Jarní prázdniny Týden na skautské základně v Liberci - Hanychově

Příjezd

Sešli jsme se v pátek 3. 3. ve stanici metra Černý Most. Měli jsme sedm zakoupených místenek, ale chyba: Bylo nás celkem osm: Vojta s Eliškou, Pavel s Markétou, Jirka, Vašek, Honza Kundrát a já Vítek. Co s tím? Naštěstí jsme měli hodného autobusáka, který pustil Honzu na stání (gratis). Na zadní pětce jsme se smrskli, sedělo nás tam šest, takže Honza nemusel stát. V Liberci jsme byli kupodivu již za hodinu a čtvrt. Spoj byl přímý, nikde jsme nestavěli. Na nádraží na nás čekal majitel ubytovny, který nám odvezl lyže a něco málo báglů. Do auta jsme se ještě vešli tři lidé. Zblitek osazenstva musel tramvají. (Kousek, jenom asi šest zastávek.)

Byli jsme uloženi do jakési klubovny, jelikož v našem budoucím pokoji bydleli jiní skauti. Po večeři jsme se odebrali do místní restaurace. Pavel s Markétou s námi nešli. Po návratu jsme dali bitku se spacáky, po níž jsme zjistili, že se na obalu Eliščiného spacáku objevila jakási díra, zapříčiněná virem ostré hrany nebo hrotu neznámého předmětu. Pak jsme se uložili ke spánku, protože nás čekal náročný den.

Lyžovačka na Tanv. Špičáku a legendární „výkroj ze salámÝ“

Pár mobilních budíků nás probudilo do nového, poněkud náročnějšího dne. Hned po lehké snídani jsme se odebrali s lyžema a snowboardama na vlakové nádraží a od tamtud nám jel vlak v 7:05 do Smržovky, kde jsme přestupovali na jiný vláček do Josefova Dolu. Proč to všechno? Protože jsme si jeli zalyžovat na Tanvaldský Špičák!!! Od této sezóny je tam v provozu čtyřsedadlová lanovka – od rakouského odborníka na přepravu lyžařů, DoppelMaier.

No, a teď by jsi mohl psát něco ty, Vojto, ne? - (toto byla taková malá vsuvka od někoho ze spolubydlících. Buď Pavlus, Vašek nebo Vítek :-)

Tak… rozdělili jsme se na dvě skupiny, snowbordisti a lyžaři. Snowboardisti šli jezdit na nedalekou menší sjezdovku a ostatní se vrhli do víru sjezdovek na Špičáku. Dopolední lyžování bylo super. Potkali jsme tam Majáka s Bourákem, ale to byla plánovaná návštěva, protože Špidla si vzal od Bouráka snowboard… Kdyby nebylo u dolní stanice lanovky vždycky tolik lidí, byla by to ještě lepší lyžovačka. Kolem 12hod jsme se sešli u bufetu a dali si obídek. Jen Honza to nepochopil a asi o půl hoďky se zdržel… No jo, to je to vypatlaný ÁČKO! Odpoledne jsme v poklidu dojezdili a vydali se zpět na vlakové nádražíčko. Těsně nám ujel vlak, tak jsme si dobu čekání ukrátili hrou sto-tři-stop. Ale jelikož naše České dráhy směřují k lepšímu, tak už jsme za necelou půlhodinku seděli v motoráčku zpět do Liberce. Cestou jsme domlouvali, co budeme dělat (a taky jíst) večer. Všehovšudy se vyřešilo, že pár dobrovolníků půjde nakoupit do Tesca… tak se taky stalo. Ta úderná parta odešla asi v půl sedmý (?) a zbytek se flákal na pokoji nebo spal. Naivně jsme si mysleli, že za chvilku tu budou s večeří. Jenže naši slavní nákupčíci to trošku protáhli (samozřejmě nevinně) a vrátili se asi v půl dvanáctý (?). Hájili se tím, že Tesco mělo do osmi a oni přišli v 8:02 no, tak dobře, hlavně, že měli JÍDLO. Ti, co se jejich příchodem vzbudili (já), anebo ti, co byli vzhůru, se šli něčeho najíst. Pak se možná ještě řešilo, kam půjdem zítra na mši, ale potom už jsme opravdu zalehli.

Jirka
No, tak abych to snad upřesnil.
Po návratu do ubytovny jsme si naplno uvědomili skutečnost, že nemáme už žádné jídlo. Co s tím? Z různých návrhů zvítězila možnost jít nakoupit. Pravda, chvilku nám trvalo, než jsme se k tomu dokopali (nebo spíš Vítek nás dokopal), ale vyrazili jsme – v sestavě Vítek, Pavlus a já – k strategickému bodu s krycím názvem Tesco, protože jsme očekávali dlouhou otevírací dobu. Jenže, čekala nás dvě nepříjemná překvapení! Jednak řidič tramvaje při nástupu kontroloval jízdenky a každého nás natáhnul o 16 Kč a co horšího – v 19:01 jsme zjistili, že nám právě před minutou zavřeli. Co s tím? Vytypovali jsem paní vypadající jako znalá místních poměrů a položili jsme dotaz, zda je v tento čas možné v tomto městě nějak získat potravu. Nesmírně nás potěšilo, že Hypernova má otevřeno do 22:00. Jako spojení nám ona paní doporučila „pětistovku“. Poněkud nás překvapilo číslo 500, když jsme ve městě, kde autobusy mají čísla dvouciferná, ale došli jsme na Führerovu a hledali onen autobus. Neúspěšně! Nastoupili jsme na tramvaj, přičemž jsme samozřejmě šmelili s již cvaknutými jízdenkami a vrátili jsme se na Kubelíkovu. Z ní skutečně autobus měl jet, bohužel první v sobotu ráno. Vydali jsme se tedy pěšky, doprovázeni chladnými třináctkami.

