovat svatební scénku, která měla zobrazovat legendární vlakové seznámení Kvítěte a Vosy. Vymýšlení se protáhlo až do večerního grilování. Zjistili jsme, že to vůbec není jednoduchý úkol. Už jenom obsazení rolí tak, aby si je nikdo nemohl vyložit jako nemístné narážky na naši minulost podobající se známé americké sáze Beverly Hills 90210, nebylo snadné. Chtěli jsme se za každou cenu vyhnout trapným situacím, ovšem zda se nám tento úkol podařil, to uvidíme až v sobotu 1.10.
Scénku jsme si i zkusili, nicméně se to notně podobalo scénkám u táboráku, kdy herci neví, co říct, a tak říkají dlouhé nudné monology, při kterých se navíc zaškobrtávají, a které nejsou vůbec vtipné, ba naopak.
Se smíšenými pocity jsme hraní ukončili a místo toho debatovali o Bohu, vesmíru a dalších složitých transcendentálních otázkách.
Sobota 10. 9.
V sobotu ráno jsme poklidili chatu a rozloučili se s Eliškou, Ájou a Lízou a Punťou, kteří spěchali do Prahy autem (na svatbu a další povinnosti).
Já, Markéta, Pavlus, Vojtík a Sany jsme se vydali pěšky na autobus do vesnice, jejíž jméno jsem už zapomněla. Nicméně Vojtík na sebe úspěšně vzal roli Špidly – vedl nás po všech možných zacházkách (nazývaných mlhavě zkratky), skalách a vesnicích, odkud měl jet autobus, ale kupodivu nejel. Nakonec jsme to jen tak tak stihli a jeli busem asi v šest nebo sedm večer. Sany nám celou cestu dělal chutě svými gurnmánskými historkami a zoufal si nad naší kuchařskou neznalostí až barbarstvím (čočka na kyselo místo speciální indické úpravy, české rizoto místo italského krémového dýňového rizota atd.).
Do Prahy jsme dojeli kvečeru a přes to, že slovo „puťák“ by byl pro ten den na chatě a několikahodinnovou cestu na autobus trochu nadnesené slovo, jsme byli rádi, že jsme se takhle sešli v celkem hojném počtu a trochu zavzpomínali na staré časy.