Slovinské Alpy

Před odjezdem

Marně jsem se snažil sehnat mapu Kamniško-Savinjských Alp. Jediné „mezinárodní“ nakladatelství, co tuto oblast Alp zobrazuje, je Freytag&Berndt, jehož WK 471 je však vyprodaná v celé Praze. To se asi všichni zbláznili a jedou do slovinských Alp!!! Kolik marných obchodních cest jsem na kole absolvoval do centra. Neměl jsem totiž legitku… Huh!

V neděli večer jsme šli nakupovat. Vlaďka nákup zatahuje, prý „se musí ještě připravovat na cestu“. Špidla měl dobrý nápad – vzal auto. Během nakupování se strhává bouřka jak blázen, která neměla během prázdnin konkurenci. „Snad to není nějaké znamení“, říkám si v duchu… Uklidňuje mě optimistická nálada v autě. Rozvážíme jídlo a v noci dobalujeme poslední věci. Rychle do postele. Někteří spí jen tři hodiny, protože už v 4:30 vstáváme a padáme na vlak.

Vlakem do Slovinska

Sraz v 5:45 na Hlaváku. Naštěstí nikdo nezaspal. Scházíme se tedy v plném počtu: Špidla – Jirka, Pavlus, Sany, Vlaďka a já. Vlak vypadá skvěle a tak rychle hledáme naše místa. V kupé na nás vybafne postarší důchodkyně, která má asi problém s tím, že musí část cesty absolvovat s partou mladých. Je na nás hodně nepříjemná a je na ní vidět, že by byla moc ráda, když bychom z „jejího“ kupé vypadli. Vyjíždíme. Paní spolucestující první půlhodinu nadává, jak jí mohli na tak dlouhou cestu přiřadit k nám do kupé, další hodinu pak na pravděpodobné zpoždění vlaku. To také nabíráme kvůli stavebním pracím na 4. koridoru. Zjišťujeme, že paní jede do Grazu.

Před Českými Budějovicemi se jdeme ve třech podívat do jídelního vozu. Servírka není dvakrát milá a ochotná, ale i přesto si dávají Špidla s Pavlusem pivko. Kozel černý lahvový – 39 Kč. V Rakousku obdivujeme krásnou přírodu, chvílemi podřimujeme, navazujeme kontakty s pani, co jede do Grazu. Už není tak nepříjemná; snad zjistila, že s námi může docela dobře vyjít. V Grazu ji pomáháme s kufry a nakonec nám všem podává ruku a žehná na cestu. Je jí 85, nikoho nemá, ráda cestuje (např. každý rok na dovolenou do Grazu) a chodí do Prahy do Týna do kostela. Rozvalujeme se v kupé, jíme, pijeme, ukazujeme pasy a občanky na Rakousko-Slovinských hranicích. Ve vlaku se následně rozpoutává diskuse, kde vystoupit. V Lublani? V Celje? …? Musíme ještě koupit mapu. Špidla píše rodičům, ať nám vyhledají spoj do Logarské doliny. Nic nejede. Vystupujeme tedy v Celje a operativně řešíme další plán cesty. V knihkupectví kupujeme mapy a na autobusovém nádraží se snažíme vyhledat spoje směr Logarská. Za hodinu jede bus do Solčavy – vesnice před Logarskou. Během volné hodiny jde část na obhlídku centra, část hlídá batohy v nákupním centru, kde je teplo a příjemně. Bus do Solčavy stojí 6,70 Euro, což nám přijde dost drahé, ale nedá se nic dělat.

Pomalu se stmívá a my se rozhodujeme, kde přespíme. V Solčavě na faře? Není tu. Nakonec se díváme do průvodce, jak se řekne „Nemáte na zahradě místo pro dva stany?“ a hned u první chalupy se setkáváme s úspěchem. Chvala. Večeře studená – chléb, sekaná, okurka. Uleháme v údolí, které obklopují docela hodně vysoké hory…

Do deštivých hor

Probudili jsme se do krásného Božího dne někdy kolem deváté hodiny. Žaludky nám solidně zaplnil porridge a cestě do hor už nic nebránilo. První úsek vedl idylickou Logarskou dolinou vypadající jak Tolkienův hobití Kraj nebo přinejmenším alespoň jako rodiště krávy Milky. Cestou jsme míjeli několik vodopádů, resp. „slapů“, až jsme nakonec dorazili k vodopádu Rinka, poobědvali chléb se sádlem a cibulí a začali prudce stoupat (šplhat) do hor. Podle mapy měla být tohle „easy way“ – no jestli je tohle easy, tak to jsem pěkně zvědavá na „difficult“.