Hypernovu jsme po menších potížích našli a začali jsme nakupovat. Trvalo to poměrně dlouho, protože jsme všechno museli prodiskutovat, ptali jsme se prodavaček, jaká mouka se dává do palačinek a podobně. Když jsme vybírali u pultu s uzeninami, jedna paní prodavačka nám začala radit: „Kluci, vy ste určitě študáci, tak to s kupte tadyto, to je nalisovaný co se nepovede na řezačce, stojí to pár korun a zasytí vás to.“ Vzali jsme tedy dvě balení „výkroj ze salámÝ“, což nám holky dodnes neodpustili. Pár minut před zavírací dobou jsme dokončili nákup, pětistovkou jsme dojeli na Führerovu a tramvají na Kubelíkovu. Cestou jsme zavolali zbytku, jestli zjistili, kdy je zítra mše. Jak jinak, vykašlali se na to a ještě všichni až na Markétu spali. Tak jsme museli jít sami k předem vytipovanému kostelu. Už z dálky nás zarazil značně dezolátní vzhled a ze dveří vycházející kolejnice, připomínající zařízení na exportování exkrementů z vepřína. Ano, v tomto kostele mše opravdu nejsou. Nezbylo, než zaúkolovat rodinu, aby vyhledali potřebné informace na internetu, což se ukázalo jako úspěšný postup.

Konečně jsme před půlnocí dorazili do ubytovny a probudili jsme značně vyhladovělé flákače. Něco jsme pojedli a šli jsme, tentokrát všichni, spinkat.

Bourák a jeho bourák jakožto hlavní protagonisté dne

Ráno jsme (jak jinak) vstali, vyčistili zoubky, někteří se stihli i nasnídat a vyrazili jsme na tramvaj. Někteří stihli tu, kterou jsme původně zamýšleli jet, a tak přišli do kostela (skoro) včas. My jsme tak šťastní nebyli, ale zase jsme se stihli projít až ke stanici Viadukt, abychom pak nastoupili do stejné elektriky, na kterou jsme mohli počkat na Kubelíkově. No nic, sportem ku zdraví!

Malá odbočka: píšu to jednou rukou, protože tu druhou nemůžu skoro pohnout, samozřejmě za to může kromě mé blbosti i sport.

Tak zpátky k ději. Vyšli jsme z kostela a abychom nemuseli ihned šmelit, tak jsme koupili v trafice lístky. Po návratu jsme s Vaškem a snowboardy odešli na sjezdovky. Během odpoledne jsme tam prozkoumali většinu tratí a zjistili jsme, že Liberecká je pro nás nejlepší. Taky jsme pořád padali a rozbíjeli si hubu a Vašek dodává: „Pořád jsem na tebe čekal, což mě sralo“.

Ostatní mezitím udělali čínu, z které nám nechali židovskou porci, nebo spíš ochutnávku. (Brácha teď dodává, že židovskou porci mělo víc lidí, aby se na nás dostalo). Také přijel Bourák s Majákem, bohužel druhý jmenovaný po chvíli odjel za svými pracovními povinostmi. Po chvíli Bourák shledal naše potravinové zásoby jako nedostačující a tak vyrazili (Bourák, Pavlus, Honza, Vítek) do Hypernovy pro nějeké to jídlo a pití. Nevyrazili jen tak ledajak, ale bourákem Bouráka. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že bourák Bouráka je v posledním stádiu rozkladu, koulel to minimálně devět pětek v obci. Jejich stoupající adrenalin z vysoké rychlosti zbrzdil až zpomalovací pruh před parkovištěm. Nakoupili a vyrazili k autobusovému nádraží pro Katuchku. Bourák se svým bourákem zase zlomil všechny rekordy na trati Hypernova – autobusové nádraží. Přijeli a zaparkovali způsobně na místě k tomu vyhrazeném za značkou „zákaz vjezdu“. Když přijela Katuchka, tak se projevili jako kavalíři a popojeli k nástupišti. To ale neměli dělat, za nimi se objevil další autobus a tak s troubením v zádech naskákali spěšně do auta. Bourák se svým bourákem dal „hrábě“ a vyrazili jako blesk ze zakázaného místa. Objeli celé nádraží a Bourák zastavil poprvé elegantně „ručkou“. Nastoupili ostatní a hurá na skautskou základnu.

