České Švýcarsko Podzimní prázdniny 2005

Den (noc) první

Nejotužilejší a nejdrsnější jádro naší podzimní výpravy, které se rozhodlo čelit všem nástrahám již od středy, se sešlo v tento den okolo šesté hodiny večerní na Masarykově nádraží ve složení Jirka, PavelM, MaruškaM, Honza, Vláďa, Janička a já. Vlak do Děčína jsme šťastně stihli, takže se jelo. Až do Kralup byl ale nechutně přeplněn, a tak jsme byli nuceni trávit čas v uličce. Poté se však místo uvolnilo a my zakusili pohodlí kupé. Po cestě nic zajímavého – akorát jsme začali likvidovat nějaké ty zásoby a jeden pán z kupé nám poradil cestu. Ujistil nás, že alespoň stokrát zabloudíme, což nás velmi potěšilo. :-) V Děčíně jsme přestoupili do pěkného vláčku, který nás dovezl až do naší destinace, České Kamenice.

Zde jsme se rozhodli před nebezpečnou a namáhavou noční cestou trošičku posílit, a tak jsme vyhledali příslušné občerstvovací zařízení. Po pár pivkách a po zavírací době :-) jsme se cítili mnohem lépe a mohli jsme vyrazit. Směřovali jsme do kempu přímo u Ferdinandovy soutěsky, který patří známému Marušky. Přes všechny nesnáze noční cesty a pár zabloudění jsme se nakonec do kempu dostali, a to okolo druhé hodiny ranní. Maruška šla budit známého a my jsme se posadili na batohy a čekali na výsledek, když v tom úplnej pes Baskervillskej si to s divokým mručením prohání sem a tam okolo nás. To nás mírně znepokojilo, ovšem naštěstí jsme k úrazu nepřišli a po pár lehkých infarktech jsme se s obludou skamarádili. :-) Majitel kempu se ukázal být pozorným hostitelem… nějakej ten panáček a vínko se našlo a čas ubíhal v příjemném pokecu. Někteří se poté rozhodli jít na kutě, zatímco jiní si ještě dali kulečník. Nakonec ale i „sportovce“ přepadla únava, a tak šli také spinkat… normálně do chatky do postýlky, no prostě KOMFORT!!!

Ferdinandova a Divoká soutěska

Dnešní den začal pro většinu až okolo jedenácté hodiny. V našem pokoji vstali všichni dobrovolně, ale Honza & PavelH začali projevovat jakousi, byť minimální, aktivitu až po zcizení své buchty. Přesunuli jsme se do jídelny, posnídali a popili čajíček, rozloučili se s Emilem – správcem campu – a vyrazili směr Ferdinandova soutěska.

Ze začátku jsme obdivovali skály, barevné stromy a řeku s pocitem sucha a bezpečí z vyšlapané pěšinky, nicméně docela brzo se skála na jedné straně a voda na druhé setkaly a my zvolili ústupovou strategii vylézt nad skály. Ale bylo to tam taky skvělý – kochali jsme se výhledy na strmou soutěsku přímo pod námi a někteří blázni diskutovali a možných přeskocích z jedné skály na druhou a hodnotili je podle normované stupnice vyjadřující procentuální šanci na úmrtí. Nicméně ani cesta po vrcholku skal nebyla zrovna pohodlná – prodírali jsme se hustníkem a neustále se v cestě zákeřně objevovaly rokle a další překážky. A tak získala podporu extremistická myšlenka sejít zpátky ke Kamenici. Přebrodili jsme ledovou vodu a na druhém břehu nás čekala pěšina vedoucí k Dolskému mlýnu. Chvíli jsme flamovali, zda skautská lilie vytesaná ve skále je znakem odvahy protikomunistického hnutí nebo odsouzeníhodného vandalismu. Znesvářené strany se smířili až u oběda, ke kterému jsme si dali chlebík, máslo, anglickou slaninu a zbylé pochoutky z domova. V jeho průběhu dorazil Vojtík, který sice mohl jet včera s námi, ale chtěl vyzkoušet nový rychlovlak Pendolino, a tak jel až dnes ráno.