Naším cílem měla být Češka koča, kam jsme plánovali k večeru dojít, přespat (vyspat), ráno tam nechat batohy a jít na Grintovec. Kolem sedmě jsme dorazili na Kranjskou koču a jelikož Češka se od ní zdála „co by kamenem dohodil“, rozhodli jsme se v cestě pokračovat. Navíc hostinský v Kranjske nás ujistil, že to není daleko ani nijak náročné, že akorát kousek je po skále, ale v poho. Ok, tak poslechneme místního a budem ignorovat mapu a rozcestník tvrdící, že cesta je „difficult“ a že trvá jednu hodinu.

Vyrazili jsme, kluci pohánění myšlenkou, že třeba v koče bude nějaká pořádná česká kóča (myšleno kočka), já zas vidinu tepla a postele. Ale ouha! Dorážíme ke kolmé skalnaté stěně, kde je zabité zrezivělé lano a pár stupaček. Konečně poznáváme, co znamená „difficult“, resp. „via ferrata“. Nejdřív to chceme otočit, ale pak si říkáme, že tohle je určitě jediný úsek a že to risknem. Mezitím notně zesiluje déšť, skála je kluzká, vodopády tečou i tam, kde je normálně vůbec nenajdete a my nemáme žádné jištění, zato propast pod sebou. Moc dobrý pocit z toho nemám. Slézám další stěnu a vidím, že ještě zdaleka ne poslední. A Češka koča v nedohlednu. Přichází vyčerpání a mírně se prohlubující zoufalství, když se na okolní vršky snáší tma a koča svítí jak Perníková chaloupka někde v dálce. Otočit se nemá smysl, nezbývá než vytáhnout čelovky a pokračovat. Na pokraji psychických i fyzických sil dorážíme v devět ke koče, pijeme čaj, cpeme se těstovinami a uleháme k hlubokému spánku na hromadném podkrovním nocležišti, kde jsme ovšem sami. Chvála Bohu.

A na závěr rada Haliny Pawlovské: „Nevěřte slovinským rozcestníkům (nebo si jejich hodinové údaje vynásobte 2 – 3×), slovinským mapám (jsou v nich zakreslené cesty, které ve skutečnosti jen stěží najdete, ale spíš nenajdete) a nevěřte přehnaně optimistickým Slovincům!

Přechod do Karavanek

Teď ve vlaku zpátky do Prahy, kde je asi 40°C, si už ani nemůžu vzpomenout na pocit po probuzení, kdy jsme za okny uviděli jenom hustou mlhu. No nic…

My kluci jsme natáhli větrovky a šli vařit před chatu, zatímco Vlaďka zůstala ve spacáku a těšila se na snídani do postele (ha!! konečně rovnoprávnost!). Nakonec ale přece jenom za námi přišla, protože jsme se k donášce nějak moc neměli. Rejžovka nás totálně zaplácla, přičemž Pavlus musel během snídaně dvakrát vypravit „rejžovkovej expres“. Po snídani se začala mlha trochu protrhávat, tak jsme chtěli vyrazit bez batohů na Grintovec, ale kluk, co na chatě pracoval, nás odradil, že prý bude špatné počasí…

Tak jsme vyrazili na cestu dolů do Jezerska, odkud jsme chtěli přejít do Karavanek (na horu Košutnikov). Při sestupu se udělalo nádherně, dole v údolí jsme dali oběd a vyrazili do kopců. Vyšli jsme několik set metrů převýšení po silničce, ale když jsme dorazili do míst, kde měla odbočovat značka, tak jsme narazili jen na lesní pěšinku, která se za chvilku ztratila někde v lesíku. A tak jsme vyrazili s Punťou na průzkum, ale našli jsme jen pár stařičkých značek a žádnou cestu.