Zrovna jsme se s Vaškem vrátili z lyžování a kecali s Bourákem. Po několika náznacích jsme se rozhodli jít na noční lyžování. Zájemců bylo hned několik, já s Vaškem, Pavlus, Vítek, Honza a Bourák. Bourák se nabídl, že nás vezme autem. Chvíli jsme se na něj dívali a mysleli si něco o pomatenci, který chce vyrobit šest lyžařů i s vybavením v KONZERVĚ! Ale šli jsme do toho. Kupodivu jsme se do Bourákova bouráka všichni vešli, jediná chybička byla v tom, že jediní lidé, kteří znali cestu, skončili nacpáni v kufru. S poněkud přetíženým vozidlem jsme vyjeli. V průběhu cesty jsme začali přicházet na chuť jízdě stylu „Rychle a zběsile“. A tak když se před námi objevil autobus, který nejel moc rychle, předjíždění bylo doprovázeno poznámky typu, „vosol ho!“, „vem ho pořádně“, „na plnej knedlík!“, atd. Po serpentinách se před námi objevilo parkoviště na kterém jsme to chtěli zapíchnout. Ale rozhodli jsme se pokračovat v cestě dál, protože jsme si nebyli jisti, jestli jsme na místě. Cestou po velmi zledovatělé silnici směřující k nasvícené budově hotelu a vysílače na vrcholu si Bourák na svého bouráka stěžoval stylem: „Mám plyn na podlaze, jede to sedmdasát a nezrychluje a nezrychluje. Já se na to vykašlu.“ Ještě se nám povedlo přejet jednu odbočku, tak to Bourák na superúzké silnici vzal přes „ručku“. Dojeli jsme na parkoviště a informovali se v hospodě. Nikomu se nechtělo jet na lyžích dolů mezi stromečkama a pak se vracet nahoru pro auto, tak jsme se rozhodli pro návrat. Otáčení nebylo bez problémů: „Hele, tady je rozcestník, my jedem po běžkařský stopě!“, „Někde za tou závějí musí bejt silnice, to projedu“, „Bouráku neblbni, to má půl metru, z toho tě nevytáhnem!“, „Jak mám couvat, když tam vidim hovno?“, apod. Cestou dolů Bourák dospěl k názoru, že to řidič před námi s tou bezpečností přehání, s čímž většina cestujicích souhlasila, i když pro předjíždění by si vybrali pravděpodobně jiné místo než levotočivou zatáčku. Ale co, přežili jsme a to je hlavní. Též nám předváděl jízdní vlastnosti svého bouráka – napřiklad se slovy „To na tý silnici vůbec nedrží“ začal kroutit volantem a využívat naplno prostor mezi bariérami. Stejně člověka nic neuklidní více než konstatování: „Stojím na brzdě a vono nic.“

Kupodivu jsme v pořádku dojeli na ono parkoviště, kde jsme již byli. Po opuštění vozidla a vyložení lyží kolem nás projel onen opatrný řidič a my jsme došli k pokladně, koupili si permice a začali jsme jezdit. Bylo to super – sjezdovka upravená a lidí málo. Během lyžování dorazila SMS: „Tak jaky je lyzovko?hele,ne­mohli byste koupit jeste naky pivka?oni nak rychle mizej..prosim prosim.marketa a katuchka“, tak jsme se cestou zpátky stavili pro další multipack. Večer někteří smažili palačinky, jiní jedli „VÝKROJ ZE SALÁMÝ“ a Bourák popisoval svá různá zranění a popíjeli jsme dříve zmiňované nápoje. Následně jsme už jen spinkali a spinkali a spinkali … až do rána.

Lyžování na Ještědu

[momenatální postřeh: Katka má radši babičku než nás :-((]

Ráno jsme se ve dvou skupinkách nasoukali k Bourákovi do auta a že jako pojedeme na sjezdovku. Bylo nás celkem devět (jako fšicí bez Markéty, která zůstala doma, takže v prvním autě bourák Bourák, Vítek, Vašek, Pavel, Katka, v dalším bourák Bourák, Jirka, Eliška, Vojta, Honza (jako já ;-)).

Hledání sjezdovky jsme měli nacvičené už od nedělního večera, takže nám trvalo rekordně krátkou dobu (zejména díky bourákovi Bourákovi, jeho výbornému Favoritu s kývajícími se sedadly ;-) a řidičskému umění šoféra). Když jsme jakoby zázrakem šťastně dojeli (zejména navzdory tomu blbečkovi v dodávce, co nás nechtěl pustit, syčák jeden, museli jsme ho předjet…), obuli jsme si lyže a vyrazili ku vleku. Operativně bylo provedeno rozdělení do tří skupinek – snowboarďáci, elitní lyžaři a Eliška coby zvláštní kategorie.