Nyní nás bylo už osm a uvažovali jsme, co dál. Cesta po modré na Mezní louku nám přišla moc snadná, a tak jsme se rozhodli pro zajímavější „cestu“ podél Kamenice. Cestu v uvozovkách, protože v mapě žádná nakreslená nebyla a ani jsme ji nečekali. :-) Ale ze začátku tam byla. Sice vedla okolo cedule zakazující vstup, ale shodli jsme se, že je tak divně otočená, že jsme ji ani vidět nemohli. A strmou skálou, spadající do vody, procházela opravdovým tunelem! Nicméně brzo jsme si mohli vybrat mezi lezením po mokré skále porostlé mechem a brodem. Horolezení já rád, ale tentokrát jsem byl i já pro mokrou variantu. Na druhý břeh jsme museli přecházet docela často, a tak jsme postupovali kupředu docela pomalu, cestou jsme obdivovali skály, peřeje a pomalu se nám stmívalo. Začali jsme se rozhlížet po místě na spaní, jenže všude okolo byly jen skály, voda a strmé svahy. Nezbývalo nic jiného než pokračovat v naději, že někde nějaká rovinka bude. Poslední zbytek světla kamsi zmizel, tak jsme nandali čelovky a opět přebrodili.

Najednou se před námi objevil převis. Naprosto luxusní s ohništěm a přesně pro osm lidí. Naše radost ale netrvala dlouho – našli jsme totiž vzkaz zhruba tohoto znění: „Možná si myslíte, že jste našli dobrý místo na přespání, ale není tomu tak. Obchází tu ochranáři s policajty a jsou naprosto nekompromisní. Začínají na 2000 Kč. Vaše jediná možnost je vrátit se k Dolskému mlýnu a přespat mimo první zónu NP.“ Co teď? Variantu lézt s čelovkami po skalách a brodit se jsme zavrhli a přístup „Já tady chrápat budu, já mám peněz dost!“ se většině taky nelíbil. Nakonec jsme se shodli, že teď nás tu nikdo nenajde a ráno vyrazíme před svítáním. Uvařili jsme si rizoto, přečetli si několik kapitol deníku z Bulharska, nastavili budíky a šli spát.

Ze soutěsky přes Jetřichovické stěny

Hlasy individuí, kteří zarytě prosazovali brzké ranní vstávání, byly bohužel vyslyšeny, a proto jsme se vyhrabali už v nějakou nekřesťanskou hodinu typu půl sedmé nebo tak nějak. Dokonce i snídaně byla zredukována na nulu, nicméně i my hladovci jsme statečně vydrželi až do tři čtvrtě na devět, kdy jsme pod zajímavým převisem posnídali buchty s čajíčkem. To už totiž pocit hladu po mnoha broděních, přelézáních řeky po slizkých kmenech a dalších překážkách zesílil natolik, že jsme ani nezvládali obdivovat skály nad našima hlavama.

Zatímco teplota vody pomalu konvergovala k bodu varu, vydala se takzvaná skupinka „blbečci“ (Jirka, PavelH, Vláďa a já) na obhlídku skal nad námi. Shledali jsme, že by se možná i dalo vylézt nahoru a takto milou soutěsku opustit, kterýžto návrh se dočkal poměrně bouřlivého souhlasu. Ale protože jsem člověk líný, preferoval jsem cestu v +/- vodorovné rovině, tj. korytem říčky. Ostatním se můj návrh příliš nezamlouval, nicméně souhlasili s tím, že pokud „bude támhle za tou zatáčkou cesta“, tak mě nezabijou. Inu zul jsem tedy pohory, obul sandály a vydal se na vodní pouť. Fakt tam ta první zóna končila a objevila se dokonce relativně dobrá cesta. Ostatním jsem to musel samozřejmě podat lehce zajímavěji („no jasně, že je tam cesta, přece bych vás tam nevláčel zbytečně, dyť mě přece znáte“, toto doprovázeno mým klasickým úsměvem číslo jedna), a proto se zdráhali mi uvěřiti a vydati se za mnou. Vůbec se jim nedivím, nicméně nakonec jsme s Jirkovou pomocí vyhandlovali výhodný obchod – pokud tam cesta bude, hodíme do vody Jirku a každý mi koupí pivko, pokud tam nebude, poletím do vody já a koupím patřičný lihový ekvivalent.