Rozhodli jsme se tedy utábořit se u zříceniny domu, která nám navodila trochu nepříjemnou, tajemnou atmosféru. „Co se asi s těmi lidmi stalo?“ (Vlaďka). Uvařili jsme večeři a zasedli okolo ohně. Vojta vytáhl foukací harmoniku a zadul pár teskných balad, což jenom prohloubilo naši paranoiu z hororově tajemného místa. Nakonec jsme se ale v klidu a míru rozešli do svých kutlochů – až na jednoho z nás, nepokojného harmonikáře Vojtu, jehož osudná chvíle ještě měla přijít. Nejprve spolu s ostatními zalezl do svého spacáku a usnul neklidným spánkem. Když v tom něco zapraská, neklidný Vojta se budí a něco mu chrochtá do ouška přes stěnu stanu. Chro! Chro! Divočák! Svého bludu už se Vojta nezbavil a kanec jej pronásledoval až do konce puťáku.

Pod Storžič

Přes celou noc vydatně pršelo a párkrát nás probudila bouřka. Ráno, přestože byl budíček naplánován na sedmou hodinu, jsme se vzbudili sice kolem sedmé, ale protože ještě stále pršelo, tak jsme posunuli vaření snídaně až do „bezdešťového okna“. Poté, co jsme uvařili snídani a začali se chystat balit stany, tak se opět rozpršelo. Proto jsem také začal náš stan skládat zevnitř a mokré tropiko jsem si připnul k batohu.

Vzhledem k tomu, že jsme předchozí den nenašli cestu na hřeben, nechtěli jsme nechat nic náhodě a rozhodli se vrátit zpět do údolí a tam změnit operativně plán trasy. Vydali jsme se tedy již dobře známou cestou zpět do Jezerska. Zde jsme na místní autobusové zastávce rozvěsili mokré stany a bundy a užívali si chvilku bez deště. Ta ovšem netrvala moc dlouho, ale i přesto jsme se vydali směr Storžič – náš nový cíl. Na cestě jsme narazili na ochránce přírody, kterého jsme potkali již při sestupu do Jezerska, kde ve spolupráci s další ochránkyní a jedním policistou vybíral od autohoubařů pokutu za porušení zákazu vjezdu. Klábosil tu s místním chlapíkem přes stažené okénko u svého džípu. Osmělili jsme se zeptat se „povolaných“, zda by nám mohli poradit dobrou cestu, abychom se nedostali opět do slepé uličky. Místní chlapík nám poradil, že máme jít na Storžič zleva, že to bude „better“:-) Protože stále pršelo a my jsme ještě neobědvali, tak jsme zastavili u Lovecké koči na jídlo. Dali jsme si paprikáš a Vlaďka si naordinovala na pálení žáhy Májku. Během obědu přestalo pršet a vysvitlo dokonce i slunko. Sany s půlhodinovým předstihem ohlásil odchod a když jsme vykročili, začalo znovu pršet. S vypětím všech sil jsme však pokračovali dál a dál, nahoru…

Vydrápali jsme se na opuštěnou koču, kde jsme se zpočátku marně snažili vloupat dovnitř. Na půdě, kam se dalo dostat přes super kluzkou střechu, bylo spousta prachu, bordelu a krámů, takže jsme se rozhodli spát ve stanech. K večeři jsme si ukuchtili těstoviny s tuňákem a Vlaďka si zase odebrala kus a udělala si je na sladko. Jirka zprovoznil „vodovod“ u chatky, takže jsme se mohli alespoň dobře napít. A protože už jsme toho měli tento den dost, odebrali jsme se do stanů načerpat sílu na zítřejší výstup na Storžič. Ještě jsme se pomodlili růženec za lepší počasí a pak už se zachumlali do svých spacáků.