Snowboarďáci se plácali mně neznámo kde, Eliška taky někde tam (teda ta spíš na nějaký divný sjezdovce, ale ne F10) a my elitní lyžaři-alpinisté ;-) jsme se nechali vytáhnout na vleku nahoru na horu. Prozkoumali jsme mimo jiné odvrácenou stranu Ještědu, kde se nám dostalo nemilého překvapení v podobě stojících vleků, nicméně tento nepatrný problém se vyřešil sám – najednou prostě začaly jezdit :-). Sjeli jsme si jednu jízdu, pak vyjeli již jedoucím vlekem a začali hledat, kudy zpět. Našli jsme takový milý průsmyk lesem, kterému někdo drze říkal turistická sjezdovka, a který obsahoval asi tak sedm potoků a sto dvacet tři boulí. Mňo a pak jsem jezdil tak různě – černá, červená, boule, pod lanovkou po ocelových trubkách :-(, lesem :-) atd atd. Obzvlášť zajímavý byl Vašek na prkně, snažící se vyhrabat se do kopečka – pomohl Bourák nebo Vítek nebo někdo jiný a nebo taky nikdo. Lyžovačka dobrá, lidi skoro žádní, prostě paráda. Při pauze na oběd jsme obdivovali dva pány na kabinkové lanovce od českých drah, kteří se bavili tím, že po sobě házeli různé předměty typu kladivo, šroubovák, svěrák, cirkulárka a tak. Po lyžovačce byla zase klasika, aneb Rallye Ještěd – Skautské Středisko, které i přes zastávku v boxech (Hypernova) vyhrála posádka vozu číslo dva.

Čestného úkolu přípravy večeře se zhostila osvědčená a sehraná dvojka Vašek – Honza, která připravila výborné špagety, které si všichni pochvalovali, a to ještě pár dní. Bohužel se jim nějak nezdálo, že Katka dostatečně chválí, a tak ji tato dvojka (poté, co Katuchka umyla nádobí) odnesla na čerstvý vzduch. Jirka s Vítkem je však začali napadat, a tak bohužel Katuchka hapala a zmáčela se, chuděrka. Vašek též, chuděrák.

Katuška

Tak jsem nejdřív chtěla psát neovlivněna Honzovým (dále jen H.) článkem, ale nedalo mi to a ještěže tak, pře byste jinak žili v omylech, které tímto uvedu na pravou míru (říkejte mi Saturnine :-) ).

Ta doba, za kterou jsme se dostali na sjezdovku byla opravdu krátká. Nevadilo by mi, kdyby byla trochu delší – zvláště když jsem seděla někde ve třetí vrstvě a přede mnou chybělo sedadlo – ale prej mohla bejt ještě kratší. Na parkovišti jsme zastavili „ručkou“, což sklidilo veliký úspěch, takže to asi nebylo jen tak ledajaký zabrzdění.

H. lyžaře nazývá elitní, což měnit nebudu, jelikož jsem mezi ně patřila taky. :-) Nechali jsme se opravdu vytáhnout nahoru na horu. Nikdo to tam neznal, kromě Vojtíka, který se hned dobrovolně nabídl, že nám bude dělat průvodce. Na odvrácené straně kopce byl opravdu jeden nejezdící vlek, který čekal, co budeme dělat, aby nás pak mohl pře...... kvapit. Prostě jsme to tam různě vyšlapávali, sešlapávali a motali se, až jezdit začal.

Ta turistická sjezdovka byla opravdu tak vtipná jak H. popisuje. Jen si nemůžu odpustit neadresnou poznámku, že vidět některé lidi, jak zdolávají tuto cestu a podobné úseky je velice zábavné. Někteří musí přejet všechny boule a pořádně si to užít, zatímco jiní si radši vypíchnou voko o větvičku, jak se jim vyhýbají. Myslím, že dotyčný pochopil a já zase pudu do sněhu. Ještě že už začíná obleva. :-)

Posádka vozu číslo dva byla skutečně vyslána na nákup a já s Markétou jsme trnuly, aby chlapci zase nekoupili nějaký „šunký“ či „salámý“. Ale naštěstí je nepotkala žádná bábinka s dobrými radami. UF!!

Jó, Vašek a Honzou opravdu vařili večeři – to je pravda. Vzali dokonce tento úkol tak zodpovědně, že když se Honza na chviličku vzdálil, Vašek už pro něj běžel se slovy které se mi líbily tak, že je musím citovat: „Chceš snad, aby se nám převařila voda?“ Taky tak precizně podle návodu odměřovali vodu, že ji pak ani nemuseli slívat. Jak jen jsou ti chlapci praktičtí!

Pochvalovali jsme si je ještě pár dní, a sice proto, pře jich udělali tolik, že se to na jeden zátah sníst fakt nedalo! A to i přes to, jak byly výborné.

A ještě jim nestačily mé chvály!!!!!!!!!!! Teď to hážou na Jirku a Vítka, ale kdo ví, co by se mnou bylo, kdyby mí „zachránci“ nepřišli?

Chuděrák Vašek, on si zmáčel ponožky!

Ještě sem myslela, že sev H. zápisu objeví cosi o tom, že jsem večer po H. skočila tak vášnivě, až sem zlomila nohu u postele. Tak by to napsal on! Já už ani nevím jak to bylo. Asi jsem před něčím uhejbala a ta noha už byla nalomená. Ale to vlastně není důležitý. :-)

A co dělala naše Markétka? Ta vyváděla lidi za plotem (nebo před plotem, chcete-li) z míry, když se jich ptala kolik je hodin. My jsme jí tam totiž zamknuli a ještě ke všemu bez hodinek. Chuděrka. :-) Tímto se jí omlouváme.