Samotného brodění se někteří zhostili s velkým nadšením, jiní s o něco menším entusiasmem a jiní dokonce (a nebojím se to tak nazvat) s extrémní nechutí. Třeba Vojta ale byl natolik agilní, že si vyjednal přesun na Jirkových zádech (viz fotogalerie), nicméně podstatné je, že jsme se nakonec všichni dostali tam, kam jsme chtěli. Sranda byla, když kolem nás začali procházet turisté; představte si skupinu mokrých lidí, jak prochází kolem značky „zákaz vstupu“, na kterou každý z nich nevěřícně pohlédne. :-) Nakonec jsme přes ní raději hodili batoh. Jiří ochotně sundal většinu oblečení a šel si zaplavat. :-) Hmm, ale to pivo mi vlastně všichni ještě furt dluží…

Po osušení nohou jsme pokračovali dále směr náš cíl. Asi za necelou půlhodinku jsme potkali poměrně nabouchané ochranáře, inu byli jsme rádi, že nás nepotkali dříve.

Okolo půl dvanácté jsme dorazili k hospodě, kde točili hnusnou desítku, ještě hnusnější dvanáctku a na štítu měli úplně nejhnusnějšího jelena. Občerstvili jsme se tedy, pojedli drobné pokrmy a krásnou přírodou pokračovali dále. Krásně zlaté listí, nádherné výhledy do krajiny, zejména ze skalního města, které jsme taky potkali. Na nejvyšším bodě padaly podnětné návrhy typu „na kolik kousků by se rozbil Jiřího foťák, pokud by byl vržen silou 174 N pod úhlem 13° na protější skálu, od které by se ve výši sedmi metrů odrazil a spadl dolů na lidi“ nebo „jak dlouho by se Vláďa dusil tamhle v tý díře“, jež bohužel pro stoický nezájem hlavních hrdinů nedošly realizace.

Jak čas plynul, světla ubývalo, a tak jsme do vesnice, která byla blízko nádraží, na které měly dorazit Katuchka, Lenka a Lucka, už za solidní tmy. Hbitě jsme utvořili dvě sekce, z nichž jedna dostala za úkol přípravu večeře (vepřo-knedlo-zelo) a výběr hospody a druhá se vydala pro slečny. Úkol druhé skupiny usnadnily zvukové projevy výše zmíněných, které napomohly k jejich neomylné identifikaci na vzdálenost převyšující půl kilometru. Holky na nás čekaly pod poslední lampou. :-) Inu odebrali jsme jim poslední zásoby rumu (resp. zbytek první flašky), zpracovali je jako kompenzaci našeho úsilí a vydali se zpět ke skupině číslo jedna.

Večere již byla v trávě (tedy ne úplně doslova, myslel jsem to jako takovou parafrázi spojení „jídlo je na stole“, prosím smích), inu zhltli jsme ji (alespoň tedy ti, jež měli na jídlo pomyšlení, že) a vydali se do lesa přespat.

Pohled holek puberťaček

Lucky, Lenky a Katky

Když jsme jely autobusem do Děčína, tak vlastně nebylo vůbec nic jasné. Snad ani to, že sedíme v autobuse. Naši chlapci nám totiž neodepisovali na smsky. A když náhodou, tak to bylo děsně zmatený. Neustále měnili místo, kde jsme měly vystoupit. Na otázku, co máme koupit za jídlo, každý odpovídal něco jiného. Postupně jsem přecházela ze stavů záchvatů hysterie do záchvatů smíchu. V poslední smsce, kterou jsme obdržely, stálo: „Vystupte v zastávce Rybniště. Potom zavolejte a dozvíte se, co dál.“ No, a tak jsme si řekly, že koneckonců hry hrajem rády a že jsou kluci vlastně moc hodný, že nám připravili bojovku. A když se náhodou nenajdem, tak to neva, pře spacáky máme, hlady neumřem. Natožpak žízní. Máme přece v batohu 2 rumy. A na to jsme se musely napít. Slavily jsme státní svátek, víte. A ze stavu dnešní společnosti je některým opravdu na blití. Což mělo za následek také to, že venku sněžilo (pozn.: jen padalo listí) a že si ne vše pamatujem přesně. Ale o to zajímavější to je. Zanedelouho potom, přišla sms od Špidly, jejíž obsah byl zašifrovaný v morseovce. Stálo tam: „.---/-.././-/.-../----../---/..-/.–./-./../-.-.///--../.–./.-./.-/…-/.-..-…/---/…/-/../-./…/-.-/./…/---// po pronesení Prozor medvěd“.