Storžič

Včerejší předsevzetí vstávat o sedmé se vydařilo, ale uspíšit přípravu rejžovky, zabalení a vypnutí vody (musíme to přece nechat v původním stavu) se nepovedlo, takže vyrážíme až po deváté. Od Praprotnikovy koči (to je ta, u které jsme spali) strmě stoupáme do sedla Pašeljski preval. Vychutnáváme výhled k jihu, kde tušíme moře a ani si nepřipouštíme, že nás čeká ještě 500 m k vrcholu Storžiče. Myšlenka se stává skutečností a tak stoupáme po skalnatém hřebenu vzhůru. Konečně vrchol! Setkáváme se s fůrou dalších turistů a alpinistů; někteří dědové nás udivují svým věkem. Společně obdivujeme nádherný kruhový výhled, fotíme panorama, pořizujeme vrcholovou fotku, jíme vrcholové sušenky a dáváme další dobroty. Následně se dělíme – s Pavlusem chceme vyzkoušet very-difficult-path po hřebenu přes Psicu a ostatní to berou o něco níže. Nevím jak oni, ale my jsme si to užili parádně. Úzký, místy velmi úzký hřeben se strmými srázy a skalami na obě strany, ze kterého se naskýtali stále nové výhledy do všech stran. Některé pohledy připomínali dopravní simulátor – stačilo by kliknout a dole by přibyla nová vesnice či železnice. Vychutnáváme úseky Via Ferraty, fotíme „horolezecké“ fotky a následně scházíme do sedla, kde máme sraz se zbytkem.

U opuštěné chaty obědváme chlebík se lalámem a nutelou (většinou ne všechno najednou) a řešíme životně důležitou otázku, zda je možné mazacím nožem zabít vosu přilepenou na nutele.

V dalším sedle se nachází koča a okolo ní postavičky se stojany a barvičkami. Kupujeme dvě piva a přijímáme pozvání na místní pálenku a tak se dozvídáme, že zde probíhá každoroční sraz malířů. Vlaďka dostává od jednoho z nich na rozloučenou obrázek hořce.

Vyrážíme po jimi doporučené cestě s cílem pořád mírně klesat a skončit v Tržičí. Jenže jsme zase přecenili kvalitu slovinských cest – stezka je sice nejdříve i jištěna zrezivělým lanem, následně však mizí uprostřed strmého svahu. Pavlus mizí na průzkum a po delším čekání už téměř vypukla panika („určitě spadnul ze skály“), když tu se ozývá pískot a pak se objevuje Pavlus oznamující, že níže je vrstevnicová cesta. Po ní jdeme přes rokle a skalky a dorážíme na vozovou cestu. Míříme dolů a dolů, kolena bolí, netušíme kde jsme, kolena bolí už hodně kriticky a najednou se ocitáme nad vesničkou Goriče. Po ochutnávce švestek z aleje se vydáváme hledat místo na spaní. Nakonec rozkládáme stany v remízku za vesnicí, vaříme gulášovku a rozdělujeme materiál a zásoby mezi „mořskou“ menší polovinu (Vlaďka a Vojta) a „horskou“ větší polovinu (Pavlus, Sany, Jirka). A jdeme spinkat, zítra brzo vstáváme.

Horalové – na Stol

Náš stan, teď už obývaný teplou trojkou ve složení Pavlus, Sany a Jirka, probouzí budík o šesté. Zatímco vedlejší šotor obývaný mořskými separatisty ještě sladce chrní, balíme a futrujeme se chlebem s nutelou, abychom měli dostatek energie.

Hodiny na nedalekém kostele odbíjí sedmou, Vojta s Vlaďkou nám, probudivše se, přejí šťastnou cestu a my vyrážíme. Po hodině a půl ostré chůze se ocitáme v Tržičí. V jízdním řádu nenacházíme žádný spoj ani směrem k východisku našeho vysněného svahu, a tak jdeme zkusit štěstí do informačního centra. Velmi sympatická slečna říká, že opravdu žádný autobus nejede, ale kdybychom chtěli, za hodinu tam jede autem a může nás vzít. Skvělé!

Během oné hodiny bychom rádi sehnali něco k snědku. Po několikerém ptaní a kolometříku chůze nacházíme samoobsluhu Merkator. Nakoupíme, jdeme nazpět a před infocentrem se po sobě rozpačitě díváme – přímo naproti je vývěsní štít „Merkator“. Proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě, že ano.

Skládáme se do maličké Astry, anglicky konverzujeme a alpská silnice nás vede vzhůru. Zastavujeme u koncentračního tábora, o kterém nám naše průvodkyně prozrazuje, že byl pobočkou Mauthausenu a vězni zde stavěli tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Zbytky budov sevřené mezi horami na nás opravdu zapůsobily.