P.S.: Teď jsem se jen dověděla, že si Bourák koupil lyžařskou helmu. Co se mu stalo? Že by se praštil do hlavy? :-) Ne, promiň, Bouráku. Já to jen schvaluju.

No nic. Tak papa. Vaše Katuchka alias Saturnin.

Běžkování v Bedřichově a večerní masáž

Vašek:
„Nejzáživnější“ den z mého pohledu, jelikož místo lyžování, pro které jsme sem příjeli, jsme se celý, celičký den váleli. Dopoledne popíši ve stručnosti, spal jsem. Na odpoledni byla jediná poztivní věc oběd. Z důvodu zbylé včerejší večeře jsme měli špagety. Vítek a já jsme se po poradě s Pavlem dali do díla. Mikrovlnka chyběla, a tak se naše porada zabývala nejlepším, nejšetrnějším a nejrychleším způsobem jak ohřát špagety. Hrnec, cedník, voda, vařič stačily k úspěchu. Po delší instalaci aparatury se ohřívala první várka špaget (příbližně devítína) v cedníku ležícím na dně hrnce s horkou vodou. Aby se neřeklo, tak první dvě porce připadly nic netušícím pokusným králíkům Elišce a Vojtovi. „Nevědomost je sladká“, kde jsem to asi slyšel. Dobrá zpráva, mohli jsme jíst, jelikož přežili. Škoda, že čas strávený vařením nebyl úměrný času strávenému u talíře. Vaření jsme si však zpříjemňovali hledáním způsobu připojení rádia k Jiřího notebooku, marně. Málem zařvalo mé rádio, ale co by člověk neudělal pro „kámoše“. (Pavel mi přes rameno opravuje chyby a když píšu slova „málem zařvalo“ tak povídá, že to bude asi pravda.) Naše noční lyžování se stává utopií, sněží jako „svině“, doufám jen, že nepůjdu sám, tak nabízím malou přestávku v polovině nočního lyžování v hospodě.

Pavel:
Jen abychom v té „restauraci“ nezůstali poněkud déle. Snadno by se nám pak stalo, že bychom tam také mohli přespat (což by nebylo tak špatný, protože bychom nemuseli vstávat tak brzy a už vůbec bychom se nemuseli trmácet autobusem, pokud bychom tedy skončili v té „restauraci“ a ne na záchytce [to bychom pak měli z centra daleko :-( ] ).

Protože je právě 15:54, tak za půl hodiny odejdeme. Brácho, nemáš signál a nemá ho ani Katuchka, tak jsem si půjčil snowboard a boty, dík moc. To také znamená i to, že se pravděpodobně mineme s běžkaři, tak je srdečně zdravíme a přejeme jim->

Vašek + Pavel:
            DOBROU NOC!!!

pzn.: Pokud se vyplní vize o hospodě tak i DOBRÉ RÁNO!!!

MEZITÍM

Markéta:
Tak nevim, jak začít… No, v první řadě nás musím strašně pochválit, že jsme stihli autobus. :-) Hned, jak jsme vystoupili v Bedřichově, shodli jsme se, že nejdůležitější je správně (se) namazat. Tím jsme strávili něco přes půl hodiny. Potom Katka zjistila, že jí nejde zasunout bota do běžky. Honza kvůli šroubováku dokonce vzbudil i pana autobusáka. Ale vyplatilo se mu to – byla mu za to slíbena masáž (od Katuchky, samozřejmě). No a pak už jsme konečně vyjeli. Nasadili jsme velice pomalé tempo. Poté, co jsem i já pochopila princip jízdy na běžkách jsme stále zrychlovai a zrychlovali… Naplánovanou trasu jsme tedy několikrát změnili, až se prodloužila asi tak dvaakousekrát. Při první zastávce jsme snědli chleba s plátky másla, sýra a mandarinky a při dalších jsme už jen pili. Kakuchka s Honzou při cestě trénovali zásady slušného chování. Bylo to velice poučné… Během cesty se událo ještě mnoho zajímavých věcí, ale pro ty, kdo tam nebyli by to bylo dost nezajímavý čtení. Takže to nebudu zdržovat. Dojeli jsme na autobus a během půlhodinového čekání dojedli všechny čokolády i mandarinky, co jsme měli s sebou. Pak jsme zjistili, že očekávaný autobus jede jen o víkendu a v hodině čekání jsme našli velice slušný podnik… :-)

Vašek:
Noční lyžování broběhlo bez problémů, já a Pavel jsme zkoušeli nové skoky (jumpy), např.: indy (ten šel), indy 180° (většinou končil pádem, teda vždy), a skok daleký (žádné negativní následky). Oba jsme byli natolik zničení, že nám nabídl odvoz jeden týpek, co bydlel s námi ve skautské základně. Vše probíhalo bez problémů, jen tři /dvě/ malé drobnosti nám byli proti srsti. A to: zdlouhavé čekání, než týpek naložil své lyže, pomalá rychlost, kterou by Bourák nazval, jeden metr za sto let, a stísněný prostor pro osoby, což Bourákovo též nenabízelo. Asi po 45 minutách jsme dorazily do našeho zázemí a odebrali se do postýlek.