Jenže Doupnice byla od Rybniště – dle místních – vzdálena „aspoň 10km“, dle mapy 4 km. I felt confused, so jsme zavolaly Vojtíkovi, jestli by nebyli tak hodní a nepřišli by nám naproti. Tak hodní byli. Šli docela dost rychle, pře za stejnou dobu jako my, oni ušli 3 km a my jen 1 km. Až v neděli jsme zjistily, že ten přííššerně hustej a temnej les na začátku 2. km byla jen chybějící lampa na konci vesnice. A ještě všude jezdila auta a u nás vždycky zpomalila, tak jsem se musela schovávat za patníky. Každopádně DÍKY, kluci.

Společně jsem dorazili do Doupnice, kde už na nás čekal zbytek s téměř hotovou večeří. Já jsem teda nevečeřela, ale prostíraly se vynikající bramborový knedlíky s opečeným uzeným.

My tři jsme ještě musely dosplnit zadaný úkol. Šly jsme tedy do místní hospody, posadily se za pult řka „Pozor medvěd“ a každé mistr hostinský nalil panďuláka Rumu. Což bylo velmi milé. Thanks. Po večeři jsme se přesunuli a byli přesunuti kousek za vesnici, kde jsme strávili noc. Někteří šli ještě na chvilku popít a posedět k hostinskému, jiní lehli a spali nebo naopak a někteří ještě dodlábli před usnutím kuřecí salámek. Inu – s plným žaludkem se spinká dobře.

Ještě jsem neupřesnila, proč „pátek z pohledu puberťaček“. Ve vlaku s námi jeli kromě spousty dalších lidí i 3 (takže akorát) kluci. Z čehož jeden byl dreďák, druhej taky nebyl špatnej a třetí měl oči jako herec. Ale ne jen tak ledajakej. Jako herec z doby, kdy naše mamky byly v našem věku. Blonďák s modrýma očima. Všechny jsme ho úplně viděly, jak má (ve filmu) na sobě modrou teplákovku s proužkem – dole staženou do gumy a každej večír chodí běhat s psíkem do parku, kde se seznámí s brunetou v elasťáčkách (ne Moira-ty ještě v té době nebyly), která má na vlasech umělé kudrliny (napsala bych trvalou, ale ne všichi pánové vědí, co to je). Prostě správně soc. A jako správný puberťačky jsme si sedly přímo proti nim a naférovku nahlas jsme si o nich povídaly. Oni chudáci nevěděli, kam maj koukat (když my vejraly přímo na ně) a co maj dělat. Lucka se jich chtěla zeptat, jestli nááááááhodooou nevědi, kde je Rybniště, že tam jako vystupujem, jo, ale oni vystoupili radši dřív. Škoda, no. Aspoň jsme se nenudily. Ovšem – samo, že jsme to braly s nadhledem, chápete.

Zapsala jedna z puberťaček – vaše Katuchka

Skály a Trabandi

Tak jsem myslela, že už si porridge dám zas až za rok. Ale měla jsem hlad. No nedivte se, první jídlo v půl 12 a jak znám naše kluky (a ukázalo se, že je opravdu v tomto ohledu znám), tak další jídlo bude až za hodně dlouho. Dost k porridgi. I když zase na druhou stranu – špatnej nebyl.

Po poledni jsme vyrazili směrem do skal. Potkali jsme jich věru hodně. A tato setkání probíhala asi takto:
Kluci: „Jé skála!!“ A šup na skálu.
Holky: „Tak to si sundáme batohy.“
Kluci vlezli kam mohli. A když bylo vidět, že to nejde, tak to všichni zkoušeli dál a dál a fotili se z různých úhlů a přitahovali se s batohy i bez. Vždycky ten další se musel samo přitáhnout alespoň o jednou víc než kluk před ním.
Holky: „Kluci, jste fakt dobrý. Nepůjdem už?“
Kluci: Šup na skálu.
A za chvíli.
Kluci: Holky, tak už pojďte.

Tak jsme se dohadovali, kde a kdy se najíme, ale nejdřív bylo brzo, pak to nebylo hezký místo, pak se řeklo až na kopci, pak až na skále, pak až se víc setmí… Ale hlady jsme naštěstí neumřeli.