Loučíme se u hraničního přechodu vedle onoho tunelu a naším nejbližším cílem je Dom na Zelenci. Zjišťujeme, že lanovku před chvílí vypnuli a tak musíme po sjezdovce po svých. Pět stovek výškových metrů zdoláváme za rekordní hodinu, což nám s celkem těžkýma báglama v poledním vedru dalo zabrat.

Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Sol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Vzhledem k tomu, že na to máme celé odpoledne, to působí celkem optimisticky.

Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom glukopur nám dává energii nevzdát se…

Konečně sedlo pod Stolem! Mamlas říká: Stol 10 min, Prešernova koča 5 min. Jdeme na Koču, necháváme tam bágly a bereme si vařič, čaj, čokoládu, dešťovou vodu (jiná tam není), mapu a foťák.

Posledních pár metrů a kóty 2236 je dosaženo; výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj, dáváme vrcholovou čokoládu a kocháme se výhledem do všech stran. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z křesťanského kalendáře. Musíme poslat nějakou fotku Jendovi Balíkovi :)

Kochat se neustále se měnícím výhledem (fakt lepší než kino:) a fotit panoramata jsme vydrželi asi tři hodiny a vracíme se na koču. Protože pít dešťovku nepatří zrovna ke gurmánským požitkům, vaříme spoustu čaje a papírovým trychtýřem jej sléváme do flašek. Následně sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu (neodpustili jsme si ultra-kýčovité fotky) a pouštíme se do vaření rizota. Kromě čínského masa končí v kotlíku zbytek sýry a kečupu, což jen částečně maskuje nízkou kvalitu masa a rýže. Ale je o energie, tak co.

Večeři dokresluje jednak totální kosa, ale hlavně ten výhled! Už je tma, je jasná obloha a měsíc v úplňku osvětluje mraky válející se v údolí. Občas je v mracích díra, kterou vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky.

Dovnitř, do tepla! Paní nás vede do společné noclehárny, kde bohužel budíme všechny ostatní. Připadám si téměř jako nějaký vrah… Rychle zhasínáme a zachumláváme se do místních dek. Dobrou noc, kluci!

Horalové – do Ljubljany

Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Ani nás nemrzí, že jsme zaspali východ slunce, který jsme mohli vidět přímo z okna za hlavou. Vaříme porridge, kterému notná dávka kakaa dodala výtečnou chuť, avšak také nevídanou sytost. Loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. V sedle Medvedjak dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1100m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem. První zastávka se koná u pramene křišťálové vody, kterou dychtivě pijeme a plníme lahve. O další kus níže přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Kluci do vody o 10°C jen naskákali a vylezli, já jsem uplaval asi 50 m, ale pak jsem pár minut ležel na molu, třásl se a nemohl se pohnout.

Obědváme poslední český chléb s marmeládou a medem. Dál už klesáme po horské silničce až do osady Trebež. A pak už jenom tři kilometry na nádraží do Jesenice. Mě zaujala parní lokomotiva v čele historického vlaku, kterou jsem vydržel fotit dokud neodjela, kluky zajímal spíše místní chmelový mok Union. Hodinu a půl do odjezdu osobáku do Ljubljany jsme strávili příjemným nicneděláním na nádražní lavičce. A pak jsme vyjeli moderní elektrickou jednotkou vstříc hlavnímu městu. Na nádraží jsme potkali Vlaďku s Vojtou a začali si sdělovat zážitky.

(Neděle večer zapsána ve „Výletu k moři“)

Výlet k moři – den první

Tak jsme se s Vojtou probudili kolem sedmé, když už byli kluci někde na cestě do Tržiče. Teda slyšela jsem je ráno šramotit a říkala jsem si, jestli jim mám připomenout, aby nám nechali na snídani chleba a nutelu, jak jsme se domlouvali, ale pak jsem si říkala, že by si zas o mně pomysleli, že jsem trapka, tak jsem radši mlčela. Chleba s nutelou nám nenechali.