Křik, který se rozléhal po celém stavení, nám vnesl pod bundy husí kůži. „Kdo to tak ječí?“, zvolal Pavel. „Nevím!“, odvětil jsem úzkostlivým hlasem. „Co se to tam proboha děje?“, tázal se Pavel, ale než to dořekl, tak jsem hbitě jedním skokem rozrazil dveře a bystrým zrakem zhodnotil situaci. „Čistej vzduch.“, pravil jsem svým hlasem, kterým jsem sklátil každou dívku. Situace v pokoji vypadala následovně: Katka ležela v násilném obětí Honzy, který se na mě pousmál mírně naivním výrazem v tváři. „Co chceš, nevidíš, že mám práci?“, odsekl a snažil se Katku masírovat dál. „Děláš to špatně!“, odvětil jsem. Jedním pohybem ruky jsem smetl Honzu z Katky a zaujal jeho postavení, masáž jsem dokončil. Katka vysíleně padla a v její unavené tváři jsem našel výraz díku. „Děkuji za záchranu před puberťáckým maniakem!“, velmi něžně zkonstatovala. „Nou problem, taková maličkost, to nestojí za řeč!“, odvětil jsem co nejhrdinštějším hlasem, co jsem dokázal ze sebe vynutit. Po přibližně dvou hodinách mi Katka projevila za můj hrdinský čin laskavost, namasírovala mě též.

Po této příhodě se každý vydal na kutě. (mohl by ze mě být spisovatel, mám hustou fantazii, že!:->)

Poznámka editora:
Část s masážema a zejména „puberťácký maniak“ jsou čistě smyšlené pasáže a [skoro] vůůůbec se nezakládají na pravdě. ;-) Jakákoli podobnost se jmény lidí, ať už žijícími či mrtvými, skutečnými událostmi či místy je neúmyslná a čistě náhodná. Pro bližší informace o tom, jak to bylo ve skutečnosti, kontaktujte ekaterina@centrum.cz nebo jkt.cz@seznam.cz či tetelnet@seznam.cz

Dovádění na sjezdovkách

No, tak začnu jako zástupy lidí přede mnou a napíšu, že jsme se ráno probudily. Musíte mě omluvit, ale z důvodu velké konkurence už nemohu přijít s vtipnějším popisem dne než ty přede mnou. Opravdu, ale opravdu na to nemám. (Uhádněte schválně kdo z našich politiků používá velmi podobný, ne-li stejný, vyjadřovací způsob?).

Tákže:
Ráno jsme museli vstávat brzy, protože jsme chtěli jít hned z rána na lyže (popř. snowboardy). Ale ač jsme vstali už v sedm hodin ráno, nebylo to nic platné, stejně jsme vyšli na bus později (škoda, že tu už nebyl Bourák se svým bourákem, měli by jsme to snadnější a obohacené adrenalinem). No nic, na místní MHD si stěžovat nemůžeme, protože jejich „přiměřené“ ceny bojkotujeme. To by z nás Mirek Dušín a celé Rychlé šípy moc radost neměli, ale co, ať vezmou v potaz, že za jejich mladých let stála jedna jízdenka na „elektriku“ pouhou korunu (asi), kdežto tady je jedna jízdenka za desetkrát tolik. A to ani nemluvím o tom, jak vás řidič natáhne o ŠEST korun jen kvůli tomu, že jste si nekoupili včas lístek, který je k sehnání tak „snadno“, jako třeba sehnat do bytu místo kotle jaderný reaktor.

A teď zpátky k lyžování. Rozdělení posádek na různých sjezdovkách bylo takovéto. Markéta + Eliška – menší sjezdovka napravo od sjezdovky F10, pan Premiér V. Špidla + Vítek + Katka + Vašek + Honza + Vojta + Já – Takové výkroje ze sjezdovkÝ. Naprostá většina jela jen na dopoledne, Já, Vašek a Vítek jsme však zůstali na celý den. Abychom měli do odpoledního lyžování dost síly, energie a samozřejmě díky mocné přitažlivosti G, jsme se odebrali do místní hospůdky „Pod vlekem“ (mimochodem hned při vstupu jsme si mohli povšimnout autentického autogramu Jolany Voldánové i s fotografií). Mezitím, co jsme si dávali takříkajíc do nosu, naši druhou skupinu potkalo velké neštěstí, ztratil se Honza (docela se divím, proč se po něm tak strašně sháněla zrovna Katka?). Nakonec vše dobře dopadlo a …
… pohádky byl konec. (hmm, ale docela se to sem hodilo, ne? tak né nó, když vám to nestačí a chcete vědět víc tak čtěte dále).
… Honza se našel a oni odjeli šťastně domů. (Hlavně Katuchka byla asi štěstím bez sebe, když se Honza našel.) Pak šli na procházku, ale to je nezajímavý.