A protože a jelikož v Doubnici hráli večer Trabandi a byla tam v hospůdce vidlácká diskotéka… Byla hospoda i blíž, ovšem bez diskotéky… A tak jsme rozvedli debatu – co a jak podnikneme. Znáte to – variant spoustu, ale závěr žádný! A to tam ještě byl Vojtík, kterého patrně tohle baví nejvíc, takže vymýšlel stále nové a nové varianty jak se rozdělit, kam kdo půjde, jak a kde budeme spát, co si dáme k jídlu dnes a co zítra… Prostě sranda. Konečná varianta: VŠICHNI půjdeme zpět do Doubnice, někdo na Trabandy, někdo jen na diskotéku, spát budeme zas jak včera a cestou se najíme chleba a buchet.

A tak se stalo. Za tmy jsme se drápali do příšerně strmýho kopce. Pěkně to klouzalo a spěchali jsme, abychom stihli začátek Trabandů. Lucka uprostřed kopce takovou ftipnou větu: „Katko, fakt dík, že si vyndaváš baterku (z batohu). Aspoň jsem se mohla nadechnout.“

TRABANDŮM se ze začátku nedařilo dát do pořádku zvukovou aparaturu. Zdůvodnili to že: „V tomto kraji je zvykem čekat i na opozdilé.“

Hráli naprosto úžasně. Sáru, Katarínu, … A ten banjista jo, ten sympaťák, jo, ten měl schválně roztrhaný černý džíny a pod nima měl hrozně sexy černý trenky!! Bylo to fakt hustý, jo. Ještě že jsme to braly z nadhledu. Ovšem kluky to zas tak nerajcovalo (řekl PavelM). :-) Což je, myslím, v pořádku.

Po koncertu jsme se přesunuli na vidláckou diskotéku. Já jsem tam zapařila s ňákym vidlákem. Tancoval docela dobře. Vždycky mě prostě někdechytnul (já ani nevím kde) a vyhodil. Já ani nevěděla, kde zrovna jsem a už jsem byla jinde… Ale všeho moc škodí. Jediná výmluva pro odmítnutí dalších tanců byla společenská únava. :-)

Hudbu mixoval DJ vidlák, který nám pouštěl písničky dle naší libosti.

Asi tak ve 2 hodiny jsme se konečně odklidili a šli si tedy lehnout na stejné místo jako včera. A z důvodu velkého hladu nám naši chlapci uvařili barevné těstovinky s nivou. Díky. Byly dobrý (lepší než porridge :-) ).

Návrat domů

Ráno jsme se probudili o něco později než obvykle, přece jenom po koncertu Trabandů a vidlácké diskotéce člověk musí načerpat ztracené síly. ;-) Uvařili jsme sladkou polotekutou směs všeho z batohu, distribuovanou pod obchodním názvem „rýžová kaše“, zabalili svých pět švestek, šestou přivázali provázkem na krosnu a po nutném čekání, při kterém jako obvykle nikdo nevěděl, na co čekáme, jsme vyrazili směrem k nádraží.

Šli jsme crossem přes pole a louky a protože všechno musí být živelné a nepřipravené, tak jsme teprve cestou hledali spojení do Prahy. Zahráli jsme si „ponorky a lodě“ o lízátka, fotili si barevný stromy, které se hodí maximálně jako kýčovitá tapeta na plochu, :-) a v dobré náladě dorazili na nádraží.

Někteří si pochutnávali na chlebíku se vším možným (co krosna dá :-) ), jiní neodolali lákavé česnečce v místní nádražce. Přijel vláček a my nastoupili a odjeli směrem k Lípě. Cestou jsme byli nuceni vyřešit finance, ale povedlo se i přes počáteční nevysvětlitelnou absenci určité částky. Holt chyba mezi klávesnicí a židlí…. :-D V Lípě jsme zjistili, že dál asi chybí koleje a tak se celý vlak stěsnal do několika Karos a pokračovali jsme směrem k Bakovu. V autobuse se naše pubertální slečny bavili focením vylézajících trenek nějakého pána a podobnými aktivitami. :-)

Vlak od Turnova byl dost narvaný a tak jsme se rozptýlili po několika vagónech. Nevím, co ostatní, ale nám se nic zajímavého nepřihodilo. Na Hlaváku jsme se rozloučili a vyrazili k svým domovům. Trochu unaveni, ale věřím že všichni nadšení a spokojení.

P.S.: Omlouvám se za sníženou kvalitu a autenticitu, ale píšu to se značným zpožděním poté, co jsem vzdal vymáhání článků od PavlaM. :-)