Takže potom, co jsme něco pojedli, sbalili a vyžebrali vodu u místních, jsme se trochu skepticky postavili na kraj silnice a stopovali. Chvíli nic, projelo pár aut, nezastavili a my začali pochybovat, zda se vůbec dostaneme do Lublaně, natož pak do Koperu. A pozor, další auto… zastavuje! Rychle k němu běžíme a přisedáme k příjemné paní středního věku. Ta nás bere do Kranje, kde je přece jenom trochu větší provoz a cestou se vyptává, kde jsme spali (obvyklá slovinská otázka). Nechceme budit pohoršení, tak radši odvětíme, že u někoho na zahradě.

V Kranji nečekáme ani 5 minut a už se vezeme do Lublaně. Tentokrát v auzě staršího podnikatele jedoucího na badminton. V Lublani nás dokonce vysadil přímo na výpadovce do Koperu, tak hned zapomínáme na vlak a zkoušíme stop až k moři. Předtím se ještě posilňujeme pečivem ze samoobsluhy (když nám kluci nenechali ten chleba) a už si stoupáme na kraj silnice k autobusové stanici a čekáme. Tentokrát to nejde tak hladce. Míjí nás sice spousta aut, ale buď jsou to plně naložené rodinky, nebo cizinci (včetně našich krajanů). Leč asi po hodině se dostavuje úspěch a bere nás sympatický mladý muž našeho věku (který se Vlaďce líbil, pozn. redakce :-) ), který míří až do Piranu vyřídit si nějaké své studiní resty (z antropologie a kulturologie). a tak měníme plány a místo Koperu razíme až do Piranu, krásného středomořského městečka s benátskými uličkami a kavárničkami.

Moře, ach moře! Ta krásná rozlehlá pláň slibující dobrodružné cesty do exotických a neprobádaných krajů. Nasáli jsme slaný vzduch a kochali se pohledem na plachetnice pohupující se na drobných vlnkách a kolem nich uhánějící supermoderní bondovské motorové čluny. Rozložili jsme si tedy karimatky na betonovou pláž a hned neváhali a skočili se osvěžit do moře. Prostě vysloveně pohodička. Když už se nám omrzelo ležet na pláži, tak zatímco jeden hlídal bagáž, druhý šel okouknout úzké spletité uličky, kde se mezi dřevěnými okenicemi sušilo prádlo a z košů se linul nevábný pach rybiny.

Po romantickém západu slunce a několika aranžovaných fotkách jsme se vydali hledat nocleh. V jedné zapadlé uličce s dlouhým schodištěm jsme nalezli díru v plotě do opuštěné zahrady. Nejdřív jsme chtěli v tamním zahradním domku přespat, ale pak jsme si všimli, že už tam na zemi jedna deka je, a tak jsme radši nechtěli riskovat setkání s místním nocležníkem. Akorát jsme si tu tady schovali za strom bágly a vyhlídli si plácek v nedalekém parčíku.

Noc byla ještě mladá, a tak jsme vyrazili na noční obhlídku města a návštěvu jedné z místních kaváren. Poseděli jsme, pokecali, naladili se na pohodovou „jižanskou“ náladu a ještě jsme z internetu zadarmo poslali klukům sms a našli si lublaňské „hospitaliťáky“.

Po půlnoci jsme se znaveni vydali pro bágly (naštěstí tam stále ještě byly) a pak na naše parkové nocležiště, kde jsme s hvězdnou oblohou nad námi, mravním zákonem v nás a výhledem na město pod námi krásně usnuli.

Výlet k moři – den druhý

Jak už jsem psala, probudili jsme se s překrásným výhledem na město, ranní sluníčko nás svými teplými paprsky tahalo ze spacáků a ranní běžci a pejskaři se podivovali nad dvěma novými bezdomovci. Radši jsme tedy vše rychle sbalili, posnídali müsli s mlékem a uháněli na nedělní bohoslužbu k františkánům. „Pozdě, ale přeci“ jsme dorazili do kostela a snažili se porozumět evangeliu ve slovinštině (moc se nezadařilo).

Po mši jsme se opět vyvalili na pláž, slunili se, koupali se, spali, četli, jedli, pili… Já se vrátila do opuštěné zahrady pro obrázek hořce, který mi v horách darovali místní malíři a který mi v zahradě včera v noci vypadl. Nocležníka jsem tam nezastihla. Buď je ranní ptáče, nebo tam vůbec nespal.