My jsme si mezitím užívali sněhu, Já a Vašek jsme to někdy přehnali a užívali si sníh i pod bundou, v uších, v nose a v očích, samozřejmě nechtěně. Já a Vašek jsme se odtrhli od Vítka (který spíše vyznával „speed carving on black“) a jeli jsme se trhat na skokánek na sjezdovce F10. Už nám to šlo o kus lépe a dali jsme si triky jako např. Indy, Melon, otočka o 180 stupňů a já si tam vystřihnul trik, který bych nazval asi takto:
180 spin to Indy to fly on the face and au au auvej, to to bolí, už se mi to nikdy nezahojí.
Musím se pochválit, dal jsem si ho fakt dokonale.

Pak přijel Vítek a po dohodě jsme to zabalili a vydali se k busu. Když jsme přijeli, tak nás zde čekala výborná gulášová polévka ze sáčku a brambory z pytlíku (igelitového). Po napapání jsme snědli brambůrky. S Vaškem jsme se vydali vyspravit skluznice boardů a lyží. No a když jsme skončili, tak se všichni beze mě a Katuchky odebrali do plaveckého centra Babylon. Kde pěkně dlouho taky zkysli. Pro Katuchku mezitím přijeli rodiče a odvezli ji, podle jejího vlastního vyjádření, do Pr…

Tady je ještě vsuvka, kdyby si tenhle zápis četl Pímon, tak mám pro něj dvě zprávy.

add.1 Kdyby jsi si tento zápis z jakéhokoliv důvodu nemohl časově zařadit, tak se v tento den hrálo čtvrtfinále(?) ligy mistrů, AC Sparta Praha vs. AC Milán. Které skončilo debaklem 1:4. Sparta, Sparta, chudáčků je parta …

add.2 V tomto dni se řádně plnili normy PTAK.

Všechny zdraví, Pavlus.
(Je to asi moc dlouhý, co? Tak já to příště zkrátím.)

Soutěž v letech na lyžích

Čtvrtek byl zahájen, ostatně jako jakýkoliv den, hromadným vstáváním (Markéta byla jako vždy na nohou první), na které jsme se všichni vybodli tedy mimo ni. Nakonec jsme spali do 12:00, což se nám zdál optimální čas na vstávání. Každopádně jsme se celé poledne i odpoledne „flákali“. Snídali jsme každý podle svého, např.: já jsem si pochutnal na špagetách, které jsem mimo jiné kompletně dojedl, KONEČNĚ!!!

Markéta byla tak hodná a došla pro čerstvé pečivo a nějaké drobnosti. Pavel šel vrátit „flašky“ s Jirkou a samozřejmě též nakoupili. (11.3.2004 11:24 První pokus o chycení myši nevyšel.)

Vítek se zabýval knížkou: „Jak se chovat ve společnosti“. Zde je pár výroků:
„Při nástupu do tramvaje se netlačíme, přednost mají osoby nemohoucí, postižené a přestárlé.“;
„Lidé, kteří o sobě vědí, že nespí esteticky, se mají spánku raději vyhnout.“;
„Uvědomělý žák touží po poznání a vědění“;
„Radost z práce, z učení, má jen tehdy, když se svědomitě a pilně učí.“;
„Pokud je obsazeno a nastoupí starší osoba, nemohoucí, postižená a matka s dětmi, uvolnit pro ně místo je pro muže a mladšího člověka samozřejmostí“.
To bylo pár rad do života.

Někdo se zabýval vařením obědu, někdo něčím jiným a někdo si dělal co chtěl. Těsně před obědem nás opustili Eliška s Vojtou. Ještě před tím byl první pokus o lapení hlodavce okupujícího náš pokoj. Závěr: Myš byla rychlejší. Vítek poté začal budovat past, chycení hlodavce do jeho pasti byla podle nás utopie. (11.3.2004 14:26 Druhý pokus o lapení myši.) Bohužel část návnady (ztvrdlý, okousaný rohlík a nějaká čokoláda) zmizela v době oběda, kdy se všichni přesunuli do jídelny. Po nalezení domečku naší oběti jsme instalovali k jejímu východu vonnou tyčinku pro vypuzení narušitele. Po obědě všichni zaujali svá spací místa.

Právě jsme přišli na to, že ve výkroji je míň než půl koně, ale jenom proto, že je menší, než myš. :-) No tak to byl takovej slabší na závěr. (To byla vsuvka od někoho, kdo zůstal v chatě.)