Cestou zpět na pláž jsem se zastavila na náměstí, kde se konaly slavnosti italské menšiny v Piranu (a že ta menšina bude asi pěkně velká, když i názvy ulic jsou dvojjazyčné jak u nás za protektorátu). Na slavnostech vystupovali tanečníci, gymnasté skákající úchvatná salta, vrhající přemety, dělající provazy, rozštěpy a já nevím, co ještě…

Kolem třetí-čtvrté jsme vyrazili na obědo-večeři do jedné z četných pizzerií, kde nás dokonce obsluhoval slovenský číšník! Po jídle jsme si naposled prošli město a vyrazili na stop. Kluci nám mezitím poslali sms, že budou v Lublani také již dnes večer, a že se tedy srazíme na nádraží. Trochu skepticky jsme si stoupli u výjezdu z parkoviště a začali stopovat. Několik minut nic, a tak už jsme začali přemýšlet, zda nejet busem, ale pak nám zastavil Smart s milým, asi třicetiletým německým párem. Tak jsme si cestou do Koperu procvičili němčinu a v Koperu byli vysazeni na skvělém místě pro stop do Lublaně. Ani ne za deset minut už k nám zajíždí Audi A4, elektrické okénko se stahuje a pohledný telefonující třicátník (který se Vlaďce líbil, pozn. redakce :-) ) nám pokyvuje, abychom zapluli do jeho pohodlných kožených sedaček. Pak to roztáčí na 170 km/h, k tomu pouští chorvatské zamilované písničky a svěřuje se se svým komplikovaným milostným poměrem. Musím říct, že tenhle manažírek měl fakt nějaký charisma. Dokážu si celkem živě představit, jak na něj tahá holky do postele (ve vší počestnosti :-) ).

Dorážíme do Lublaně akorát včas, abychom na nádraží zastihli příjezd kluků a přemýšlíme, co dál. Hospitality club v pěti lidech moc nemá smysl (zkouším sice jednomu klukovi volat, ale bohužel nemůže). Vydáváme se tedy na sightseeing podél řeky, jako správný český socky večeříme chleba s paštikou na místní kašně a pak se vydáváme směr park, kde plánujeme přespat. Cestou se ještě stavujeme na pivo, příp. pizzu do jednoho podniku, který má jako jeden z mála ještě tak pozdě otevřeno. Park vypadá trochu jako Ďábličák, takže v něm naštěstí nalézáme shluk stromů, který pro dnešní noc dobře poslouží jako úkryt našich karimatek a spacáků…

Návrat domů

Brzy z rána se probouzíme v Lublaňském lesoparku a rychle, než budeme muset někomu vysvětlovat, co tady děláme. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně se dělíme – Vojta s Pavlusem chtějí zjistit, zda McDonald’s chutná všude stejně, my ostatní si jdeme ještě projít nábřeží. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak, než v noci.

Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme.

Za okny ubíhá malebná Slovinská krajina. Bohužel sluníčko ohřívá i vagóny a klimatizace nechladí tak, jak bychom chtěli. Průvodčí po naší žádosti o chladnější klima kroutí hlavou a pak klimatizaci … vypíná! Musíme počkat, až zmizí z dohledu, pomocí dvou lžic otevřít ovládací skříňku a sami zjednat nápravu.

Přejíždíme hranice a před Grazem průvodčí cosi koktá do mikrofonu, což Vlaďka překládá jako „pojedeme objížďkou“. Škoda, že takových objížděk není víc:) Jedeme totiž přes Admont, údolím Ennsu na Steyr, nad námi se tyčí štíty Eisenerzských Alp a vedle nás se přes peřeje valí Enns, přímo lákající k raftingu. Škoda, že vlak nezastaví a nemůžeme se vykoupat… Alespoň vidíme, kam jet příště :)

Přejíždíme hranici v Dolním Dvořišti, všichni vyřizují odkládané telefonáty a pomalu se blížíme k Táboru, kde nás opustí Pavlus a Vojtík mířící na chaloupku, kde mají hrát Aslana a další bytosti.

Loučíme se, přestavujeme sedačky do polohy jedno-velké-letiště a všichni usínáme. Budí nás až hlášení: „Praha-Vršovice, příští stanice Hlavní nádraží“. Domů přijíždíme znavení, ale nadšení a s chutí vrátit se do Slovinska.