Po dlouhém čekání jsme se vydali na noční lyžování, všichni měli lyže, prostě „echt“ lyžování. Po cestě autobusem a namáhavém stoupání k vleku lesem, při kterém jsme se mimochodem všichni zpotili, jsme dorazili k vytouženému cíli. Deset minut na to byl každý na vleku a těšil se na první jízdu. První trošky adrenalinu vnikali do žil asi po třetí jízdě, kdy se začalo skákat ze skokánku, byla to spíš boule ale i to stačilo. Každý si skákal po svém až měl každý pocit, že je nejlepší a doskočí nejdál mimo Honzy, který chtěl a pořád chce dojet domů celý. Aby nedošlo k omylu a aby se vědělo kdo je „winner“ a kdo je „loser“, tak jsme zvolili neskákající porotu, tedy Honzu. Honza jel vždy napřed aby viděl všechny doskoky, bohužel ne vždy se zastavil na optimálním místě pro porotu. Ale ukončil spory o nejdelší skok. Takže o nejdelší skok se dělili Vítek a Pavel a druhé místo náleželo Vaškovi, tedy mě. Pořadí se během večera měnilo, ale průměrně to vycházelo „furt“ stejně.

Asi v polovině večera jsem já zjistil závadu na permanentce, která mě nechtěla pustit na vlek, byla mírně zakřivená, nebo-li se mi jí nechtěně podařilo zohýbat do harmoniky. Po kratší chvíli jsem jí vyrovnával až nadešel okamžik pravdy. Pustí nebo nepustí, pustila. Ulétl mi krátký radostný skřek a už jsem stál na lyžích řítil se za ostatníma.

Těch pár chvil do konce nočního lyžování uteklo jako voda. Poslední jízda a jelo se domů. Samozřejmě bez posílení to nejde a tak jsme navštívili místní restaurační podnik a po zjištění nemilé informace, že jídlo již nemají, jsme byli nuceni si dát pivo. Mysleli jsme si, že už nic jiného nemají a i když jsme se mýlili, chutnalo nám. Posilněni osvěžujícím nápojem jsme se dali do boje s neskutečně dlouho cestou k autobusu (asi 300 m). Před cestou každý vyprázdnil tělo, aby nic nepodstatného nenosil do našeho příbytku, mimo Vítka, kterému přišlo divné si takhle ulevovat v lese a stejně to pak pustil u autobusové zastávky při chabém osvětlení čelovky, aby ho nikdo nespozoroval. Chytrák jeden. No zpátky k tématu. Cesta lesem byla velmi zajímavá. Za prvé: nebylo žádné osvětlení mimo Vítkovi čelovky, za druhé: únava dosahovala vrcholu. Nejlepší kombinace, že? Přežili jsme, dosáhli jsme autobusové zastávky, očistili lyže, Vítek vykonal potřebu, přijel autobus, Honza „vošmelil“ jízdenku a rázem jsme byli doma.

V naší ubytovně na nás čekala: sekaná, Markéta, guláš, Jirka a nudle. Najedli jsme se a po chvíli nás napadlo jaká by to byla sranda useknout, či uříznout Jiřímu jeho bolavou ruku. Po konstatování, že ho to bolí méně než amputace, jsme s nelibostí přestali, škoda mohla být sranda. Po přesunu do „ložnice“ prolétlo místností pár návrhů, že bychom si mohli něco zahrát, ale marně. Každý si četl a nebo se vydával jiným radovánkám, jenom JÁ jako kokot tu zabíjím čas tímhle stupidním textem, kerej stejně nikdo nebude číst a píšu v něm stejně rádoby vtipný věci. Do háje s tím vším, dobrou noc. Zanedlouho už všichni pochrupovali, zvlášť Vítek si dával záležet, nějaká osoba, v té tmě jsem nebyl schopen identifikace, mu v tom chtěla zabránit, ale marně. Pokusy o přerušení Vítkova pochrupování ustaly ve chvíli, kdy Vítek ustal sám. Zbytek noci se mi zdál nezajímavý a tak jsem radši usnul.

Odjezd

Den nám opět začal polyfonním zvoněním Pavlusova mobilu, který zvonil kupodivu již v 7 hodin. Vašek s Honzou se měli vypravit na dopolední lyžování. Avšak, když už bylo osm hodin, nikdo nevstával a už vůbec ne Vašek s Honzou, tak jsem si začínal myslet, že se nato vykašlou, jelikož lyžování mělo začínat v osm třicet a cesta tam taky trvá nějakej čas. Snídaně taky něco zabere. V půl deváté po nás Špidla chtěl peníze za pobyt. Vašek měl jen „litřík“, tak se vydal do samoobsluhy kde koupil rohlíky a vysočinu. Taky se zastavil v trafice, kde koupil MF Dnes. Docela brutální rubec, protože v novinách psali o bombových atentátech na vlaky v Madridu. Ke snídani jsme měli: rohlíky a chleba, sýr, vysočinu, marmeládu a máslo. Již bylo devět nula sedm a Vašek s Honzou se konečně vypravili na ty lyže. A ejhle, co se nestalo, za čtvrt hoďky tu byli zpátky jako na koni. Proč to? Usoudili, že dopolední lyžování zkrácené již tak o hodinu a čtvrt, by za 230 Kč nestálo za to.

No, a začalo se uklízet. Ve čtvrt na jedenáct bylo „fšechno fertig“ a mohlo se vyrazit na elektriku. Já (Vítek) a Honza jsme po čtvrté štípli jízdenku a bylo to. Autobus jsme v pohodě stihli a za 95 minut byli v Praze na Čerňáku. Po té jsme se postupně rozjížděli do svých domovů.